JARNÍ PROCHÁZKA MORAVSKÝM KRASEM
| Datum: | 23. - 24. dubna 2005 |
| Složení výpravy: | Marek, Petr |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 1. den 28 km / 9 hod.; 2. den: 7 km / 4 hod. |
| Mapy: | Okolí Brna východ 1:50000 - ShoCart č. 52 |
| Region Moravský kras 1:25000 (vydalo Město Blansko) | |
| Text & foto: | Marek Topič |
Stává se už tradicí, že v období kolem 1. máje vyrážíme na dvoudenní jarní výlet. Nejinak tomu bude i letos, konkrétně předposlední dubnovou sobotu. Vybírali jsme celkem mezi šesti různými cíly (např. Radhošť, Pulčínské skály, Malé Karpaty, ...) a nakonec si zvolili lokalitu nejbližší - Moravský kras.
DEN PRVNÍ - ÚDOLÍM ŘÍČKY A OKOLÍM RUDIC (23. 4. 2005)
Scházíme se v obvyklou dobu před odjezdem prvního ranního vlaku v 6:50. Po desetiminutové jízdě motoráčkem vystupujeme v Hrušovanech nad Jevišovkou, kde vyčkáváme přistavení soupravy spěšného vlaku do Brna. Už už to vypadá, že ve vagónu pojedeme skoro sami, avšak po příjezdu os. vlaku ze Znojma k nám přistupuje početná skupinka dětí nějakého skautského oddílu. Jedou na soutěž v orientačním běhu a tak se na něj během celé cesty do Brna připravují.
Je tu Brno a my vystupujeme. Už tak dost nacpané batohy si jdeme ještě naložit konzervami a jinými potravinami do blízkého Tesca. Potom se vracíme před nádražní budovu, kde je hlavní rozjezdové stanoviště všech tramvají. My pojedeme spojem č. 8. Hned po východu z podchodu nám zrovna jedna ujíždí před nosem a tak čekáme zhruba 7 minut na další. V šalině s námi znovu jede již zmíněná skupinka skautů. Jen co se však tramvaj rozjíždí, zjišťují, že něco (nebo někoho) zapomněli před hlavním nádraží, na první zastávce tak jedna jejich vedoucí kvapně vystupuje a svižným tempem utíká zpět k nádraží. Ti ostatní pak tak dlouho vyhlížejí komín zetorské továrny, až tuto zastávku nakonec přejíždějí a na radu ostatních cestujících se pak vracejí asi o dvě zastávky opačným spojem. My jedeme až na konečnou, která se nachází na Mifkově ulici. Odtud scházíme mírným kopečkem asi 200 metrů k autobusové zastávce na náměstí Karla IV. Autobus linky č. 151 přijíždí asi po 10 minutách. A kdo v něm nejede? Naši známý skauti. Docela by mě zajímalo, jak uspějí v dnešním orientačním závodě, když se neorientují ani v městské hromadné dopravě. Jak oni, tak i my vystupujeme na konečné a tady si už jdeme každý svou cestou.
Poprvé se dnes seznamujeme s malebným potokem s ještě malebnějším jménem Říčka. Mariánské údolí je tady poměrně dost široké a po jeho obou okrajích vedou docela kvalitní cesty. My jdeme po levém břehu, protože právě tudy vedou i turistické značky. Naši pozornost hned poutá docela rozsáhlá sít schodišť a podstav pro lavečky po obou svazích údolí. Z toho je jasné, že tu kdysi bylo hlediště s docela velkou kapacitou, ale čemu jeho návštěvníci přihlíželi se už dnes můžeme jen domnívat. Odhadovali bychom to na nějaké dostihové závodiště. To je v menší části ještě zachováno za silničním mostem přes Říčku. Za ním, na travnaté louce posedávají a postávají skupinky dětí - právě zde se koná již několikrát zmiňovaný závod v orientačním běhu mládeže.
Dosud rovinatá cesta začíná u Kadlecova mlýna mírně stoupat. A právě v této úrovni se nachází první vodní nádrž z kaskády na Říčce. Na sypanou hráz vodní nádrže, která nese jméno U Kadlecova mlýna, se jdeme podívat. Scházíme proto prudkým svahem dolů, děláme pár fotek, a zase se drápeme do kopce na cestu. Jak silnička, tak i vodní plocha tu vytváří téměř pravoúhlý ohyb. A jen co končí vzdutí první nádrže, už vidíme hráz další. Ta se jmenuje Pod hrádkem a vykazuje téměř shodné parametry jako předchozí, jenom výpusť má na opačné straně.
Silnice nyní kopíruje okraj vodní hladiny. Míjíme dřevěný přístřešek a jen kousek před dalším ohybem Říčky se ze silnice odkláníme na pěšinu která prudce stoupá na vrchol ostrohu. Dle mapy, kterou vydal ShoCart, by se právě tam měly nalézat ruiny Horákovského hradu, nám se však nedaří nalézt skoro žádné pozůstatky. Snad jen část kamenné rovnaniny mohly být kdysi zdmi nějakého hradního paláce a skalní průřez byl asi součástí hradního příkopu. S tím ostatním se seznamujeme až po sestupu zpět do údolí, kde je Horákovskému hradu věnována jedna z informačních tabulí naučné stezky.
V těchto místech začíná vzdutí už v pořadí třetí, plošně nejmenší, vodní nádrže u Muchovy boudy. Stejnojmenný hostinec je na pravém břehu a my máme sto chutí zajít si tam na pivo. Ale nakonec se spokojujeme jen s pár hlty vlastní limonády a jdeme dál. Údolí je tady více sevřenější a lesnatější, občas je k vidění i nějaký ten skalní útvar a bohužel i spousta víkendových chat. Cesta lesem po modré a zároveň žluté TZT rychle ubíhá, brzy jsme u rybníčku pod návrším Chochola. Postupně se zhoršuje povrch cesty a silnice tak pozvolna přechází v kamenitou lesní cestu, která ještě stoupá do svahu.
Po dvou ohybech toku Říčky se zase vracíme dolů k řece. Na úzké cestě k Prostřednímu mlýnu potkáváme docela dost cyklistů. To, že jim občas musíme uhýbat, je celkem v pořádku, ale, že skoro nikdo z nich nepoužívá zvonek nebo jiný zvukový projev, nás často nutí uskakovat až na poslední chvíli. Za rozcestím u Horního mlýna se údolí opět zužuje. Objevujeme tu i vývěr nějakého přítoku ze skály, ale podle mapy jej nejsme schopni identifikovat.
Asi čtvrt hodiny po 12. hodině přicházíme na křižovatku turistických tras nedaleko Ochozské jeskyně. K ní vede trasa značená zeleně, my se však nejdříve vydáváme do stoupání k jeskyni Pekárna. Ta je volně přístupná, tak tedy rozsvěcujeme baterky a vyrážíme na průzkum. Po cca 50 metrech přicházíme pod jeden z komínů a protože dál už není kam, vracíme se před mohutný portál. Na to, jaký je v údolí čilý turistický ruch, je tady překvapivě liduprázdno. Sedáme si proto na jeden z kamenů a obědváme.
Po návratu zpátky na rozcestí měníme doposud využívanou modrou TZT za zelenou. Za krátko jsme u zamřížovaného vchodu do Ochozské jeskyně, z něhož pozvolna vytéká část toku Hoštěnického potoka. Jeskyně bývá údajně příležitostně zpřístupněna, to však asi jen za předpokladu, že jsou návštěvníci vybaveni holínkami. Podle mapy je tady jeskyní vícero, stačí jen pozorně sledovat pěšiny, které k jejich vchodům vedou. Přímo u naší cesty se nalézá Hádecká estavela, na tento přírodní úkaz upozorňuje jedna z cedulí naučné stezky. Dnes se projevuje jako vývěr, jindy však může fungovat jako propadání, většinou však prý bývá nečinná.
Údolí se zase o něco více rozevírá, po pravé straně mýtina, po levé lesní školka. A za ní už vidíme sypanou hráz poslední přehrady na Říčce, ta nese název Pod Hádkem a v létě je využívána ke koupání. Kousek od vzdutí odoláváme stánku s občerstvením, vzápětí studujeme rozcestník u silničního mostu v osadě Hádek. Do Křtin je to 6,5 km po zelené. Nejprve stoupáme po podmáčené lesní cestě, poté se držíme vrstevnice kopce Skalka a nakonec přicházíme na zpevněnou cestu, jež nás přivádí k samotě Nový Dvůr. Okraje silničky jsou tady lemovány hromádkami odpadu, které sem nedávno snesli dobrovolníci provádějící tradiční jarní úklid Moravského krasu. Turistický ruch v této části krasu je téměř nulový, na úseku z Hádku do Březiny potkáváme jen skupinku cyklistů při křížení s modrou značkou.
Obec Březina leží v údolí, takže musíme nejdříve z kopce dolů, abychom po jejím projití (trochu tady i kufrujem) zase pozvolna nabrali výškové metry. Na úbočí Předního Vlčence jich můžeme mít tak 480. Zatímco stoupání od Březiny bylo mírné a nenáročné, následující sestup do údolí Křtinského potoka je dost prudký, až nás z toho došlapování bolí paty.
V Křtinách se nalézá nepřehlédnutelná dominanta - chrám Panny Marie a k němu přilehlý zámek. Památka, na jejíž výstavbě se podílel Jan Blažej Santiny, nebyla dokončena v původním záměru, tak např. ze čtyř plánovaných kaplí byla postavena pouze jediná kaple sv. Anny. Ale na druhou stranu se zase o památku dobře starají, důkazem toho je i lešení postavené kolem části věže.
O třičtvrtě na tři, se 17 kilometry v nohách, sedáme do restaurace u chrámu a odpočíváme při sklenici piva. Běžným hostům je tu vymezen jen omezený prostor, zbytek zabírají svatebčané, proto tu moc dlouho nesedíme. Jiní svatebčané ještě v tuto pozdní odpolední dobu postávají na schodišti před chrámem. A tak se chceme podívat alespoň na zámeckou zahradu, která by měla být ve správě MZLU, ale ani tam není vstup povolen. Nakonec tedy míříme ke křtinskému hřbitovu, naposledy se ohlížíme k Santiniho dílu a následně se noříme do lesa nechajíce se vést zelenými turistickými značkami. Lesní stezka vede po okraji lesa a asi po dvou kilometrech se noří do lesa zcela. To ticho! Cesta rychle ubíhá, brzy jsme na křižovatce se zpevněnou silničkou Wiehlovy cesty. Dřevěný přístřešek nás láká ke krátkému posezení a svačině. Zvedáme se, až když nás předchází dvojice mladých lidí, s nimiž jsme se viděli už ve křtinské restauraci. Jak oni, tak i my, si nenecháváme ujít krátkou odbočku ke Klostermannově studánce. Ta je pěkně upravená a voda z ní prýští proudem, Petr si ji doplňuje do lahve.
Rozhodujeme se pro zkrácení cesty přímo k Rudickému propadání a v místě, kde zelená stezka uhýbá mírně vlevo, pokračujeme rovně. Zpevněná cesta nás vede obloukem vpravo a následně vlevo, díky následujícímu ohybu cesty pak lehce nalézáme odbočnou pěšinu, která nás polesím Občiny přivádí až nad strž ústící sem z údolí Jedovnického potoka. Opatrně sestupujeme dolů, kde ještě hledáme vhodné místo pro překročení vodního toku a po proudu se dostáváme až k mohutné skále, pod níž se vody Jedovnického potoka řítí do hlubin jeskyně. Ten přechod na druhý břeh byl vlastně zbytečný, protože z levého břehu je na vodopád mizející do hluboké tmy mnohem lépe vidět. Prolézáme malou jeskyní a potom už potřetí překračujeme po kamenech tok asi 3 m širokého potoka. Vše o tomto přírodním úkazu si potom pročítáme na panelu naučné stezky.
Po prudkém svahu sem začíná sestupovat početná skupina návštěvníků. To snad abychom radši šli. Kousek od rozcestí se vypíná skupinka vápencových skal Kolíbky. Na většině je i fixní jištění pro horolezce a několik lezců si tu právě nyní chystá své náčiníčko, v době naší návštěvy ale po skalách nikdo neleze. Vyšlapanou cestičkou stoupáme k prvním domkům v Rudici. Zastavujeme se u obecního muzea, které sídlí v objektu větrného mlýna holandského typu.
Podle informací ve vitrínce by už mělo být zavřeno. Správce právě uklízí na dvorku, ale hned se nás ptá, zda nemáme o prohlídku zájem. To my samozřejmě máme a poté co přichází ještě jedna dvojice, si sedáme do malé komnaty v přízemí, které je vybaveno starobylým nábytkem (a k našemu údivu i vlaječkou naší sousední obce Dyjákovice). Dozvídáme se, že stáří mlýna je 140 let, kdo byli jeho majitelé a také jednu zaručeně pravdivou příhodu s kozou. Prohlédnout si samozřejmě jdeme i expozice ve dvou patrech, v prvním je věnovaná nerostům a keramice, ve druhém pak historii jeskyňářství a objevování Rudického propadání.
Náš pobyt v Rudici zakončujeme návštěvou hostince Tumperk, který se nachází na opačné straně vsi. U piva se sedí dobře, o to horší je pak, alespoň pro mne, další chůze. Na pravé patě se mi totiž vytvořil bolavý puchýř a tak je to pro mě spíš trápení než radost z pohybu. U nové kaple sv. Barbory odbočujeme do aleje směrem k místní části Hajce. Protože po zelené bychom se vraceli zpátky do Křtin, jdeme nyní po červených značkách. Míjíme okraj pískového lomu Seč, pak se noříme do hlubokého lesa.
Stezka vede kolem menšího propadání a jeskyně Pokojné. V mapě jsou oba přírodní úkazy vyznačeny, v terénu ale nápadné příliš nejsou, proto jím nevěnujeme pozornost. Za rozcestím u křivé borovice nás čeká série tří krátkých zacházek k drobným památníčkům. U prvních dvou (J. E. Chadta Ševětínského a K. Knappa) jsou i malé tůňky, ten poslední - Lichtenštejnský - se nachází u cesty. Lesní pěšinu tady měníme za zpevněnou silničku a i ta později končí u asfaltové silnice. Po ní scházíme kolem areálu pily ke křižovatce u Olomoučan. Pokračujeme přímým směrem, po Hradské silnici vedoucí až ke zřícenině Nový hrad.
Ze zpevněné cesty však po chvíli odbočuje asi kilometrová obchůzková trasa, jež zpřístupňuje další místa tzv. Lesnického Slavína. K prvnímu památníku vede asi 50 m odbočka. Nese jméno Leopolda Grabnara, je docela honosný a lze na něm číst moudrá slova o lesním hospodaření. Po návratu z odbočky se před námi rozprostírá malý palouček a na jeho okraji myslivecký posed. Tu je počátek stoupání k asi nejnavštěvovanějšímu památníku v okolí. Nese jméno K. H. Máchy a tvoří jej mohutný čtyřboký sloup z betonu a kamení a kruhová plošina s betonovou kopulí uprostřed. Před památníkem stojí ještě jeden kamenný sloupek, na němž je vyryta růžice světových stran a uvedena nadmořská výška místa. Ta se trochu odlišuje od údaje, který je na turist. rozcestníku, to však není podstatné.
Po našem příchodu tady odpočívá jeden cyklista, ten však asi po 5 minutách usedá na své horské kolo a za zvuků kvílejících brzd odjíždí pryč. My už dnes dál nepůjdeme, protože do západu slunce zbývá jenom půl hodiny. Připravujeme si večeři a během soumraku se pouštíme do stavby přístřešku z plachty a provazů. Ačkoliv do teďka tu byl klid, nyní sem postupně přicházejí dvě skupinky lidí a chvíli se zájmem sledují naše počínání. Vzápětí ale odcházejí, takže můžeme dílo dokončit. Po deváté hodině rozprostíráme karimatky a soukáme se do spacáků. Teplota klesá, nebe je jasné, vypadá to na chladnou noc.
DEN DRUHÝ - JARNÍ JARMARK NA NOVÉM HRADĚ (24. 4. 2005)
Naše předtucha se vyplnila. Pod bod mrazu sice teplota určitě neklesla, ale i přesto bylo nuté si po občasném probuzení zimou hltnout doušek rumu na zahřátí. Po rozednění už se nám spát nechce, ale vylézt ze spacáku také ne. K tomu se odhodláváme až poté, co skrz stromy začíná prosvítávat ranní sluníčko. Zapalujeme vařiče a ohříváme párky, po snídani pak vše uklízíme a nakonec skládáme i plachtu. V osm hodin vyrážíme na cestu, dále po červené TZT.
Po sestupu z kopce se ocitáme na okraji rozsáhlé louky, která zde byla vytvořena těžbou kamene. Je tu i ohniště, zřejmě tady občas i někdo táboří. Za chvíli přicházíme k Hradské silnici, kterou jsme včera večer opustili jenom kousek odtud. Na křižovatce lesních a turistických cest stojí památník vybudovaný právě na počest této cesty. Kromě údajů o stavitelích a turistických směrovek poskytuje kamenný památník také informace o čase, v tuto dobu však sluneční hodiny zatím "nejdou", protože svit sluníčka se sem skrz vysoké stromy zatím nedostal.
Hradská silnice je ideální pro jízdu na kole. Povrch je docela kvalitní, stoupání je minimální a směr téměř přímý. U výzkumného ústavu objevujeme studánku "U kukačky", ze které ovšem voda neteče. Proto se vydáváme asi 3/4 km dlouhou odbočkou, která nás přivádí k o něco níže položené studánce Hubertově. Ta je hezky udržovaná a proud vody dostatečný. Osvěženi se zase vracíme zpět na lesní silnici. Po dlouhém přímém úseku přicházíme na okraj srázu a traverzem obcházíme hluboké údolí.
Krátce po deváté hodině se zastavujeme u turistického rozcestí pod Novým hradem. Odtud musíme ještě vyšlápnout drobné stoupání a už stojíme před hradní branou. Tady se dozvídáme, že otevřeno je až od deseti hodin, takže budeme čekat. Jdeme na konec travnaté louky před hradem, asi do míst pod nímž vedou tzv. Novohradské železniční tunely. Je tu i dřevěná lavička s ohništěm, tak si tady sedáme a odpočíváme. Jelikož mě stále trápí bolest pravé nohy, odmítám se zúčastnit krátké výpravy na nedaleké pozůstatky zříceniny Starého hradu. Tam se vydává pouze Petr a já tu na něho čekám.
Přesně v deset se vracíme zpět k Novému hradu. U stánku si za 50 Kč kupujeme glejt a za to jsme strážcem vpuštěni do areálu hradu. Právě o tomto víkendu probíhá na hradním nádvoří historický jarmark. Stánek tu má např. hrnčíř, řezbář a nebo kovář. Po nádvoří se pohybují lidé v historických kostýmech, takže to vytváří dojem, že se člověk ocitl někde v době před půl tisíciletím. Průchod branou lemují dvě věže - hranolová a kruhová. Vcházíme do té kruhové, stoupáme po točitém schodišti, pak přecházíme po dřevěném ochoze, čímž se dostáváme do hranolové věže. V jejích útrobách si prohlížíme expozici zbrojnice a po zdolání dřevěných schodů se ocitáme na vyhlídkové plošině, odkud máme areál celého hradu jako na dlani. Po sestupu zpátky na nádvoří se přesunujeme do hradní mučírny a své putování zakončujeme v šenku, kde ochutnáváme chutnou limonádu z chmele.
Postupně sem přichází další návštěvníci a po 3/4 hodině už je nás tady tolik, že aktéři historického šermu z Blanska zahajují svůj krátký program. Jedná se o střídání stráže, šermířský souboj a vystoupení kejklíře. Pravda, úroveň vystoupení je spíše podprůměrná, ale pro ilustraci to stačí, k potlesku se tedy připojujeme také. No a tímto bychom mohli považovat exkurzi do historie za ukončenou. Asi o čtvrt na dvanáct Nový hrad opouštíme.
Když už zase stojíme u rozcestí pod hradem, je jasné, že výlet nebude pokračovat podle původního itineráře. Časově by se trasa po červené značce, do Vranova a na Babí lom se zakončením na žel. zastávce Česká, určitě zvládnout dala, bolesti mých nohou mi to ale nedovolí. A vzhledem k tomu, že stezka po zelené značce do údolí Svitavy dosti prudce klesá, jsem skoro nucen své kroky odpočítávat s tím, že víc jak tisíc jich už asi dnes nezvládnu.
Nejprudší klesání máme za sebou a po krátkém úseku vedoucím po zpevněné kamenité silničce přicházíme ke studánce pod Novým hradem. Je tu poměrně živo, protože údolím podél řeky vede silnička s velice kvalitním asfaltovým povrchem - ráj cyklistů. Osvěženi chladnou vodou vyrážíme na poslední dvoukilometrový úsek podél řeky Svitavy, přičemž míjíme dřevěnou chatu s ubytovnou a občerstvením, později vodárenské objekty s jezem a vysokou budovou, která se cestujícím z projíždějícího vlaku klamně jeví jako šikmá. Nyní se můžeme přesvědčit, že výšková stavba opravdu křivá není. Následují další objekty a průmyslové haly, které se vlastně střídají až k mostu u ústí Křtinského potoka do Svitavy.
Na železniční zastávku v Adamově přicházíme 20 minut po poledni. Zbývá už jen zakoupit jízdenky a vyčkat příjezdu nejbližšího vlakového spoje, toho se dočkáváme za dalších 20 minut. Cesta vlakem pak probíhá jako vždycky: přestup v Brně využíváme k občerstvení, následuje více jak hodinový pobyt ve vlaku do Hrušovan, no a poslední přestup na lokálku do Hevlína. Doma jsme o půl čtvrté odpoledne.
DEN PRVNÍ - ÚDOLÍM ŘÍČKY A OKOLÍM RUDIC (23. 4. 2005)
Scházíme se v obvyklou dobu před odjezdem prvního ranního vlaku v 6:50. Po desetiminutové jízdě motoráčkem vystupujeme v Hrušovanech nad Jevišovkou, kde vyčkáváme přistavení soupravy spěšného vlaku do Brna. Už už to vypadá, že ve vagónu pojedeme skoro sami, avšak po příjezdu os. vlaku ze Znojma k nám přistupuje početná skupinka dětí nějakého skautského oddílu. Jedou na soutěž v orientačním běhu a tak se na něj během celé cesty do Brna připravují.
Je tu Brno a my vystupujeme. Už tak dost nacpané batohy si jdeme ještě naložit konzervami a jinými potravinami do blízkého Tesca. Potom se vracíme před nádražní budovu, kde je hlavní rozjezdové stanoviště všech tramvají. My pojedeme spojem č. 8. Hned po východu z podchodu nám zrovna jedna ujíždí před nosem a tak čekáme zhruba 7 minut na další. V šalině s námi znovu jede již zmíněná skupinka skautů. Jen co se však tramvaj rozjíždí, zjišťují, že něco (nebo někoho) zapomněli před hlavním nádraží, na první zastávce tak jedna jejich vedoucí kvapně vystupuje a svižným tempem utíká zpět k nádraží. Ti ostatní pak tak dlouho vyhlížejí komín zetorské továrny, až tuto zastávku nakonec přejíždějí a na radu ostatních cestujících se pak vracejí asi o dvě zastávky opačným spojem. My jedeme až na konečnou, která se nachází na Mifkově ulici. Odtud scházíme mírným kopečkem asi 200 metrů k autobusové zastávce na náměstí Karla IV. Autobus linky č. 151 přijíždí asi po 10 minutách. A kdo v něm nejede? Naši známý skauti. Docela by mě zajímalo, jak uspějí v dnešním orientačním závodě, když se neorientují ani v městské hromadné dopravě. Jak oni, tak i my vystupujeme na konečné a tady si už jdeme každý svou cestou.
Poprvé se dnes seznamujeme s malebným potokem s ještě malebnějším jménem Říčka. Mariánské údolí je tady poměrně dost široké a po jeho obou okrajích vedou docela kvalitní cesty. My jdeme po levém břehu, protože právě tudy vedou i turistické značky. Naši pozornost hned poutá docela rozsáhlá sít schodišť a podstav pro lavečky po obou svazích údolí. Z toho je jasné, že tu kdysi bylo hlediště s docela velkou kapacitou, ale čemu jeho návštěvníci přihlíželi se už dnes můžeme jen domnívat. Odhadovali bychom to na nějaké dostihové závodiště. To je v menší části ještě zachováno za silničním mostem přes Říčku. Za ním, na travnaté louce posedávají a postávají skupinky dětí - právě zde se koná již několikrát zmiňovaný závod v orientačním běhu mládeže.
Dosud rovinatá cesta začíná u Kadlecova mlýna mírně stoupat. A právě v této úrovni se nachází první vodní nádrž z kaskády na Říčce. Na sypanou hráz vodní nádrže, která nese jméno U Kadlecova mlýna, se jdeme podívat. Scházíme proto prudkým svahem dolů, děláme pár fotek, a zase se drápeme do kopce na cestu. Jak silnička, tak i vodní plocha tu vytváří téměř pravoúhlý ohyb. A jen co končí vzdutí první nádrže, už vidíme hráz další. Ta se jmenuje Pod hrádkem a vykazuje téměř shodné parametry jako předchozí, jenom výpusť má na opačné straně.
Silnice nyní kopíruje okraj vodní hladiny. Míjíme dřevěný přístřešek a jen kousek před dalším ohybem Říčky se ze silnice odkláníme na pěšinu která prudce stoupá na vrchol ostrohu. Dle mapy, kterou vydal ShoCart, by se právě tam měly nalézat ruiny Horákovského hradu, nám se však nedaří nalézt skoro žádné pozůstatky. Snad jen část kamenné rovnaniny mohly být kdysi zdmi nějakého hradního paláce a skalní průřez byl asi součástí hradního příkopu. S tím ostatním se seznamujeme až po sestupu zpět do údolí, kde je Horákovskému hradu věnována jedna z informačních tabulí naučné stezky.
V těchto místech začíná vzdutí už v pořadí třetí, plošně nejmenší, vodní nádrže u Muchovy boudy. Stejnojmenný hostinec je na pravém břehu a my máme sto chutí zajít si tam na pivo. Ale nakonec se spokojujeme jen s pár hlty vlastní limonády a jdeme dál. Údolí je tady více sevřenější a lesnatější, občas je k vidění i nějaký ten skalní útvar a bohužel i spousta víkendových chat. Cesta lesem po modré a zároveň žluté TZT rychle ubíhá, brzy jsme u rybníčku pod návrším Chochola. Postupně se zhoršuje povrch cesty a silnice tak pozvolna přechází v kamenitou lesní cestu, která ještě stoupá do svahu.
Po dvou ohybech toku Říčky se zase vracíme dolů k řece. Na úzké cestě k Prostřednímu mlýnu potkáváme docela dost cyklistů. To, že jim občas musíme uhýbat, je celkem v pořádku, ale, že skoro nikdo z nich nepoužívá zvonek nebo jiný zvukový projev, nás často nutí uskakovat až na poslední chvíli. Za rozcestím u Horního mlýna se údolí opět zužuje. Objevujeme tu i vývěr nějakého přítoku ze skály, ale podle mapy jej nejsme schopni identifikovat.
Asi čtvrt hodiny po 12. hodině přicházíme na křižovatku turistických tras nedaleko Ochozské jeskyně. K ní vede trasa značená zeleně, my se však nejdříve vydáváme do stoupání k jeskyni Pekárna. Ta je volně přístupná, tak tedy rozsvěcujeme baterky a vyrážíme na průzkum. Po cca 50 metrech přicházíme pod jeden z komínů a protože dál už není kam, vracíme se před mohutný portál. Na to, jaký je v údolí čilý turistický ruch, je tady překvapivě liduprázdno. Sedáme si proto na jeden z kamenů a obědváme.
Po návratu zpátky na rozcestí měníme doposud využívanou modrou TZT za zelenou. Za krátko jsme u zamřížovaného vchodu do Ochozské jeskyně, z něhož pozvolna vytéká část toku Hoštěnického potoka. Jeskyně bývá údajně příležitostně zpřístupněna, to však asi jen za předpokladu, že jsou návštěvníci vybaveni holínkami. Podle mapy je tady jeskyní vícero, stačí jen pozorně sledovat pěšiny, které k jejich vchodům vedou. Přímo u naší cesty se nalézá Hádecká estavela, na tento přírodní úkaz upozorňuje jedna z cedulí naučné stezky. Dnes se projevuje jako vývěr, jindy však může fungovat jako propadání, většinou však prý bývá nečinná.
Údolí se zase o něco více rozevírá, po pravé straně mýtina, po levé lesní školka. A za ní už vidíme sypanou hráz poslední přehrady na Říčce, ta nese název Pod Hádkem a v létě je využívána ke koupání. Kousek od vzdutí odoláváme stánku s občerstvením, vzápětí studujeme rozcestník u silničního mostu v osadě Hádek. Do Křtin je to 6,5 km po zelené. Nejprve stoupáme po podmáčené lesní cestě, poté se držíme vrstevnice kopce Skalka a nakonec přicházíme na zpevněnou cestu, jež nás přivádí k samotě Nový Dvůr. Okraje silničky jsou tady lemovány hromádkami odpadu, které sem nedávno snesli dobrovolníci provádějící tradiční jarní úklid Moravského krasu. Turistický ruch v této části krasu je téměř nulový, na úseku z Hádku do Březiny potkáváme jen skupinku cyklistů při křížení s modrou značkou.
Obec Březina leží v údolí, takže musíme nejdříve z kopce dolů, abychom po jejím projití (trochu tady i kufrujem) zase pozvolna nabrali výškové metry. Na úbočí Předního Vlčence jich můžeme mít tak 480. Zatímco stoupání od Březiny bylo mírné a nenáročné, následující sestup do údolí Křtinského potoka je dost prudký, až nás z toho došlapování bolí paty.
V Křtinách se nalézá nepřehlédnutelná dominanta - chrám Panny Marie a k němu přilehlý zámek. Památka, na jejíž výstavbě se podílel Jan Blažej Santiny, nebyla dokončena v původním záměru, tak např. ze čtyř plánovaných kaplí byla postavena pouze jediná kaple sv. Anny. Ale na druhou stranu se zase o památku dobře starají, důkazem toho je i lešení postavené kolem části věže.
O třičtvrtě na tři, se 17 kilometry v nohách, sedáme do restaurace u chrámu a odpočíváme při sklenici piva. Běžným hostům je tu vymezen jen omezený prostor, zbytek zabírají svatebčané, proto tu moc dlouho nesedíme. Jiní svatebčané ještě v tuto pozdní odpolední dobu postávají na schodišti před chrámem. A tak se chceme podívat alespoň na zámeckou zahradu, která by měla být ve správě MZLU, ale ani tam není vstup povolen. Nakonec tedy míříme ke křtinskému hřbitovu, naposledy se ohlížíme k Santiniho dílu a následně se noříme do lesa nechajíce se vést zelenými turistickými značkami. Lesní stezka vede po okraji lesa a asi po dvou kilometrech se noří do lesa zcela. To ticho! Cesta rychle ubíhá, brzy jsme na křižovatce se zpevněnou silničkou Wiehlovy cesty. Dřevěný přístřešek nás láká ke krátkému posezení a svačině. Zvedáme se, až když nás předchází dvojice mladých lidí, s nimiž jsme se viděli už ve křtinské restauraci. Jak oni, tak i my, si nenecháváme ujít krátkou odbočku ke Klostermannově studánce. Ta je pěkně upravená a voda z ní prýští proudem, Petr si ji doplňuje do lahve.
Rozhodujeme se pro zkrácení cesty přímo k Rudickému propadání a v místě, kde zelená stezka uhýbá mírně vlevo, pokračujeme rovně. Zpevněná cesta nás vede obloukem vpravo a následně vlevo, díky následujícímu ohybu cesty pak lehce nalézáme odbočnou pěšinu, která nás polesím Občiny přivádí až nad strž ústící sem z údolí Jedovnického potoka. Opatrně sestupujeme dolů, kde ještě hledáme vhodné místo pro překročení vodního toku a po proudu se dostáváme až k mohutné skále, pod níž se vody Jedovnického potoka řítí do hlubin jeskyně. Ten přechod na druhý břeh byl vlastně zbytečný, protože z levého břehu je na vodopád mizející do hluboké tmy mnohem lépe vidět. Prolézáme malou jeskyní a potom už potřetí překračujeme po kamenech tok asi 3 m širokého potoka. Vše o tomto přírodním úkazu si potom pročítáme na panelu naučné stezky.
Po prudkém svahu sem začíná sestupovat početná skupina návštěvníků. To snad abychom radši šli. Kousek od rozcestí se vypíná skupinka vápencových skal Kolíbky. Na většině je i fixní jištění pro horolezce a několik lezců si tu právě nyní chystá své náčiníčko, v době naší návštěvy ale po skalách nikdo neleze. Vyšlapanou cestičkou stoupáme k prvním domkům v Rudici. Zastavujeme se u obecního muzea, které sídlí v objektu větrného mlýna holandského typu.
Podle informací ve vitrínce by už mělo být zavřeno. Správce právě uklízí na dvorku, ale hned se nás ptá, zda nemáme o prohlídku zájem. To my samozřejmě máme a poté co přichází ještě jedna dvojice, si sedáme do malé komnaty v přízemí, které je vybaveno starobylým nábytkem (a k našemu údivu i vlaječkou naší sousední obce Dyjákovice). Dozvídáme se, že stáří mlýna je 140 let, kdo byli jeho majitelé a také jednu zaručeně pravdivou příhodu s kozou. Prohlédnout si samozřejmě jdeme i expozice ve dvou patrech, v prvním je věnovaná nerostům a keramice, ve druhém pak historii jeskyňářství a objevování Rudického propadání.
Náš pobyt v Rudici zakončujeme návštěvou hostince Tumperk, který se nachází na opačné straně vsi. U piva se sedí dobře, o to horší je pak, alespoň pro mne, další chůze. Na pravé patě se mi totiž vytvořil bolavý puchýř a tak je to pro mě spíš trápení než radost z pohybu. U nové kaple sv. Barbory odbočujeme do aleje směrem k místní části Hajce. Protože po zelené bychom se vraceli zpátky do Křtin, jdeme nyní po červených značkách. Míjíme okraj pískového lomu Seč, pak se noříme do hlubokého lesa.
Stezka vede kolem menšího propadání a jeskyně Pokojné. V mapě jsou oba přírodní úkazy vyznačeny, v terénu ale nápadné příliš nejsou, proto jím nevěnujeme pozornost. Za rozcestím u křivé borovice nás čeká série tří krátkých zacházek k drobným památníčkům. U prvních dvou (J. E. Chadta Ševětínského a K. Knappa) jsou i malé tůňky, ten poslední - Lichtenštejnský - se nachází u cesty. Lesní pěšinu tady měníme za zpevněnou silničku a i ta později končí u asfaltové silnice. Po ní scházíme kolem areálu pily ke křižovatce u Olomoučan. Pokračujeme přímým směrem, po Hradské silnici vedoucí až ke zřícenině Nový hrad.
Ze zpevněné cesty však po chvíli odbočuje asi kilometrová obchůzková trasa, jež zpřístupňuje další místa tzv. Lesnického Slavína. K prvnímu památníku vede asi 50 m odbočka. Nese jméno Leopolda Grabnara, je docela honosný a lze na něm číst moudrá slova o lesním hospodaření. Po návratu z odbočky se před námi rozprostírá malý palouček a na jeho okraji myslivecký posed. Tu je počátek stoupání k asi nejnavštěvovanějšímu památníku v okolí. Nese jméno K. H. Máchy a tvoří jej mohutný čtyřboký sloup z betonu a kamení a kruhová plošina s betonovou kopulí uprostřed. Před památníkem stojí ještě jeden kamenný sloupek, na němž je vyryta růžice světových stran a uvedena nadmořská výška místa. Ta se trochu odlišuje od údaje, který je na turist. rozcestníku, to však není podstatné.
Po našem příchodu tady odpočívá jeden cyklista, ten však asi po 5 minutách usedá na své horské kolo a za zvuků kvílejících brzd odjíždí pryč. My už dnes dál nepůjdeme, protože do západu slunce zbývá jenom půl hodiny. Připravujeme si večeři a během soumraku se pouštíme do stavby přístřešku z plachty a provazů. Ačkoliv do teďka tu byl klid, nyní sem postupně přicházejí dvě skupinky lidí a chvíli se zájmem sledují naše počínání. Vzápětí ale odcházejí, takže můžeme dílo dokončit. Po deváté hodině rozprostíráme karimatky a soukáme se do spacáků. Teplota klesá, nebe je jasné, vypadá to na chladnou noc.
DEN DRUHÝ - JARNÍ JARMARK NA NOVÉM HRADĚ (24. 4. 2005)
Naše předtucha se vyplnila. Pod bod mrazu sice teplota určitě neklesla, ale i přesto bylo nuté si po občasném probuzení zimou hltnout doušek rumu na zahřátí. Po rozednění už se nám spát nechce, ale vylézt ze spacáku také ne. K tomu se odhodláváme až poté, co skrz stromy začíná prosvítávat ranní sluníčko. Zapalujeme vařiče a ohříváme párky, po snídani pak vše uklízíme a nakonec skládáme i plachtu. V osm hodin vyrážíme na cestu, dále po červené TZT.
Po sestupu z kopce se ocitáme na okraji rozsáhlé louky, která zde byla vytvořena těžbou kamene. Je tu i ohniště, zřejmě tady občas i někdo táboří. Za chvíli přicházíme k Hradské silnici, kterou jsme včera večer opustili jenom kousek odtud. Na křižovatce lesních a turistických cest stojí památník vybudovaný právě na počest této cesty. Kromě údajů o stavitelích a turistických směrovek poskytuje kamenný památník také informace o čase, v tuto dobu však sluneční hodiny zatím "nejdou", protože svit sluníčka se sem skrz vysoké stromy zatím nedostal.
Hradská silnice je ideální pro jízdu na kole. Povrch je docela kvalitní, stoupání je minimální a směr téměř přímý. U výzkumného ústavu objevujeme studánku "U kukačky", ze které ovšem voda neteče. Proto se vydáváme asi 3/4 km dlouhou odbočkou, která nás přivádí k o něco níže položené studánce Hubertově. Ta je hezky udržovaná a proud vody dostatečný. Osvěženi se zase vracíme zpět na lesní silnici. Po dlouhém přímém úseku přicházíme na okraj srázu a traverzem obcházíme hluboké údolí.
Krátce po deváté hodině se zastavujeme u turistického rozcestí pod Novým hradem. Odtud musíme ještě vyšlápnout drobné stoupání a už stojíme před hradní branou. Tady se dozvídáme, že otevřeno je až od deseti hodin, takže budeme čekat. Jdeme na konec travnaté louky před hradem, asi do míst pod nímž vedou tzv. Novohradské železniční tunely. Je tu i dřevěná lavička s ohništěm, tak si tady sedáme a odpočíváme. Jelikož mě stále trápí bolest pravé nohy, odmítám se zúčastnit krátké výpravy na nedaleké pozůstatky zříceniny Starého hradu. Tam se vydává pouze Petr a já tu na něho čekám.
Přesně v deset se vracíme zpět k Novému hradu. U stánku si za 50 Kč kupujeme glejt a za to jsme strážcem vpuštěni do areálu hradu. Právě o tomto víkendu probíhá na hradním nádvoří historický jarmark. Stánek tu má např. hrnčíř, řezbář a nebo kovář. Po nádvoří se pohybují lidé v historických kostýmech, takže to vytváří dojem, že se člověk ocitl někde v době před půl tisíciletím. Průchod branou lemují dvě věže - hranolová a kruhová. Vcházíme do té kruhové, stoupáme po točitém schodišti, pak přecházíme po dřevěném ochoze, čímž se dostáváme do hranolové věže. V jejích útrobách si prohlížíme expozici zbrojnice a po zdolání dřevěných schodů se ocitáme na vyhlídkové plošině, odkud máme areál celého hradu jako na dlani. Po sestupu zpátky na nádvoří se přesunujeme do hradní mučírny a své putování zakončujeme v šenku, kde ochutnáváme chutnou limonádu z chmele.
Postupně sem přichází další návštěvníci a po 3/4 hodině už je nás tady tolik, že aktéři historického šermu z Blanska zahajují svůj krátký program. Jedná se o střídání stráže, šermířský souboj a vystoupení kejklíře. Pravda, úroveň vystoupení je spíše podprůměrná, ale pro ilustraci to stačí, k potlesku se tedy připojujeme také. No a tímto bychom mohli považovat exkurzi do historie za ukončenou. Asi o čtvrt na dvanáct Nový hrad opouštíme.
Když už zase stojíme u rozcestí pod hradem, je jasné, že výlet nebude pokračovat podle původního itineráře. Časově by se trasa po červené značce, do Vranova a na Babí lom se zakončením na žel. zastávce Česká, určitě zvládnout dala, bolesti mých nohou mi to ale nedovolí. A vzhledem k tomu, že stezka po zelené značce do údolí Svitavy dosti prudce klesá, jsem skoro nucen své kroky odpočítávat s tím, že víc jak tisíc jich už asi dnes nezvládnu.
Nejprudší klesání máme za sebou a po krátkém úseku vedoucím po zpevněné kamenité silničce přicházíme ke studánce pod Novým hradem. Je tu poměrně živo, protože údolím podél řeky vede silnička s velice kvalitním asfaltovým povrchem - ráj cyklistů. Osvěženi chladnou vodou vyrážíme na poslední dvoukilometrový úsek podél řeky Svitavy, přičemž míjíme dřevěnou chatu s ubytovnou a občerstvením, později vodárenské objekty s jezem a vysokou budovou, která se cestujícím z projíždějícího vlaku klamně jeví jako šikmá. Nyní se můžeme přesvědčit, že výšková stavba opravdu křivá není. Následují další objekty a průmyslové haly, které se vlastně střídají až k mostu u ústí Křtinského potoka do Svitavy.
Na železniční zastávku v Adamově přicházíme 20 minut po poledni. Zbývá už jen zakoupit jízdenky a vyčkat příjezdu nejbližšího vlakového spoje, toho se dočkáváme za dalších 20 minut. Cesta vlakem pak probíhá jako vždycky: přestup v Brně využíváme k občerstvení, následuje více jak hodinový pobyt ve vlaku do Hrušovan, no a poslední přestup na lokálku do Hevlína. Doma jsme o půl čtvrté odpoledne.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
