PŘES SLAVKOVSKÉ BOJIŠTĚ A ŽDÁNICKÝ LES
| Datum: | 28. - 29. srpna 2004 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 1. den: 135,46 km; 2. den: 106,87 km |
| Čistý čas jízdy (STP): | 1. den: 7:12:32 h; 2. den: 6:13:13 h |
| Hrubý čas jízdy: | 1. den: 10 1/4 h; 2. den: 8 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 1. den: 18,79 km/h; 2. den: 17,18 km/h |
| Mapy: | Cykloatlas Jihomoravského kraje Žánický les a Politaví 1:50000 |
| Text & foto: | Marek Topič |
Letošní rok cyklistice příliš nepřál. Důvody je zbytečné blíže specifikovat, zkrátka, teprve na konci prázdnin se naskytl vhodný termín pro uskutečnění dvoudenního cyklovýletu. Organizace se ale příliš nepovedla a tak se putování po Slavkovském bojišti a Ždánickým lesem zúčastním pouze já sám.
DEN PRVNÍ - SLAVKOVSKÉ BOJIŠTĚ (28. 8. 2004)
Z Hevlína vyjíždím asi o čtvrt na sedm, tedy zhruba v době, kdy by mělo vycházet slunce. To však bude dnešní ráno ještě hodně dlouho zahaleno mraky a v důsledku toho je zatím poměrné chladno. Na začátek nic moc podmínky. Přijíždím do Hrabětic, za nimiž využívám nově opravenou spojku se signálkou - cyklostezkou č. 4 vedoucí z Laa do Brna nebo opačně. Po signálce jedu do Nového Přerova a odtud již po klasických silnicích.
Cestování po této populární trase jsem již dvakrát celkem podrobně popisoval a letos na úseku mezi Hevlínem a městem Židlochovice nezaznamenávám žádné významné změny. Snad jen dokončená rekonstrukce hlavní ulice v Pasohlávkách stojí za zmínku. Přestávku na svačinu si dopřávám ve Vranovicích a tam také dochází ke zlomu ve vývoji počasí. Oblačnost se konečně protrhává a po zbytek dne má místo na obloze vyhrazeno pouze hřejivé sluníčko.
Do Židlochovic přijíždím něco před devátou hodinou. Ještě bych sice mohl pokračovat po cyklostezce kopírující tok říčky Litavy, ale automobilový provoz na hlavní silnici je minimální a hezká náves v obci Blučina za zhlédnutí určitě stojí. Přes dálniční nadjezd si to frčím do Měnína, odkud mám v úmyslu opustit hlavní silnici a do Telnice jet po cyklostezce podél Říčky. Na tom správném rozcestí ale dělám chybu, což odhaluji až po sjezdu z návrší, na němž se nachází vojenský prostor. Do vesnice pyšnící se titulem obec roku 2000 se tak dostávám s malou zajížďkou přes Otmarov.
Právě Telnice je místem, kudy probíhá hranice památkové zóny Slavkovského bojiště. To je území, zhruba trojúhelníkového tvaru, na němž se před téměř 200 lety odehrály ty nejdůležitější události slavné bitvy tří císařů. Tak třeba v Telnici přenocoval před bitvou sám Napoleon. Ale po této události již dnes asi příliš stop nezůstalo, takže bude lepší vyrazit dál.
Nyní už raději opět důvěřuji klasickým silničním tahům. Jedu do mírného návrší, kde odbočuji vpravo a za moment už přejíždím koleje železniční trati na okraji obce Sokolnice. Po průjezdu celou vsí se dostávám k mohutné sýpce, na níž se nachází cedule s názvem ulice Zámecká. Teď už zabloudit nelze a za okamžik už vedu kolo parkem sokolnického zámku. Opravená stavba v novogotickém slohu dnes slouží jako domov důchodců. Ale exteriéry, nádvoří a park si prohlédnout lze.
Po prohlídce se vracím kolem areálu bývalého cukrovaru na silnici II. třídy č. 418. Z ní však brzy odbočuji doleva do táhlého stoupání na Pratecké návrší. Fyzická námaha je mi vynahrazena překrásným výhledem do dalekých rovin podél řeky Svratky. Míjím bránu vojenského areálu a o chvíli později odbočuji na parkoviště pod Mohylou míru. Já jedu na kole až k budově muzea, zamykám kolo do stojanu a vydávám se na prohlídku výstavy "Napoleonské války a české země". Některé exponáty byly z muzea loni ukradeny, část z nich se ale podařilo nalézt a jsou opět k vidění v prosklených vitrínách. Po prohlídce muzea uvažuji i o návštěvě secesní kaple - památníku. Prohlídka ale začne až za 20 minut a tak si interiér mohyly prohlížím jen skrz mřížová okna.
Pratecké návrší s Mohylou míru je považováno za centrum Slavkovského bojiště. Další neméně zajímavá místa se však nachází v blízkosti silnice z Brna do Olomouce, neváhám tedy a vyrážím tam. Nejprve rychlým sjezdem do vsi Prace a odtud přes Ponětovice do Šlapanic s hezky opraveným náměstím. Jednoho projíždějícího cyklisty se raději ptám, kudy je nejvhodnější jet na Žuráň a ten mi dobře radí vydat se kolem cihelny a v závěru si pak cestu zkrátit pěšinou přes pole. Díky tomuto návrhu se i vyhýbám většímu stoupání od hlavní křižovatky. Jenom je škoda, že pěšina pšeničným polem je už trochu zaoraná, jet se tedy nedá, ale vést kolo ještě ano.
Vrchol Žuráně s kamenným památníkem s plastickou mapou bojiště (nedávno rovněž ukradenou, nyní však nově osazenou) je exteritoriálním územím Francie, takže jsem se vlastně dostal do zahraničí. Jedná se o místo, odkud dal Napoleon povel k zahájení útoku na Pratecký kopec, tedy manévru, jemuž se později začalo přezdívat "lví skok". Po snědené oplatce odtud zahajuji cyklistický útok k posledním dvěma nejzajímavějším místům bojiště. Po sjezdu a výjezdu kopce se zastavuji kousek za motorestem Rohlenka a fotím legendární kopec Santon. Nejsem si příliš jistý, že by až nahoru vedla cesta a proto bližší návštěvu vynechávám. Pokračuji po rušné silnici s výhledem na obec Tvarožnou. U odbočky na Holubice nelze přehlédnout mohutný kanón i s postavami dělostřelců, jímž je maskována, či spíše vtipně propagována zdejší cementárna Zapa. Ke Staré poště u Pozořic už to daleko není. Na parkovišti podél silnice stojí několik aut. Mototuristy, kteří sem jimi přijeli, jsem už dnes viděl u Mohyly míru, také se tedy vydali po památkách slavné bitvy. Tady jsou ovšem, stejně jako já, zklamáni. Objekt Staré pošty je dnes zadán svatebčanům a dovnitř se podívat nedá. Škoda, ale tak už to je.
Přes malé návrší přijíždím ke křižovatce, na níž odbočuji doprava do Velešovic a odsud dlouze stoupám až na silnici I. třídy č. 50, abych vzápětí mohl rychle uhánět sjezdem do Slavkova. Doba obědová mě zastihuje právě zde. Vhodnou restauraci s venkovním posezením nalézám hned na okraji města u křenovické křižovatky.
Po obědě jedu do centra města, kde projíždím přes celé náměstí až k radnici, městskému úřadu, chrámu Vzkříšení Páně a škole. Pak se kousek vracím a dlážděnou cestou vyjíždím k hlavní bráně zdejšího barokního zámku. Východní část zámku je obestavěna lešením, vypadá to, že právě začala postupná rekonstrukce fasády. Na prohlídce interiérů jsem už kdysi byl a nyní ji tedy neuskutečňuji a jenom se vydávám na krátkou procházku zámeckým parkem, tvořím pár snímků zámku a odjíždím vstříc dalším cílům.
Na jižním okraji města se napojuji na silnici I. třídy č. 50. Provoz na ní je značně hustý a tak hned jak to jde, u dvojice čerpacích stanic, odbočuji směrem na Hodějice, odkud se vydávám po úzké asfaltce kopírující železniční trať. Kousek za Křižanovicemi mě ale tato cesta znovu přivádí na silnici E50 a po ní tedy musím až do Bučovic.
V Bučovicích se hned rozhlížím po informačních značkách navádějících turisty ke zdejšímu zámku. Takto se dostávám na rozlehlé náměstí, na němž se památka nachází. U zámeckého schodiště mě překvapuje informace o možnosti odložení kola na střežené místo v zámecké zahradě. Tím místem je nakonec obyčejný stojan, na který míří bezpečnostní kamera, nicméně žádné kolo zde dosud nestojí. Já si sem však přijel prohlédnout především park a pak také nádvoří zámku lemované arkádami a s překrásnou fontánou uprostřed. Dnes je tu navíc výstava různých kamenných děl, které dává do pohybu voda - byla o tom nedávno i reportáž v pořadu Toulavá kamera.
Po půl třetí už zase zabírám do pedálů svého kola a za nedlouho jsem v Nesovicích. Tam se nachází poslední z trojice zámků na ose, jež jsem právě projel. Památka není tak známá jako Slavkov či Bučovice a byla zpřístupněn teprve loni. Nese název Nové zámky a já jsem zvědav, čím mě její návštěva překvapí.
Po vyšlapání krátkého, leč prudkého kopce, zastavuji přímo před vchodem. Kolo si můžu schovat na chodbu, kde si vzápětí kupuji vstupenku na prohlídku. Za ni platím rovnou stokorunu, což se mi zdá hodně, no ale když jsem sem jel takovou dálku... S pětičlennou skupinkou návštěvníků, a samozřejmě průvodkyní, procházíme několika místnostmi, v nichž se, bohužel - vzhledem poválečných osudech tohoto objektu, nedochoval skoro žádný mobiliář. Dvě místnosti nabízí k vidění výstavy současných autorů, ať už jsou to sochařské práce nebo židle. No a po žebřících vylézáme i na věž. Z ní si ovšem o nějaké hezké vyhlídce do okolí můžeme nechat jen zdát, spokojit se musíme s klasickým výhledem z okna a to není ono. Celkový dojem z návštěvy památky sice nakonec špatný nemám, ale ta stovka je zkrátka přehnaná.
Vracím se zpátky na silnici č. I-50. I nadále po ní budu pokračovat. Je tu totiž dostatečný odstavný pruh a kvalitní asfaltový povrch, navíc s mírnou podporou větru v zádech je má jízda poměrně rychlá. A tak míjím, už ani nevím kolikátého prodejce broskví a konečně odbočuji na křižovatce směrem do Střílek. V tomto okamžiku jsou tytam rovinaté úseky silnice, teď mě čekají kopce. Jeden nejprve vyjíždím, potom sjíždím a v samotných Střílkách zase dřu do pořádně ostrého stoupání. Zastavuji se ve stínu kostela a vydávám se na prohlídku zdejšího barokního hřbitova. Po výstupu několika schodů však nevěřím svým očím. Barokní sochy, které tento hřbitov zdobily jsou pryč. Jedna kolemjdoucí paní mi později vysvětluje, že většina originálních soch byla před 3 léty odcizena to co zbylo, se doposud restauruje pod patronací památkového ústavu.
Blíží se večer a já se začínám zabývat otázkou, kde dnes přenocuji. Chřibské kopce znám docela dobře a také vím o několika turistických přístřešcích, kterých je v okolí docela dost. Jeden takový se nachází třeba u studánky "U mísy" nedaleko hradu Cimburk. Tam se pokusím do večera dostat. Ze Střílek je jízda nenáročná, prakticky stále z kopce a to až do údolí řeky Stupavy. Po dlouhém průjezdu městem Koryčany se zastavuji na náměstí, kde parkuji kolo a jdu se navečeřet do jedné z restaurací. Setrvávám tu asi do 18 hodin a poté se vydávám k vytipovanému nocležišti. Silnice směrem na Osvětimany asi 5 km neustále stoupá, od parkoviště už bych měl jet spíše z kopce, já však dělám chybu a místo stezky č.5150 odbočuji na stezku 5154. Svůj omyl zjišťuji až u skalního útvaru Kazatelna, k němuž jsem se vůbec neměl dostat. Vracet se mi už nechce a tak se pokouším o návrat po červené turistické trase. Není to nic příjemného, cestička je hodně úzká pro normálního turistu, ne tak pro člověka s kolem, které musím povětšinou nést na rameni. Teprve v závěrečném klesání už je možné bicykl alespoň vést.
Jsem na místě. Studánka teče a tak se jdu hned osvěžit ledovou vodou. Rychle se stmívá a já jsem poměrně dost unavený, proto krátce před devátou večer zaléhám do spacáku a usínám. Ze spánku jsem ale brzy vyrušen skupinkou asi 6 mladých lidí vracejících se ze sklepa a hledajících hrad Cimburk. Něco podobného jsme zažili i při bivaku na nejvyšším vrcholu, Brdu, předloni na jaře. Hlučná skupinka se konečně odebírá pryč odsud a já znovu usínám, ovšem situace se znovu opakuje asi kolem půlnoci. Tentokrát se ale jedná o úplně jinou dvojici, která se po mém promluvení i docela leká a vzápětí rovněž odchází. Tímto naštěstí turistický ruch v okolí hradu Cimburka definitivně ustává.
DEN DRUHÝ - ŽDÁNICKÝ LES (29. 8. 2004)
Ráno se probouzím před 6. hodinou. Umývám se ledovou vodou ze studánky, snídám a pakuji věci do cyklobrašen. Na cestu se vydávám v 7 hodin, a to sjezdem po lesní cestě k silnici vedoucí kolem koryčanské přehrady. Silnice je pro běžný provoz uzavřena, protože se opravuje, díky tomu je ale na mnoha místech rozkopaná a já musím nejednou přibrzďovat, abych si nepřivodil zbytečný defekt. Zanedlouho dojíždím k hrázi údolní nádrže. Ta byla postavena téměř před 50 lety, je sypaná a 20 metrů vysoká.
Od hráze sjíždím dolů do údolí, projíždím kolem koupaliště a za okamžik odbočuji na křižovatce směrem do města. Hlavní koryčanskou ulicí jsem projížděl už včera k večeru a stejně tak i dnes se po ní dostávám na náměstí u kostela. Po nákupu potravin v jednom z otevřených obchodů pokračuji po hlavní silnici pryč z města. Je to do kopce a po jeho zdolání se ještě naposledy ohlížím jak na Koryčany, tak i na panorama chřibských kopců, následně však svůj zrak soustřeďuji západním směrem, kde se vypínají zalesněné vrchy Ždánického lesa. Po jeho hlavní, dalo by se říci hřebenovce, se hodlám projet v rámci návratu domů. Ze všeho nejdřív je ale potřeba se dostat do údolí řeky Kyjovky. Podle mé mapy tam lze dojet buď přes Snovídky nebo přes Jestřabice. Já nakonec volím druhou možnost, ale brzy o správnosti své volby pochybuji. Cesta ke zdejší železniční zastávce totiž není pro kolo příliš vhodná, prakticky se jedná o obyčejnou lesní pěšinu, ze strany od Jestřabic navíc značně prudkou. Za železničním přejezdem pro změnu následuje kvalitní asfaltový povrch, který vede po východní straně širokého údolí.
Přijíždím k turistickému rozcestníku u Haluzické hájovny, kde se napojuji na cyklostezku č. 473. V těchto místech také začíná 4 km dlouhé stoupání na hlavní hřeben. V úvodu se jedná jen o mírné stoupání, ovšem zrhuba 0,5 km za studánkou Bezdýnkou výškové metry přibývají. Musím si také postěžovat na rozbitou silnici, která trochu kazí dojem sítě velice kvalitních asfaltových cest vedoucích Ždánickým lesem. Teprve od rozcestníku "U kříže" začíná něco, co by se dalo bez nadsázky označit cyklistickým rájem. Úzká silnička s bezvadným asfaltovým povrchem lemovaná příjemným stínem stromů mě už skoro po rovince vede k louce s dřevěným altánkem. Odtud mám na výběr hned několik odbočných tras, já se však držím té páteřní a takto pokračuji kolem střediska těžby ropy s několika vrty v okolí na kótu se zajímavým názvem "U Slepice".
Silnice pokračuje dále lesem s minimálními převýšeními. Míjím turistický rozcestník "Prostřední vrch" a po kratším sjezdu dojíždím ke křižovatce se silnicí II. třídy č. 431. Také se tu nalézá turistický přístřešek, takže je možnost se tu na chvíli zastavit a odpočinout si. Toto já ale nemám zapotřebí, protože vím, že nedaleko by se měl nacházet ještě jeden takový dřevěný altánek. Moje mapa nelže a v místech zaniklé hájovny u Zlatého jelena dřevěnou stavbu skutečně nalézám. Usazuji se a svačím, no a na konec si nezapomínám prohlédnout i pomník partyzánského odboje, který stojí blíže cesty. Kousek odsud stojí ještě jeden menší pomník věnovaný mladému partyzánovi Jiřímu Jirovskému, na němž je nejzajímavější to, že prakticky hned vedle stojí ještě jeden pomníček s dnes už špatně čitelnými německými nápisy. Je až k neuvěření, že tu ty dva kusy kamene stály takhle vede sebe několik desítek let a nikomu to nepřišlo nevhodné.
Po krátkém odpočinku se vydávám dál. Příjemných překvapení jako by zatím bylo málo, tady mě totiž čeká úsek se zbrusu novým asfaltovým povrchem - lesní správa a společnost Moravské naftové doly se tu o dobré cyklistické podmínky opravdu pečlivě starají. Po levici se mi brzy zjevuje betonová zeď, která kdysi ohraničovala areál vojenského prostoru. Na nejbližší křižovatce k němu odbočuji a vydávám se na krátkou obhlídku. Hned za zbytky brány stojí dvě zchátralé budovy bývalých kasáren, naproti jsou haly na techniku, garáže a jiné drobné stavby. Za už výše zmíněnou zdí, na níž je dodnes dochovaný maskovací nátěr, se už zbytky vojenských staveb hledají hůře, přesto je však nejpravděpodobnější, že tu kdysi bývala jedna z raketových základen podobná třeba té, jaká je dnes zpřístupněna u obce Ořechov.
Kousek za bývalým vojenským prostorem musím projet krátký úsek po silnici I. třídy, která se v současnosti opravuje, po odbočení doprava si však zase mohu dopřávat příjemnou jízdu po úzké silničce ve stínu stromů. Míjím dvě rozcestí a asi 2 km za tím druhým vyjíždím na okraj lesního porostu. Takto se dostávám až k hájence Svatá, u níž stojí i hezký dřevěný altánek. Na chvíli si do něj sedám a studuji mapu.
O čtvrt na jedenáct vyrážím na trasu zcela jiného charakteru, než doposud. Chladivý stín lesa střídají prosluněné dlouhé lány polí s nepříjemným bočním větrem. Poslední metry cyklostezky mě přivádí až na vyvýšeninu nad obcí Bošovice, odkud už je třeba pokračovat po klasických silnicích. Já se vydávám JV směrem a dlouhým sjezdem přijíždím do Velkých Hostěrádek.
Takto se dostávám na okraj břeclavského okresu. Ten kdo tvrdí, že Břeclavsko je rovinatý kraj se právě v těchto místech může přesvědčit o pravém opaku. To, že je třeba sem tam vyjíždět nějaké to stoupání by mi vůbec nevadilo, ale ta silnice, která má sice hodnotu II. třídy, to je opravdu hrůza. Při kličkování mezi výmoly se musím ve vzpomínkách stále vracet na nesrovnatelné cyklistické podmínky ve Ždánickém lese. Ten se mi ale vzdaluje za zády a já se musím soustředit na to, co mě čeká nyní. První obcí na trase jsou Diváky. Obec, spjatá s působením bratří Mrštíků, dnes působí ospale a liduprázdně. Jen v hospodě je živo. Objednávám si ledovou kofolu a doplňuji si i vodu do cyklolahve. Potom se zajíždím podívat na empírový zámek, který byl ještě nedávno využíván jako učiliště. Dnes je objekt prázdný, optimalizace sítě škol tady proběhla už někdy na přelomu tisíciletí.
Za vsí Diváky je potřeba vyšlapat táhlé stoupání, které končí až za křižovatkou nedaleko Nikolčic. Odměnou za jeho zdolání mi je pěkný výhled na terasovité kopce s vinohrady situované směrem na západ. Poté už stačí jenom přibrzďovat během sjezdu do vesnice Kurdějov. Kostel má skoro každá vesnice, ovšem takový, jaký se nachází zde, se hned tak někde nevidí. Je pozdně novogotický, zasvěcený sv. Janu Křtiteli a v jeho areálu je ještě kaple Všech svatých. Celý kostel je navíc opevněn a v podzemních prostorách se nachází spletitá síť únikových chodeb. Jistě by sem stálo zato se vypravit v době jeho příležitostného zpřístupnění.
Z Kurdějova se bohužel zase musím namáhat výjezdem dlouhého kopce, už mi to začíná lézt na nervy, ještě, že výhled z nejvyššího bodu mi dává naději, že členitému terénu by už brzy mohlo být odzvoněno. Zatáčkami sjíždím k městu Hustopeče. Po podjezdu dálničního mostu přijíždím do centra města, na Dukelské náměstí. Tady určitě každého zaujmou minimálně tři stavby: honosná stavba radnice, sloup Nejsvatější trojice a především moderní kostel sv. Václava, který se stal neoficiálním symbolem města.
Po přestávce na oběd vyjíždím kopec po silnici II. třídy č. 420. Stoupání je ve srovnání s tím, co jsem absolvoval v okolí Kurdějova, opravdu jen mírné. Blížím se k mohutné stavbě šakvického sila, v jehož sousedství se nachází ještě také zásobník plynu. Celý tento areál objíždím a poté chvilku kopíruji železniční koridor tratě č. 250. Po podjezdu železničního mostu měním směr jízdy k jihovýchodu a mezi vinohrady se dostávám do Strachotína. Za obcí vjíždím na hráz, která odděluje dolní a střední Novomlýnskou nádrž. Dojem z obrovského jezera je dnes ještě umocněn větrem, který vytváří docela velké vlny tříštící se o kamennou hráz. Silnice na druhý břeh je dlouhá dobrý kilometr a v závěru překonává i střední těsnící jádro hráze s elektrárnou, za ní ještě pokračuje sypaná hráz, ne už však tak dlouhá, jako na severním břehu jezera.
Do Dolních Věstonic je to už kousek. Vesnice doslova žije z turistického ruchu, kromě archeologického muzea se tu snad ani nedá dopočítat hospod a penzionů. Já si tu dělám krátkou zajížďku k geologické lokalitě zv. kalendář věků. Jedná se o odtěžený profil v bývalé cihelně, na němž lze pozorovat vrstvy hornin usazovaných po dlouhá tisíciletí. Po prohlédnutí se vracím zpátky na náves a odtud jedu dále po silnici mezi vinohrady a vrty zemního plynu do sousedních Horních Věstonic. Silnice mě stále po okraji CHKO Pálava přivádí až k bývalému motorestu Spálená hospoda, odtud jedu po asfaltce vedoucí souběžně se silnicí I. třídy č. 52 (E461) a na nejbližší křižovatce odbočuji doprava.
Ovocnou alejí přijíždím do Dolních Dunajovic. Tady mají zrovna hody a já musím na chvíli zastavit a počkat, až projde krojovaný průvod s muzikou. Za vsí mě čeká poslední významnější stoupání přes pás Dunajovických kopců. Po následném sjezdu do Březí už mě čeká jen tolikrát projetý úsek po bývalé signálce, po níž pomalou jízdou přijíždím do Hevlína. Tam dojíždím těsně před 15. hodinou odpoledne.
Dojmy z trasy a doplňky:
Památková zóna Slavkovského bojiště bývá po stránce cestovního ruchu značně propagovaná a turisté zde obvykle objeví přesně to, co očekávají. To barokní hřbitov ve Střílkách na svou popularitu doplatil a stal se obětí zlodějů památek. Nejlepší dojem však na mě přece jen zanechal systém kvalitních cest na území Ždánického lesa. Tato oblast nabízí kvalitní terény pro cykloturistiku bez masové návštěvnosti.
DEN PRVNÍ - SLAVKOVSKÉ BOJIŠTĚ (28. 8. 2004)
Z Hevlína vyjíždím asi o čtvrt na sedm, tedy zhruba v době, kdy by mělo vycházet slunce. To však bude dnešní ráno ještě hodně dlouho zahaleno mraky a v důsledku toho je zatím poměrné chladno. Na začátek nic moc podmínky. Přijíždím do Hrabětic, za nimiž využívám nově opravenou spojku se signálkou - cyklostezkou č. 4 vedoucí z Laa do Brna nebo opačně. Po signálce jedu do Nového Přerova a odtud již po klasických silnicích.
Cestování po této populární trase jsem již dvakrát celkem podrobně popisoval a letos na úseku mezi Hevlínem a městem Židlochovice nezaznamenávám žádné významné změny. Snad jen dokončená rekonstrukce hlavní ulice v Pasohlávkách stojí za zmínku. Přestávku na svačinu si dopřávám ve Vranovicích a tam také dochází ke zlomu ve vývoji počasí. Oblačnost se konečně protrhává a po zbytek dne má místo na obloze vyhrazeno pouze hřejivé sluníčko.
Do Židlochovic přijíždím něco před devátou hodinou. Ještě bych sice mohl pokračovat po cyklostezce kopírující tok říčky Litavy, ale automobilový provoz na hlavní silnici je minimální a hezká náves v obci Blučina za zhlédnutí určitě stojí. Přes dálniční nadjezd si to frčím do Měnína, odkud mám v úmyslu opustit hlavní silnici a do Telnice jet po cyklostezce podél Říčky. Na tom správném rozcestí ale dělám chybu, což odhaluji až po sjezdu z návrší, na němž se nachází vojenský prostor. Do vesnice pyšnící se titulem obec roku 2000 se tak dostávám s malou zajížďkou přes Otmarov.
Právě Telnice je místem, kudy probíhá hranice památkové zóny Slavkovského bojiště. To je území, zhruba trojúhelníkového tvaru, na němž se před téměř 200 lety odehrály ty nejdůležitější události slavné bitvy tří císařů. Tak třeba v Telnici přenocoval před bitvou sám Napoleon. Ale po této události již dnes asi příliš stop nezůstalo, takže bude lepší vyrazit dál.
Nyní už raději opět důvěřuji klasickým silničním tahům. Jedu do mírného návrší, kde odbočuji vpravo a za moment už přejíždím koleje železniční trati na okraji obce Sokolnice. Po průjezdu celou vsí se dostávám k mohutné sýpce, na níž se nachází cedule s názvem ulice Zámecká. Teď už zabloudit nelze a za okamžik už vedu kolo parkem sokolnického zámku. Opravená stavba v novogotickém slohu dnes slouží jako domov důchodců. Ale exteriéry, nádvoří a park si prohlédnout lze.
Po prohlídce se vracím kolem areálu bývalého cukrovaru na silnici II. třídy č. 418. Z ní však brzy odbočuji doleva do táhlého stoupání na Pratecké návrší. Fyzická námaha je mi vynahrazena překrásným výhledem do dalekých rovin podél řeky Svratky. Míjím bránu vojenského areálu a o chvíli později odbočuji na parkoviště pod Mohylou míru. Já jedu na kole až k budově muzea, zamykám kolo do stojanu a vydávám se na prohlídku výstavy "Napoleonské války a české země". Některé exponáty byly z muzea loni ukradeny, část z nich se ale podařilo nalézt a jsou opět k vidění v prosklených vitrínách. Po prohlídce muzea uvažuji i o návštěvě secesní kaple - památníku. Prohlídka ale začne až za 20 minut a tak si interiér mohyly prohlížím jen skrz mřížová okna.
Pratecké návrší s Mohylou míru je považováno za centrum Slavkovského bojiště. Další neméně zajímavá místa se však nachází v blízkosti silnice z Brna do Olomouce, neváhám tedy a vyrážím tam. Nejprve rychlým sjezdem do vsi Prace a odtud přes Ponětovice do Šlapanic s hezky opraveným náměstím. Jednoho projíždějícího cyklisty se raději ptám, kudy je nejvhodnější jet na Žuráň a ten mi dobře radí vydat se kolem cihelny a v závěru si pak cestu zkrátit pěšinou přes pole. Díky tomuto návrhu se i vyhýbám většímu stoupání od hlavní křižovatky. Jenom je škoda, že pěšina pšeničným polem je už trochu zaoraná, jet se tedy nedá, ale vést kolo ještě ano.
Vrchol Žuráně s kamenným památníkem s plastickou mapou bojiště (nedávno rovněž ukradenou, nyní však nově osazenou) je exteritoriálním územím Francie, takže jsem se vlastně dostal do zahraničí. Jedná se o místo, odkud dal Napoleon povel k zahájení útoku na Pratecký kopec, tedy manévru, jemuž se později začalo přezdívat "lví skok". Po snědené oplatce odtud zahajuji cyklistický útok k posledním dvěma nejzajímavějším místům bojiště. Po sjezdu a výjezdu kopce se zastavuji kousek za motorestem Rohlenka a fotím legendární kopec Santon. Nejsem si příliš jistý, že by až nahoru vedla cesta a proto bližší návštěvu vynechávám. Pokračuji po rušné silnici s výhledem na obec Tvarožnou. U odbočky na Holubice nelze přehlédnout mohutný kanón i s postavami dělostřelců, jímž je maskována, či spíše vtipně propagována zdejší cementárna Zapa. Ke Staré poště u Pozořic už to daleko není. Na parkovišti podél silnice stojí několik aut. Mototuristy, kteří sem jimi přijeli, jsem už dnes viděl u Mohyly míru, také se tedy vydali po památkách slavné bitvy. Tady jsou ovšem, stejně jako já, zklamáni. Objekt Staré pošty je dnes zadán svatebčanům a dovnitř se podívat nedá. Škoda, ale tak už to je.
Přes malé návrší přijíždím ke křižovatce, na níž odbočuji doprava do Velešovic a odsud dlouze stoupám až na silnici I. třídy č. 50, abych vzápětí mohl rychle uhánět sjezdem do Slavkova. Doba obědová mě zastihuje právě zde. Vhodnou restauraci s venkovním posezením nalézám hned na okraji města u křenovické křižovatky.
Po obědě jedu do centra města, kde projíždím přes celé náměstí až k radnici, městskému úřadu, chrámu Vzkříšení Páně a škole. Pak se kousek vracím a dlážděnou cestou vyjíždím k hlavní bráně zdejšího barokního zámku. Východní část zámku je obestavěna lešením, vypadá to, že právě začala postupná rekonstrukce fasády. Na prohlídce interiérů jsem už kdysi byl a nyní ji tedy neuskutečňuji a jenom se vydávám na krátkou procházku zámeckým parkem, tvořím pár snímků zámku a odjíždím vstříc dalším cílům.
Na jižním okraji města se napojuji na silnici I. třídy č. 50. Provoz na ní je značně hustý a tak hned jak to jde, u dvojice čerpacích stanic, odbočuji směrem na Hodějice, odkud se vydávám po úzké asfaltce kopírující železniční trať. Kousek za Křižanovicemi mě ale tato cesta znovu přivádí na silnici E50 a po ní tedy musím až do Bučovic.
V Bučovicích se hned rozhlížím po informačních značkách navádějících turisty ke zdejšímu zámku. Takto se dostávám na rozlehlé náměstí, na němž se památka nachází. U zámeckého schodiště mě překvapuje informace o možnosti odložení kola na střežené místo v zámecké zahradě. Tím místem je nakonec obyčejný stojan, na který míří bezpečnostní kamera, nicméně žádné kolo zde dosud nestojí. Já si sem však přijel prohlédnout především park a pak také nádvoří zámku lemované arkádami a s překrásnou fontánou uprostřed. Dnes je tu navíc výstava různých kamenných děl, které dává do pohybu voda - byla o tom nedávno i reportáž v pořadu Toulavá kamera.
Po půl třetí už zase zabírám do pedálů svého kola a za nedlouho jsem v Nesovicích. Tam se nachází poslední z trojice zámků na ose, jež jsem právě projel. Památka není tak známá jako Slavkov či Bučovice a byla zpřístupněn teprve loni. Nese název Nové zámky a já jsem zvědav, čím mě její návštěva překvapí.
Po vyšlapání krátkého, leč prudkého kopce, zastavuji přímo před vchodem. Kolo si můžu schovat na chodbu, kde si vzápětí kupuji vstupenku na prohlídku. Za ni platím rovnou stokorunu, což se mi zdá hodně, no ale když jsem sem jel takovou dálku... S pětičlennou skupinkou návštěvníků, a samozřejmě průvodkyní, procházíme několika místnostmi, v nichž se, bohužel - vzhledem poválečných osudech tohoto objektu, nedochoval skoro žádný mobiliář. Dvě místnosti nabízí k vidění výstavy současných autorů, ať už jsou to sochařské práce nebo židle. No a po žebřících vylézáme i na věž. Z ní si ovšem o nějaké hezké vyhlídce do okolí můžeme nechat jen zdát, spokojit se musíme s klasickým výhledem z okna a to není ono. Celkový dojem z návštěvy památky sice nakonec špatný nemám, ale ta stovka je zkrátka přehnaná.
Vracím se zpátky na silnici č. I-50. I nadále po ní budu pokračovat. Je tu totiž dostatečný odstavný pruh a kvalitní asfaltový povrch, navíc s mírnou podporou větru v zádech je má jízda poměrně rychlá. A tak míjím, už ani nevím kolikátého prodejce broskví a konečně odbočuji na křižovatce směrem do Střílek. V tomto okamžiku jsou tytam rovinaté úseky silnice, teď mě čekají kopce. Jeden nejprve vyjíždím, potom sjíždím a v samotných Střílkách zase dřu do pořádně ostrého stoupání. Zastavuji se ve stínu kostela a vydávám se na prohlídku zdejšího barokního hřbitova. Po výstupu několika schodů však nevěřím svým očím. Barokní sochy, které tento hřbitov zdobily jsou pryč. Jedna kolemjdoucí paní mi později vysvětluje, že většina originálních soch byla před 3 léty odcizena to co zbylo, se doposud restauruje pod patronací památkového ústavu.
Blíží se večer a já se začínám zabývat otázkou, kde dnes přenocuji. Chřibské kopce znám docela dobře a také vím o několika turistických přístřešcích, kterých je v okolí docela dost. Jeden takový se nachází třeba u studánky "U mísy" nedaleko hradu Cimburk. Tam se pokusím do večera dostat. Ze Střílek je jízda nenáročná, prakticky stále z kopce a to až do údolí řeky Stupavy. Po dlouhém průjezdu městem Koryčany se zastavuji na náměstí, kde parkuji kolo a jdu se navečeřet do jedné z restaurací. Setrvávám tu asi do 18 hodin a poté se vydávám k vytipovanému nocležišti. Silnice směrem na Osvětimany asi 5 km neustále stoupá, od parkoviště už bych měl jet spíše z kopce, já však dělám chybu a místo stezky č.5150 odbočuji na stezku 5154. Svůj omyl zjišťuji až u skalního útvaru Kazatelna, k němuž jsem se vůbec neměl dostat. Vracet se mi už nechce a tak se pokouším o návrat po červené turistické trase. Není to nic příjemného, cestička je hodně úzká pro normálního turistu, ne tak pro člověka s kolem, které musím povětšinou nést na rameni. Teprve v závěrečném klesání už je možné bicykl alespoň vést.
Jsem na místě. Studánka teče a tak se jdu hned osvěžit ledovou vodou. Rychle se stmívá a já jsem poměrně dost unavený, proto krátce před devátou večer zaléhám do spacáku a usínám. Ze spánku jsem ale brzy vyrušen skupinkou asi 6 mladých lidí vracejících se ze sklepa a hledajících hrad Cimburk. Něco podobného jsme zažili i při bivaku na nejvyšším vrcholu, Brdu, předloni na jaře. Hlučná skupinka se konečně odebírá pryč odsud a já znovu usínám, ovšem situace se znovu opakuje asi kolem půlnoci. Tentokrát se ale jedná o úplně jinou dvojici, která se po mém promluvení i docela leká a vzápětí rovněž odchází. Tímto naštěstí turistický ruch v okolí hradu Cimburka definitivně ustává.
DEN DRUHÝ - ŽDÁNICKÝ LES (29. 8. 2004)
Ráno se probouzím před 6. hodinou. Umývám se ledovou vodou ze studánky, snídám a pakuji věci do cyklobrašen. Na cestu se vydávám v 7 hodin, a to sjezdem po lesní cestě k silnici vedoucí kolem koryčanské přehrady. Silnice je pro běžný provoz uzavřena, protože se opravuje, díky tomu je ale na mnoha místech rozkopaná a já musím nejednou přibrzďovat, abych si nepřivodil zbytečný defekt. Zanedlouho dojíždím k hrázi údolní nádrže. Ta byla postavena téměř před 50 lety, je sypaná a 20 metrů vysoká.
Od hráze sjíždím dolů do údolí, projíždím kolem koupaliště a za okamžik odbočuji na křižovatce směrem do města. Hlavní koryčanskou ulicí jsem projížděl už včera k večeru a stejně tak i dnes se po ní dostávám na náměstí u kostela. Po nákupu potravin v jednom z otevřených obchodů pokračuji po hlavní silnici pryč z města. Je to do kopce a po jeho zdolání se ještě naposledy ohlížím jak na Koryčany, tak i na panorama chřibských kopců, následně však svůj zrak soustřeďuji západním směrem, kde se vypínají zalesněné vrchy Ždánického lesa. Po jeho hlavní, dalo by se říci hřebenovce, se hodlám projet v rámci návratu domů. Ze všeho nejdřív je ale potřeba se dostat do údolí řeky Kyjovky. Podle mé mapy tam lze dojet buď přes Snovídky nebo přes Jestřabice. Já nakonec volím druhou možnost, ale brzy o správnosti své volby pochybuji. Cesta ke zdejší železniční zastávce totiž není pro kolo příliš vhodná, prakticky se jedná o obyčejnou lesní pěšinu, ze strany od Jestřabic navíc značně prudkou. Za železničním přejezdem pro změnu následuje kvalitní asfaltový povrch, který vede po východní straně širokého údolí.
Přijíždím k turistickému rozcestníku u Haluzické hájovny, kde se napojuji na cyklostezku č. 473. V těchto místech také začíná 4 km dlouhé stoupání na hlavní hřeben. V úvodu se jedná jen o mírné stoupání, ovšem zrhuba 0,5 km za studánkou Bezdýnkou výškové metry přibývají. Musím si také postěžovat na rozbitou silnici, která trochu kazí dojem sítě velice kvalitních asfaltových cest vedoucích Ždánickým lesem. Teprve od rozcestníku "U kříže" začíná něco, co by se dalo bez nadsázky označit cyklistickým rájem. Úzká silnička s bezvadným asfaltovým povrchem lemovaná příjemným stínem stromů mě už skoro po rovince vede k louce s dřevěným altánkem. Odtud mám na výběr hned několik odbočných tras, já se však držím té páteřní a takto pokračuji kolem střediska těžby ropy s několika vrty v okolí na kótu se zajímavým názvem "U Slepice".
Silnice pokračuje dále lesem s minimálními převýšeními. Míjím turistický rozcestník "Prostřední vrch" a po kratším sjezdu dojíždím ke křižovatce se silnicí II. třídy č. 431. Také se tu nalézá turistický přístřešek, takže je možnost se tu na chvíli zastavit a odpočinout si. Toto já ale nemám zapotřebí, protože vím, že nedaleko by se měl nacházet ještě jeden takový dřevěný altánek. Moje mapa nelže a v místech zaniklé hájovny u Zlatého jelena dřevěnou stavbu skutečně nalézám. Usazuji se a svačím, no a na konec si nezapomínám prohlédnout i pomník partyzánského odboje, který stojí blíže cesty. Kousek odsud stojí ještě jeden menší pomník věnovaný mladému partyzánovi Jiřímu Jirovskému, na němž je nejzajímavější to, že prakticky hned vedle stojí ještě jeden pomníček s dnes už špatně čitelnými německými nápisy. Je až k neuvěření, že tu ty dva kusy kamene stály takhle vede sebe několik desítek let a nikomu to nepřišlo nevhodné.
Po krátkém odpočinku se vydávám dál. Příjemných překvapení jako by zatím bylo málo, tady mě totiž čeká úsek se zbrusu novým asfaltovým povrchem - lesní správa a společnost Moravské naftové doly se tu o dobré cyklistické podmínky opravdu pečlivě starají. Po levici se mi brzy zjevuje betonová zeď, která kdysi ohraničovala areál vojenského prostoru. Na nejbližší křižovatce k němu odbočuji a vydávám se na krátkou obhlídku. Hned za zbytky brány stojí dvě zchátralé budovy bývalých kasáren, naproti jsou haly na techniku, garáže a jiné drobné stavby. Za už výše zmíněnou zdí, na níž je dodnes dochovaný maskovací nátěr, se už zbytky vojenských staveb hledají hůře, přesto je však nejpravděpodobnější, že tu kdysi bývala jedna z raketových základen podobná třeba té, jaká je dnes zpřístupněna u obce Ořechov.
Kousek za bývalým vojenským prostorem musím projet krátký úsek po silnici I. třídy, která se v současnosti opravuje, po odbočení doprava si však zase mohu dopřávat příjemnou jízdu po úzké silničce ve stínu stromů. Míjím dvě rozcestí a asi 2 km za tím druhým vyjíždím na okraj lesního porostu. Takto se dostávám až k hájence Svatá, u níž stojí i hezký dřevěný altánek. Na chvíli si do něj sedám a studuji mapu.
O čtvrt na jedenáct vyrážím na trasu zcela jiného charakteru, než doposud. Chladivý stín lesa střídají prosluněné dlouhé lány polí s nepříjemným bočním větrem. Poslední metry cyklostezky mě přivádí až na vyvýšeninu nad obcí Bošovice, odkud už je třeba pokračovat po klasických silnicích. Já se vydávám JV směrem a dlouhým sjezdem přijíždím do Velkých Hostěrádek.
Takto se dostávám na okraj břeclavského okresu. Ten kdo tvrdí, že Břeclavsko je rovinatý kraj se právě v těchto místech může přesvědčit o pravém opaku. To, že je třeba sem tam vyjíždět nějaké to stoupání by mi vůbec nevadilo, ale ta silnice, která má sice hodnotu II. třídy, to je opravdu hrůza. Při kličkování mezi výmoly se musím ve vzpomínkách stále vracet na nesrovnatelné cyklistické podmínky ve Ždánickém lese. Ten se mi ale vzdaluje za zády a já se musím soustředit na to, co mě čeká nyní. První obcí na trase jsou Diváky. Obec, spjatá s působením bratří Mrštíků, dnes působí ospale a liduprázdně. Jen v hospodě je živo. Objednávám si ledovou kofolu a doplňuji si i vodu do cyklolahve. Potom se zajíždím podívat na empírový zámek, který byl ještě nedávno využíván jako učiliště. Dnes je objekt prázdný, optimalizace sítě škol tady proběhla už někdy na přelomu tisíciletí.
Za vsí Diváky je potřeba vyšlapat táhlé stoupání, které končí až za křižovatkou nedaleko Nikolčic. Odměnou za jeho zdolání mi je pěkný výhled na terasovité kopce s vinohrady situované směrem na západ. Poté už stačí jenom přibrzďovat během sjezdu do vesnice Kurdějov. Kostel má skoro každá vesnice, ovšem takový, jaký se nachází zde, se hned tak někde nevidí. Je pozdně novogotický, zasvěcený sv. Janu Křtiteli a v jeho areálu je ještě kaple Všech svatých. Celý kostel je navíc opevněn a v podzemních prostorách se nachází spletitá síť únikových chodeb. Jistě by sem stálo zato se vypravit v době jeho příležitostného zpřístupnění.
Z Kurdějova se bohužel zase musím namáhat výjezdem dlouhého kopce, už mi to začíná lézt na nervy, ještě, že výhled z nejvyššího bodu mi dává naději, že členitému terénu by už brzy mohlo být odzvoněno. Zatáčkami sjíždím k městu Hustopeče. Po podjezdu dálničního mostu přijíždím do centra města, na Dukelské náměstí. Tady určitě každého zaujmou minimálně tři stavby: honosná stavba radnice, sloup Nejsvatější trojice a především moderní kostel sv. Václava, který se stal neoficiálním symbolem města.
Po přestávce na oběd vyjíždím kopec po silnici II. třídy č. 420. Stoupání je ve srovnání s tím, co jsem absolvoval v okolí Kurdějova, opravdu jen mírné. Blížím se k mohutné stavbě šakvického sila, v jehož sousedství se nachází ještě také zásobník plynu. Celý tento areál objíždím a poté chvilku kopíruji železniční koridor tratě č. 250. Po podjezdu železničního mostu měním směr jízdy k jihovýchodu a mezi vinohrady se dostávám do Strachotína. Za obcí vjíždím na hráz, která odděluje dolní a střední Novomlýnskou nádrž. Dojem z obrovského jezera je dnes ještě umocněn větrem, který vytváří docela velké vlny tříštící se o kamennou hráz. Silnice na druhý břeh je dlouhá dobrý kilometr a v závěru překonává i střední těsnící jádro hráze s elektrárnou, za ní ještě pokračuje sypaná hráz, ne už však tak dlouhá, jako na severním břehu jezera.
Do Dolních Věstonic je to už kousek. Vesnice doslova žije z turistického ruchu, kromě archeologického muzea se tu snad ani nedá dopočítat hospod a penzionů. Já si tu dělám krátkou zajížďku k geologické lokalitě zv. kalendář věků. Jedná se o odtěžený profil v bývalé cihelně, na němž lze pozorovat vrstvy hornin usazovaných po dlouhá tisíciletí. Po prohlédnutí se vracím zpátky na náves a odtud jedu dále po silnici mezi vinohrady a vrty zemního plynu do sousedních Horních Věstonic. Silnice mě stále po okraji CHKO Pálava přivádí až k bývalému motorestu Spálená hospoda, odtud jedu po asfaltce vedoucí souběžně se silnicí I. třídy č. 52 (E461) a na nejbližší křižovatce odbočuji doprava.
Ovocnou alejí přijíždím do Dolních Dunajovic. Tady mají zrovna hody a já musím na chvíli zastavit a počkat, až projde krojovaný průvod s muzikou. Za vsí mě čeká poslední významnější stoupání přes pás Dunajovických kopců. Po následném sjezdu do Březí už mě čeká jen tolikrát projetý úsek po bývalé signálce, po níž pomalou jízdou přijíždím do Hevlína. Tam dojíždím těsně před 15. hodinou odpoledne.
Dojmy z trasy a doplňky:
Památková zóna Slavkovského bojiště bývá po stránce cestovního ruchu značně propagovaná a turisté zde obvykle objeví přesně to, co očekávají. To barokní hřbitov ve Střílkách na svou popularitu doplatil a stal se obětí zlodějů památek. Nejlepší dojem však na mě přece jen zanechal systém kvalitních cest na území Ždánického lesa. Tato oblast nabízí kvalitní terény pro cykloturistiku bez masové návštěvnosti.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
