PO ROVINCE DO MAILBERGSKÉHO ÚDOLÍ
| Datum: | 15. srpna 2004 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 67,59 km |
| Čistý čas jízdy (STP): | 3:38:03 h |
| Hrubý čas jízdy: | 4 1/2 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 18,60 km/h |
| Mapa: | Region Mistelbach 1:150000 (vydal Ed. Hölzel, Wien) |
| Text & foto: | Marek Topič |
Z Hevlína vyjíždím krátce před jedenáctou hodinnou. Mířím k hranicím. Za obcí jedu po samostatné cyklostezce a vzpomínám, jak zde ještě před pár měsíci bylo nutné kličkovat mezi důchodci a různými individui, kteří tuto komunikaci využívali ke svým návštěvám bezcelních obchodů. I situace na hranicích je dnes příznivější. Stačí jen ukázat občanku a možno pokračovat. Podobné bezproblémové odbavení na mě čeká i na rakouské straně.
Po průjezdu lázeňským městem Laa mohu znovu využít krátký úsek cyklotrasy oddělené od hlavní silnice. V prostoru mezi obchodem Interspar a Thayaparkem se zrovna staví tři nové komplexy a jestli to tak půjde dál, brzy bude celá plocha zastavěna souvisle. U Hanfthalu cyklostezka končí. Je sice možno pokračovat po značené trase oklikou přes statek Blaustandenhof, takto se však cesta do sousední obce Wulzeshofen malinko prodlouží. Proto se držím směru státní silnice číslo 46.
Za necelou čtvrthodinu už projíždím po hlavní wulzeshofenské ulici, z níž odbočuji za budovou školy. Stojí tu sloup Nejsvatější trojice a kousek odtud opravená kaple, či rotunda, těsně přiléhající ke kostelu. Právě tudy se dostávám k železničnímu přejezdu i s dosud stojící budovou zastávky a vzápětí přejíždím přes most říčku Pulkau. O pár desítek metrů dál se rozprostírá areál památníku vysídlených Němců. Takovýchto pietních míst je v českorakouském příhraničí několik. Tento byl vybudován na začátku 80. let bývalými občany vsi Gross Tajax, tedy dnešních Dyjákovic. Upravenému areálu dominuje kamenný oblouk se zavěšeným řetězem a nápisem "K poctě našich praotců".
Silnice, která odsud vede severním směrem, by mě dovedla právě do Dyjákovic, překračování st. hranic mimo hraniční přechody však není možné ani po vstupu do EU. Vracím se zpět do Wulzeshofenu, kde odbočuji na silnici vedoucí téměř podél železniční trati do bývalé osady Perhnofen. Dnes je rozsáhlý prostor za železničním nádražím zastavěn komplexem chemické továrny, viditelnou již z daleka. Dnes továrna nepůsobí jen vizuálně, ale i pachem sirovodíku, výroba kyseliny sírové totiž patří k hlavním komoditám, jež firma Junabunzlauer produkuje. Nepříznivé důsledky přináší továrna hlavně řece Dyji. Z čističky odpadních vod totiž vypouští do jejího přítoku Pulkavy sytě načervenalou vodu, která se nestačí v Dyji dostatečně naředit a Hevlínem tak protéká řeka, která čistý vodní tok zrovna nepřipomíná. Naštěstí se jedná jen o vizuální vadu na kráse, pamětníci si ale jistě vzpomenou na únik toxických jedů někdy v 80. letech, který zavinil otravu všeho živého od Dyjákovic až po přehradu Nové Mlýny.
Místo hučících továrních strojoven si raději prohlížím další z jihomoravských památníků, který tady připomíná vyhnání německých rodin z protilehlé obce Hrádek a snad i Křídlůvky. A vracím se zpátky na státní silnici č. 46. Na křižovatce odbočuji doprava a brzy dojíždím do Zwingendorfu. Mezi touto vinařskou obcí a moravskými Jaroslavicemi bývá ve vybrané dny provozován i hraniční přechod, letos tomu bylo snad někdy na konci července.
Obloha se ošklivě zatahuje, přesto se rozhoduji pokračovat dále. Po třech kilometrech na mě padají první kapky, to už je ale na dohled kruhový objezd s odbočkou do Gross Kadolzu. Naštěstí však zůstává jen u nepatrného deštíku a vyhledávat přístřeší tak není potřeba. V klidu se tedy vydávám odbočkou k místnímu biotopu s rybníčkem a sportovním areálem opodál. Kromě tenisových kurtů je tu i minigolfové hřiště splňující parametry WMF. Třeba si sem někdy přijedeme zahrát. Opodál je ještě pěkné koupaliště i s tobogánem, k němu je ale přístup odjinud.
S Gross Kadolzem bezprostředně sousední obec Seefeld. Na jejím jižním okraji stojí velký mlýn, hlavní dominantou je ale bezesporu zdejší zámek, který stojí na vyvýšenině na konci náměstí a jeho žlutobílá fasáda je viditelná do daleka. Zámek je v soukromém vlastnictví a pro veřejnost nepřístupný. A ještě jeden zajímavý objekt stojí v Seefeldu za pozornost. V jižní části náměstí se nachází drobná stavba s bustou císaře Franze Josefa, z níž vytéká pramen minerální vody. Ne každému ale bude tato minerálka chutnat.
Během mého pobytu v dvojobci Seefeld-Kadolz se obloha znovu vyjasňuje a dalšímu putování tak nic nebrání. Vydávám se jižním směrem. Po mé pravici se vypíná nápadný kopec Buchberg a k jeho jihozápadnímu úpatí mířím. Za kopcem s vinohrady je totiž schovaná obec Mailberg. A v ní je toho k vidění opravdu mnoho. Úprava hlavní návsi je sice pojata spíše v moderním stylu, ale hned kousek odtud se nachází několik měšťanských domů ze začátku minulého století. Podobného stáří mohou být i jednotlivé vinařské sklepy ve sklepní ulici. Hlavní mailbergskou památku bychom měli hledat na západním okraji obce. Je jím rozsáhlý zámek Řádu Maltézských rytířů, jehož nádvoří je volně přístupné a případní zájemci tam i mohou zavítat do útrob zámecké vinárny. Já se spokojuji jen s prohlídkou exteriéru a zámek si fotím i s párem pasoucích se koní.
Kolem hasičské zbrojnice, před níž je dnes plno lidí a kde zrovna vyhrává i dechová kapela se pak vracím na východní stranu Mailbergského údolí, abych ostrým stoupání kolem hřbitovního kostelíka vyjel na návrší, odkud je na obec nejpěknější výhled. Jenom je škoda, že slunce zrovna nesvítí tím nejlepším směrem. Přes toto návrší Mailberg opouštím a kolem netypického vysílače pro mobilní telefony sjíždím jihovýchodním směrem. Silnicí, kterou využívají jen vinaři a zemědělci přijíždím do Diepolzu, kde najíždím na klasickou okresní silnici. Po ní pokračuji do nedalekého Grossharassu s výhledem na zdejší kostel. Na křižovatce se rozhoduji kudy se budu vracet domů a volím nejkratší variantu - přes Stronsdorf a Unterstinkenbrunn. To už jsou pro mě obce docela známé a popsané i v jiných cestopisech.
A tak se zdá, že už mě dnes nemůže nic zajímavého překvapit. Ale není tomu tak. Před obcí Hanfthal se jen udivuji kolik hektarů je tady poseto plodinou, jíž nejeden hevlíňák potají pěstuje někde na nepřístupných březích potoků či na okrajích lesíků. Zde se sice jedná o tzv. technické konopí, takže by na tom nebylo nic divného, je však pravda, že v okolí Laa se nikdy tato plodina moc nepěstovala a že se s tradicí teprve začíná. Že to hanfthalší s konopím myslí opravdu vážně je patrné i z jejich předzahrádek. Na několika předzahrádkách se tyto vysoké rostliny majestátně vypínají a v obci byla na toto téma vybudována i netradiční naučná stezka. U každého zastavení nechybí ani pár "kytek" na ukázku.
Na konci Hanfthalu, u hřbitova, odbočuji znovu na cyklostezku vedoucí podél Tahyaparku do středu města Laa. Jedu nejkratší cestou na hranice a zpátky do Hevlína, kam přijíždím o půl čtvrté odpoledne.
Dojmy z trasy a doplňky:
Rovinatá a málo náročná trasa, na níž jsou mj. k vidění dva zámky, dva památníky vysídlených Němců a jedna rozsáhlá chemická továrna, jejímž středem prochází silnice.
Minigolf v Gross Kadolzu je během hlavní sezóny v provozu denně od 13 do 20 hodin, jedna hra stojí 2,20 EURO.
Po průjezdu lázeňským městem Laa mohu znovu využít krátký úsek cyklotrasy oddělené od hlavní silnice. V prostoru mezi obchodem Interspar a Thayaparkem se zrovna staví tři nové komplexy a jestli to tak půjde dál, brzy bude celá plocha zastavěna souvisle. U Hanfthalu cyklostezka končí. Je sice možno pokračovat po značené trase oklikou přes statek Blaustandenhof, takto se však cesta do sousední obce Wulzeshofen malinko prodlouží. Proto se držím směru státní silnice číslo 46.
Za necelou čtvrthodinu už projíždím po hlavní wulzeshofenské ulici, z níž odbočuji za budovou školy. Stojí tu sloup Nejsvatější trojice a kousek odtud opravená kaple, či rotunda, těsně přiléhající ke kostelu. Právě tudy se dostávám k železničnímu přejezdu i s dosud stojící budovou zastávky a vzápětí přejíždím přes most říčku Pulkau. O pár desítek metrů dál se rozprostírá areál památníku vysídlených Němců. Takovýchto pietních míst je v českorakouském příhraničí několik. Tento byl vybudován na začátku 80. let bývalými občany vsi Gross Tajax, tedy dnešních Dyjákovic. Upravenému areálu dominuje kamenný oblouk se zavěšeným řetězem a nápisem "K poctě našich praotců".
Silnice, která odsud vede severním směrem, by mě dovedla právě do Dyjákovic, překračování st. hranic mimo hraniční přechody však není možné ani po vstupu do EU. Vracím se zpět do Wulzeshofenu, kde odbočuji na silnici vedoucí téměř podél železniční trati do bývalé osady Perhnofen. Dnes je rozsáhlý prostor za železničním nádražím zastavěn komplexem chemické továrny, viditelnou již z daleka. Dnes továrna nepůsobí jen vizuálně, ale i pachem sirovodíku, výroba kyseliny sírové totiž patří k hlavním komoditám, jež firma Junabunzlauer produkuje. Nepříznivé důsledky přináší továrna hlavně řece Dyji. Z čističky odpadních vod totiž vypouští do jejího přítoku Pulkavy sytě načervenalou vodu, která se nestačí v Dyji dostatečně naředit a Hevlínem tak protéká řeka, která čistý vodní tok zrovna nepřipomíná. Naštěstí se jedná jen o vizuální vadu na kráse, pamětníci si ale jistě vzpomenou na únik toxických jedů někdy v 80. letech, který zavinil otravu všeho živého od Dyjákovic až po přehradu Nové Mlýny.
Místo hučících továrních strojoven si raději prohlížím další z jihomoravských památníků, který tady připomíná vyhnání německých rodin z protilehlé obce Hrádek a snad i Křídlůvky. A vracím se zpátky na státní silnici č. 46. Na křižovatce odbočuji doprava a brzy dojíždím do Zwingendorfu. Mezi touto vinařskou obcí a moravskými Jaroslavicemi bývá ve vybrané dny provozován i hraniční přechod, letos tomu bylo snad někdy na konci července.
Obloha se ošklivě zatahuje, přesto se rozhoduji pokračovat dále. Po třech kilometrech na mě padají první kapky, to už je ale na dohled kruhový objezd s odbočkou do Gross Kadolzu. Naštěstí však zůstává jen u nepatrného deštíku a vyhledávat přístřeší tak není potřeba. V klidu se tedy vydávám odbočkou k místnímu biotopu s rybníčkem a sportovním areálem opodál. Kromě tenisových kurtů je tu i minigolfové hřiště splňující parametry WMF. Třeba si sem někdy přijedeme zahrát. Opodál je ještě pěkné koupaliště i s tobogánem, k němu je ale přístup odjinud.
S Gross Kadolzem bezprostředně sousední obec Seefeld. Na jejím jižním okraji stojí velký mlýn, hlavní dominantou je ale bezesporu zdejší zámek, který stojí na vyvýšenině na konci náměstí a jeho žlutobílá fasáda je viditelná do daleka. Zámek je v soukromém vlastnictví a pro veřejnost nepřístupný. A ještě jeden zajímavý objekt stojí v Seefeldu za pozornost. V jižní části náměstí se nachází drobná stavba s bustou císaře Franze Josefa, z níž vytéká pramen minerální vody. Ne každému ale bude tato minerálka chutnat.
Během mého pobytu v dvojobci Seefeld-Kadolz se obloha znovu vyjasňuje a dalšímu putování tak nic nebrání. Vydávám se jižním směrem. Po mé pravici se vypíná nápadný kopec Buchberg a k jeho jihozápadnímu úpatí mířím. Za kopcem s vinohrady je totiž schovaná obec Mailberg. A v ní je toho k vidění opravdu mnoho. Úprava hlavní návsi je sice pojata spíše v moderním stylu, ale hned kousek odtud se nachází několik měšťanských domů ze začátku minulého století. Podobného stáří mohou být i jednotlivé vinařské sklepy ve sklepní ulici. Hlavní mailbergskou památku bychom měli hledat na západním okraji obce. Je jím rozsáhlý zámek Řádu Maltézských rytířů, jehož nádvoří je volně přístupné a případní zájemci tam i mohou zavítat do útrob zámecké vinárny. Já se spokojuji jen s prohlídkou exteriéru a zámek si fotím i s párem pasoucích se koní.
Kolem hasičské zbrojnice, před níž je dnes plno lidí a kde zrovna vyhrává i dechová kapela se pak vracím na východní stranu Mailbergského údolí, abych ostrým stoupání kolem hřbitovního kostelíka vyjel na návrší, odkud je na obec nejpěknější výhled. Jenom je škoda, že slunce zrovna nesvítí tím nejlepším směrem. Přes toto návrší Mailberg opouštím a kolem netypického vysílače pro mobilní telefony sjíždím jihovýchodním směrem. Silnicí, kterou využívají jen vinaři a zemědělci přijíždím do Diepolzu, kde najíždím na klasickou okresní silnici. Po ní pokračuji do nedalekého Grossharassu s výhledem na zdejší kostel. Na křižovatce se rozhoduji kudy se budu vracet domů a volím nejkratší variantu - přes Stronsdorf a Unterstinkenbrunn. To už jsou pro mě obce docela známé a popsané i v jiných cestopisech.
A tak se zdá, že už mě dnes nemůže nic zajímavého překvapit. Ale není tomu tak. Před obcí Hanfthal se jen udivuji kolik hektarů je tady poseto plodinou, jíž nejeden hevlíňák potají pěstuje někde na nepřístupných březích potoků či na okrajích lesíků. Zde se sice jedná o tzv. technické konopí, takže by na tom nebylo nic divného, je však pravda, že v okolí Laa se nikdy tato plodina moc nepěstovala a že se s tradicí teprve začíná. Že to hanfthalší s konopím myslí opravdu vážně je patrné i z jejich předzahrádek. Na několika předzahrádkách se tyto vysoké rostliny majestátně vypínají a v obci byla na toto téma vybudována i netradiční naučná stezka. U každého zastavení nechybí ani pár "kytek" na ukázku.
Na konci Hanfthalu, u hřbitova, odbočuji znovu na cyklostezku vedoucí podél Tahyaparku do středu města Laa. Jedu nejkratší cestou na hranice a zpátky do Hevlína, kam přijíždím o půl čtvrté odpoledne.
Dojmy z trasy a doplňky:
Rovinatá a málo náročná trasa, na níž jsou mj. k vidění dva zámky, dva památníky vysídlených Němců a jedna rozsáhlá chemická továrna, jejímž středem prochází silnice.
Minigolf v Gross Kadolzu je během hlavní sezóny v provozu denně od 13 do 20 hodin, jedna hra stojí 2,20 EURO.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
