NÁVŠTĚVA PRAŽSKÝCH VOJENSKÝCH MUZEÍ
| Datum: | 7. srpna 2004 |
| Složení výpravy: | Marek, Petr, Miloš, Kamil |
| Ušlá vzdálenost / čas: | max. 2 km / 30 minut |
| Mapa: | Praha, plán města 1:10000 |
| Text & foto: | Marek Topič |
Výlet zaměřený na pražská vojenská muzea jsme chtěli uskutečnit už na konci května. Zájem byl docela velký, ale pořád někomu nevyhovoval termín a tak se akce odkládala a odkládala. Až zpráva z tisku o brzkém ukončení výstavy Atentát nás donutila stanovit pevný termín na první srpnovou sobotu. Budeme čtyři a do Prahy pojedeme vlakem. Ovšem až z Hrušovan, kam je třeba se z Hevlína dostat jiným způsobem. Je teplé léto, srážky předpovídány nejsou, takže jako dopravní prostředek volíme jízdní kola.
Místem srazu je dnes konec obce ve směru na Hrabětice. Já bydlím nejblíže a dostavuji se sem jako první, po necelých 5 minutách přijíždí i dvojice neosvětlených cyklistů (Miloš s Kamilem) a brzy je následuje i Petr, jehož blikající svítilna je naopak viditelná na stovky metrů. Krátce před třičtvrtě na čtyři vyrážíme na 7 km dlouhou cestu. Silniční provoz je na tuto dobu až nezvykle hustý, proto z Hrabětic raději pokračujeme přes Šanov, jehož novou čtvrtí se dostáváme až k hrušovanskému nádraží. Zde už jen stačí přejet lávku nad kolejištěm, po schodech snést kola a podél staničních budov přijet k nádražní úschovně.
Po uschování kol si kupujeme jízdenky, jak jinak, než SONE+, a pět minut před pravidelným odjezdem nastupujeme do soupravy 830+050. Dnes je vlak docela slušně obsazen, skoro celý oddíl zabírá omladina vracející se z hrušovanské diskotéky, do naší poloviny vagónu pak přestupuje z vlaku ze Znojma početná skupina turistů s těžkými batohy. Cestu do Brna trávíme různě, někdo si čte, jiný se snaží kompenzovat brzké ranní vstávání spánkem, na nějaké povídání ale zatím nálada moc není. Vlak jede dobře a do Brna přijíždí včas.
Dvacetiminutovou přestupní pauzu využíváme k návštěvě pekárny s obchodem, která sídlí naproti staniční budově. Jsme sice ještě stále v Brně, ale ceny už nám spíše připomínají Prahu: 1,5 l čaje za 36,-, bagety přes 30,-, ..., přesto je krám v obležení nakupujících. A zpátky na nádraží, náš expres stojí na 1. nástupišti. Je docela plný, volná místa nalézáme až v zadní části vlaku.
Po včasném odjezdu nám protahuje ušní bubínky skřípající vlakový rozhlas. Účelem hlášení má být popřát cestujícím příjemnou cestu, ale reprodukce v takové kvalitě přináší spíše opačný efekt. Ze začátku koukáme z oken vlaku na nám dobře známou krajinu Moravského krasu, kam jsme se letos najezdili opravdu hodně. Později se pouštíme do konzumace zásob jídla a co nevidět je tu první zastávka - Česká Třebová. Bezproblémová jízda pokračuje i nadále, protože prakticky celý úsek II. koridoru je již dokončen. Zdržují už jen průjezdy krátkých úseků se staveništi, např. žel. křižovatka Choceň. Po krátkém zastavení v Pardubicích zbývá už jen hodina jízdy a jsme v Praze.
Pět minut po deváté vystupujeme na pražském hlavním nádraží. Procházíme velkým vestibulem a v jednom ze stánků kupujeme lístky na MHD. Ty ale zatím nepoužijeme, protože náš první cíl se nachází nedaleko. Jdeme tedy pěšky Vrchlického sady, jakoby na Masarykovo nádraží, na první křižovatce však odbočujeme doprava a přes rozkopanou křižovatku přecházíme na ulici Husitskou. Zakrátko podcházíme železniční viadukt a hned za ním už vidíme náš první dnešní cíl - Armádní muzeum na Žižkově.
Otevřeno bude už za 5 minut, my se ale rozhodujeme, že dříve se zajdeme podívat na vrchol Vítkovského návrší, kde by se mělo nalézat další muzeum s vojenskou tématikou a to Památník národního osvobození. Po krátkém výstupu parkovými chodníčky přicházíme k betonovému altánku, z něhož je pěkný výhled na Josefov a Letnou. Potom vycházíme několik schodů a ocitáme se na rozsáhlém vydlážděném prostranství, jemuž dominuje jezdecká socha Jana Žižky a vysoká budova památníku. Je tu liduprázdno a to vypadá, že otevřeno nebude. Tuto skutečnost nám za chvíli potvrzuje i vývěska na dveřích vchodu, otevřeno dnes sice bude, ale až od 14 hodin.
Památník si tak prohlížíme aspoň zvenčí. Kromě sochy J. Žižky z r. 1941 je tu k vidění i spousta fragmentů oslavujících dobu, která naštěstí už skoro 15 let netrvá. Jsou jimi např. plastiky na mohutných ocelových dveřích nebo dvě bronzové sochy v zadní části areálu. Kdo tady nechce obdivovat sochy rudoarmějců, či socialistické rodiny, může se rozhlížet na městkou zástavbu pražské čtvrti Žižkov s vysokou věží TV vysílače, výhled je to opravdu úchvatný.
Dolů z kopce se vracíme trochu jinou cestou a podle zabraného času asi i kratší. Muzeum je už otevřeno, vstupné se neplatí. Jako první si jdeme prohlédnout výstavu Atentát, operace Anthropoid 1941-42. Vyšlé recenze vysoce hodnotící kvalitu výstavy jsou zde opravdu na místě. Člověk tu má možnost se díky vystaveným předmětům a dokumentům vžít do doby tzv. heydrichiády a blíže se seznámit s okolnostmi jež atentátem na zastupujícího říšského protektora vrcholily. Pročítáme si výnos o vyhlášení výjimečného stavu, prohlížíme dokumenty parašutistů, dozvídáme se o jejich přípravném výcviku a výsadku na území protektorátu. V další části výstavy jsou za skleněnými vitrínami k vidění dobové uniformy, zbraně, peníze nebo třeba radiostanice. A na řadu přichází exponáty nejzajímavější: Heydrichův nablýskaný černý Mercedes Benz 320 i s pozůstatky po výbuchu granátu a výloha prodejny Baťa s vystaveným kolem, brašnami a pláštěm, vše doplněné o výzvu k podání zpráv vedoucích k dopadení pachatelů. Z dokumentů v následující části (a samozřejmě i z hodin dějepisu) se pak dozvídáme, že odměna 10 mil. korun možná vyplacena byla. A nejsou tu jen dokumenty, ale třeba i zkrvavená košile či různé drobné předměty, které byly po zásahu u mrtvých parašutistů zajištěny. Poslední místnost popisuje dobu poatentátového teroru vrcholící vyhlazením obcí Lidice a Ležáky.
Hlavní část muzea je zaměřena na památky z činnosti čs. odboje v období I. světové války. V druhém patře pak výstava prezentuje vývoj armády v samostatném Československu a působení Čechů a Slováků v bojích II. světové války. Uprostřed sálů jsou rozestavěna děla a kanóny, v postranních vitrínách si lze prohlédnout figuríny vojáků v uniformách, zbraně sečné i palné, odznaky, vlajky, mapy front a nebo třeba sbírku válečných plakátů. Stranou našeho zájmu nekončí ani různé modely pevností nebo třeba pokus o znázornění vylodění v Normandii. Zkrátka, návštěva žižkovského muzea na nás zanechává velice dobrý dojem.
O půl dvanácté vycházíme před muzeum, kde si sedáme na lavičky a svačíme. Také si všímáme několika fleků na dlažbě, jakoby po odstraněných květináčích. Z letáků, které jsme v muzeum obdrželi je ovšem patrné, že se tady nacházelo několik kanónů, nyní už zcela jistě přemístěných do areálu v Lešanech. Jediný, kdo byl stěhování do Lešan ušetřen, je tank T34 stojící na podstavci vedle schodů na nádvoří. Prohlížíme si jej a necháváme se před ním i vyfotit dvojící ruských turistů. Poté se vydáváme na cestu k dalšímu cíli na pořadu dne.
Míříme na nejbližší stanici metra, která je na autobusovém nádraží Florenc. Tam přicházíme po Trocnovské ulici. Vcházíme do podzemí, ale omylem se dostáváme na trasu B, takže musíme průchozím tunelem k dlouhým eskalátorům a po šikovném obejití dvojice revizorů už stojíme na tom správném nástupišti. Na rozdíl od béčka, na této trase jezdí dodnes staré ruské soupravy - jedna z nich za chvíli přijíždí a my do ní nastupujeme. V podzemí je krásně chladno, cestování je tak příjemné, škoda, že jedeme jenom asi čtyři nebo pět zastávek. Vystupujeme na Českomoravské.
Stojíme na parkovišti před nedávno postavenou Sazka arénou, která je tak velká, že se ani nedá celá vyfotit. V průběhu MS, před třemi měsíci, bylo zcela jistě prostranství před halou plné fanoušků, dnes je tu liduprázdno a panuje ospalá atmosféra. Čekáme na první spoj, který pojede směr Kbely. Návaznost MHD je vynikající, takže brzy sedíme v autobusu, který nás vysočanskými ulicemi vyváží směrem ke kbelskému letišti. Vystupujeme přímo u vchodu do muzea. Vstup je opět zdarma.
Prohlídku zahajujeme u stánku s občerstvením, leč ten je z hygienických důvodů uzavřen. Tak si aspoň prohlížíme velké protiletadlové dělo a ještě větší protiletadlovou raketu. Miloš a Petr prozkoumávají tyto exponáty podrobněji a jsou zato seřváni správcem, který se s námi ale následně dává do přátelského rozhovoru a dostáváme od něj i letáček. Po tomto menším konfliktu si jdeme prohlédnout nejrozsáhlejší expozici do haly C. K vidění jsou tu letadla různého stáří a zaměření: od bezmotorových vznášedel, přes obyčejná letadla, práškovací čmeláky, akrobatické letouny, vrtulníky až po bitevníky a stíhačky (Avie, Ijušiny, bojové MIGi, ...). Kromě celých letadel jsou tu i jednotlivé části, např. kabiny pilota, motory, vrtule, křídla, apod. Dále tu lze spatřit třeba raketovou řízenou pumu, kosmický modul V. Remka i se skafandrem, družici Magion a nebo přehled výsostných znaků, které používalo čs. letectvo v různých dobách. V jedné z přilehlých místností zrovna probíhá výstava zaměřená na období studené války, která zachycuje různé narušení hranic vzdušného prostoru mezi východem a západem. Mj. je zde vystaven stroj Ing. Valy, který se neúspěšně pokoušel o přelet hranic u Mor. Sv. Jána nebo poznámky jedné rodiny, která v r. 1983 balónem úspěšně přeletěla hranice u našeho Hevlína.
Ale zpátky k letadlům, v hale C jsme jich viděli spoustu a další na nás čekají v hale A. Nyní se jedná o nejstarší stroje, asi z 20. a 30. let minulého století. Může jich tu být tak kolem desítky. V sousední hale B pak časově navazují stroje z období II. světové války. Bohužel, pro fotografy tu nejsou zrovna nejoptimálnější světelné podmínky. To venkovní expozice je naopak krásně nasvícena sluníčkem. Ve dvou řadách tu stojí více než dvě desítky proudových letadel a dva vrtulníky. Časově se jedná asi o nejpozději vyřazené stroje.Některé stíhačky získaly zajímavý "maskovací" nátěr, nejvyvedenější se nám zdá stíhací letoun Mig 23 MF, jež dostal přezdívku Hell Fighter, a jehož namalované bílé zuby na černém podkladě musely být za letu možná i docela dobře viditelné.
Na samý závěr zacházíme ještě do haly D, kde jsou k vidění znovu letadla nejvyššího stáří. Na rozdíl od haly B jsou zde spíše stroje pocházející z výzbroje britského letectva. Další haly již jsou součástí kbelského letiště a pro návštěvníky muzea přístupné nejsou. A prostranství se nesmí ani fotit - o tom se přesvědčuje Kamil, když namíří svůj objektiv na vrtulník stojící na letištní pláni a hned je kárán ostražitým správcem, s nímž jsme už jedno provinění proti návštěvnímu řádu řešili hned na začátku prohlídky. Tak už snad abychom raději šli.
Vycházíme z muzea a čekáme na nejbližší autobusový spoj. Máme štěstí, jede hned po dvou minutách. Zastávka je tu na znamení a za takové znamení pražští řidiči bohužel nepovažují to, když na ní postává čtveřice lidí s jízdenkou v ruce. Na idiota za volantem musíme opravdu mávat a pak ještě asi 20 metrů dobíhat, ale hlavně že vůbec jedeme. Nyní vystupujeme na zastávce Vysočanská, kde je přestup na metro. Žízeň ale velí změnit směr a namísto do podzemí zamířit do nejbližšího výčepu. Sedáme si do poloprázdné knajpy a během necelé půlhodinky proléváme hrdlem každý po dvou jedenáctkách. Já a Petr si potom ještě jdeme koupit porci čínských nudlí do sousedního bistra, přičemž musíme dlouho přemlouvat obsluhující ukrajinku, která nám tvrdí, že vidličky došly, aby se nakonec ještě někde vzadu našli "poslední dvě".
Metrem se s jedním přestupem dostáváme na hlavní pražské nádraží. Přímý vlak do Brna pojede až za hodinu a tak zkoušíme stihnout rychlík Šohaj, jehož cílovou stanicí je Břeclav. Daří se a pět minut po 15. hodině z našeho hlavního města odjíždíme. Rychlá jízda vlaku, pivko na cestu i horko nás unavují a během chvilky většina z nás usíná. Při každém zastavení vlaku se naštěstí budíme a díky tomu i vystupujeme na nádraží v České Třebové. Během čtvrthodinky, kterou máme na přestup si kupujeme osvěžení v podobě zmrzliny a zakrátko už zase sedíme ve vlaku. Nyní se jedná o rychlík Svitava, který na svém odjezdu nabírá asi 10 minut zpoždění, ale během cesty do Brna tuto ztrátu stahuje. Díky tomu bez problému stíháme přestup, na který je v Brně jen asi 5 minut. Ve vlaku už tak pro dnešek trávíme poslední hodinu a půl.
O čtvrt na devět vystupujeme na hrušovanském nádraží. Vyzvedáváme si kola z úschovny a stejnou trasou, jako ráno, se vracíme do Hevlína. Definitivní tečku za výletem pak činíme v hospodě Formanka.
Místem srazu je dnes konec obce ve směru na Hrabětice. Já bydlím nejblíže a dostavuji se sem jako první, po necelých 5 minutách přijíždí i dvojice neosvětlených cyklistů (Miloš s Kamilem) a brzy je následuje i Petr, jehož blikající svítilna je naopak viditelná na stovky metrů. Krátce před třičtvrtě na čtyři vyrážíme na 7 km dlouhou cestu. Silniční provoz je na tuto dobu až nezvykle hustý, proto z Hrabětic raději pokračujeme přes Šanov, jehož novou čtvrtí se dostáváme až k hrušovanskému nádraží. Zde už jen stačí přejet lávku nad kolejištěm, po schodech snést kola a podél staničních budov přijet k nádražní úschovně.
Po uschování kol si kupujeme jízdenky, jak jinak, než SONE+, a pět minut před pravidelným odjezdem nastupujeme do soupravy 830+050. Dnes je vlak docela slušně obsazen, skoro celý oddíl zabírá omladina vracející se z hrušovanské diskotéky, do naší poloviny vagónu pak přestupuje z vlaku ze Znojma početná skupina turistů s těžkými batohy. Cestu do Brna trávíme různě, někdo si čte, jiný se snaží kompenzovat brzké ranní vstávání spánkem, na nějaké povídání ale zatím nálada moc není. Vlak jede dobře a do Brna přijíždí včas.
Dvacetiminutovou přestupní pauzu využíváme k návštěvě pekárny s obchodem, která sídlí naproti staniční budově. Jsme sice ještě stále v Brně, ale ceny už nám spíše připomínají Prahu: 1,5 l čaje za 36,-, bagety přes 30,-, ..., přesto je krám v obležení nakupujících. A zpátky na nádraží, náš expres stojí na 1. nástupišti. Je docela plný, volná místa nalézáme až v zadní části vlaku.
Po včasném odjezdu nám protahuje ušní bubínky skřípající vlakový rozhlas. Účelem hlášení má být popřát cestujícím příjemnou cestu, ale reprodukce v takové kvalitě přináší spíše opačný efekt. Ze začátku koukáme z oken vlaku na nám dobře známou krajinu Moravského krasu, kam jsme se letos najezdili opravdu hodně. Později se pouštíme do konzumace zásob jídla a co nevidět je tu první zastávka - Česká Třebová. Bezproblémová jízda pokračuje i nadále, protože prakticky celý úsek II. koridoru je již dokončen. Zdržují už jen průjezdy krátkých úseků se staveništi, např. žel. křižovatka Choceň. Po krátkém zastavení v Pardubicích zbývá už jen hodina jízdy a jsme v Praze.
Pět minut po deváté vystupujeme na pražském hlavním nádraží. Procházíme velkým vestibulem a v jednom ze stánků kupujeme lístky na MHD. Ty ale zatím nepoužijeme, protože náš první cíl se nachází nedaleko. Jdeme tedy pěšky Vrchlického sady, jakoby na Masarykovo nádraží, na první křižovatce však odbočujeme doprava a přes rozkopanou křižovatku přecházíme na ulici Husitskou. Zakrátko podcházíme železniční viadukt a hned za ním už vidíme náš první dnešní cíl - Armádní muzeum na Žižkově.
Otevřeno bude už za 5 minut, my se ale rozhodujeme, že dříve se zajdeme podívat na vrchol Vítkovského návrší, kde by se mělo nalézat další muzeum s vojenskou tématikou a to Památník národního osvobození. Po krátkém výstupu parkovými chodníčky přicházíme k betonovému altánku, z něhož je pěkný výhled na Josefov a Letnou. Potom vycházíme několik schodů a ocitáme se na rozsáhlém vydlážděném prostranství, jemuž dominuje jezdecká socha Jana Žižky a vysoká budova památníku. Je tu liduprázdno a to vypadá, že otevřeno nebude. Tuto skutečnost nám za chvíli potvrzuje i vývěska na dveřích vchodu, otevřeno dnes sice bude, ale až od 14 hodin.
Památník si tak prohlížíme aspoň zvenčí. Kromě sochy J. Žižky z r. 1941 je tu k vidění i spousta fragmentů oslavujících dobu, která naštěstí už skoro 15 let netrvá. Jsou jimi např. plastiky na mohutných ocelových dveřích nebo dvě bronzové sochy v zadní části areálu. Kdo tady nechce obdivovat sochy rudoarmějců, či socialistické rodiny, může se rozhlížet na městkou zástavbu pražské čtvrti Žižkov s vysokou věží TV vysílače, výhled je to opravdu úchvatný.
Dolů z kopce se vracíme trochu jinou cestou a podle zabraného času asi i kratší. Muzeum je už otevřeno, vstupné se neplatí. Jako první si jdeme prohlédnout výstavu Atentát, operace Anthropoid 1941-42. Vyšlé recenze vysoce hodnotící kvalitu výstavy jsou zde opravdu na místě. Člověk tu má možnost se díky vystaveným předmětům a dokumentům vžít do doby tzv. heydrichiády a blíže se seznámit s okolnostmi jež atentátem na zastupujícího říšského protektora vrcholily. Pročítáme si výnos o vyhlášení výjimečného stavu, prohlížíme dokumenty parašutistů, dozvídáme se o jejich přípravném výcviku a výsadku na území protektorátu. V další části výstavy jsou za skleněnými vitrínami k vidění dobové uniformy, zbraně, peníze nebo třeba radiostanice. A na řadu přichází exponáty nejzajímavější: Heydrichův nablýskaný černý Mercedes Benz 320 i s pozůstatky po výbuchu granátu a výloha prodejny Baťa s vystaveným kolem, brašnami a pláštěm, vše doplněné o výzvu k podání zpráv vedoucích k dopadení pachatelů. Z dokumentů v následující části (a samozřejmě i z hodin dějepisu) se pak dozvídáme, že odměna 10 mil. korun možná vyplacena byla. A nejsou tu jen dokumenty, ale třeba i zkrvavená košile či různé drobné předměty, které byly po zásahu u mrtvých parašutistů zajištěny. Poslední místnost popisuje dobu poatentátového teroru vrcholící vyhlazením obcí Lidice a Ležáky.
Hlavní část muzea je zaměřena na památky z činnosti čs. odboje v období I. světové války. V druhém patře pak výstava prezentuje vývoj armády v samostatném Československu a působení Čechů a Slováků v bojích II. světové války. Uprostřed sálů jsou rozestavěna děla a kanóny, v postranních vitrínách si lze prohlédnout figuríny vojáků v uniformách, zbraně sečné i palné, odznaky, vlajky, mapy front a nebo třeba sbírku válečných plakátů. Stranou našeho zájmu nekončí ani různé modely pevností nebo třeba pokus o znázornění vylodění v Normandii. Zkrátka, návštěva žižkovského muzea na nás zanechává velice dobrý dojem.
O půl dvanácté vycházíme před muzeum, kde si sedáme na lavičky a svačíme. Také si všímáme několika fleků na dlažbě, jakoby po odstraněných květináčích. Z letáků, které jsme v muzeum obdrželi je ovšem patrné, že se tady nacházelo několik kanónů, nyní už zcela jistě přemístěných do areálu v Lešanech. Jediný, kdo byl stěhování do Lešan ušetřen, je tank T34 stojící na podstavci vedle schodů na nádvoří. Prohlížíme si jej a necháváme se před ním i vyfotit dvojící ruských turistů. Poté se vydáváme na cestu k dalšímu cíli na pořadu dne.
Míříme na nejbližší stanici metra, která je na autobusovém nádraží Florenc. Tam přicházíme po Trocnovské ulici. Vcházíme do podzemí, ale omylem se dostáváme na trasu B, takže musíme průchozím tunelem k dlouhým eskalátorům a po šikovném obejití dvojice revizorů už stojíme na tom správném nástupišti. Na rozdíl od béčka, na této trase jezdí dodnes staré ruské soupravy - jedna z nich za chvíli přijíždí a my do ní nastupujeme. V podzemí je krásně chladno, cestování je tak příjemné, škoda, že jedeme jenom asi čtyři nebo pět zastávek. Vystupujeme na Českomoravské.
Stojíme na parkovišti před nedávno postavenou Sazka arénou, která je tak velká, že se ani nedá celá vyfotit. V průběhu MS, před třemi měsíci, bylo zcela jistě prostranství před halou plné fanoušků, dnes je tu liduprázdno a panuje ospalá atmosféra. Čekáme na první spoj, který pojede směr Kbely. Návaznost MHD je vynikající, takže brzy sedíme v autobusu, který nás vysočanskými ulicemi vyváží směrem ke kbelskému letišti. Vystupujeme přímo u vchodu do muzea. Vstup je opět zdarma.
Prohlídku zahajujeme u stánku s občerstvením, leč ten je z hygienických důvodů uzavřen. Tak si aspoň prohlížíme velké protiletadlové dělo a ještě větší protiletadlovou raketu. Miloš a Petr prozkoumávají tyto exponáty podrobněji a jsou zato seřváni správcem, který se s námi ale následně dává do přátelského rozhovoru a dostáváme od něj i letáček. Po tomto menším konfliktu si jdeme prohlédnout nejrozsáhlejší expozici do haly C. K vidění jsou tu letadla různého stáří a zaměření: od bezmotorových vznášedel, přes obyčejná letadla, práškovací čmeláky, akrobatické letouny, vrtulníky až po bitevníky a stíhačky (Avie, Ijušiny, bojové MIGi, ...). Kromě celých letadel jsou tu i jednotlivé části, např. kabiny pilota, motory, vrtule, křídla, apod. Dále tu lze spatřit třeba raketovou řízenou pumu, kosmický modul V. Remka i se skafandrem, družici Magion a nebo přehled výsostných znaků, které používalo čs. letectvo v různých dobách. V jedné z přilehlých místností zrovna probíhá výstava zaměřená na období studené války, která zachycuje různé narušení hranic vzdušného prostoru mezi východem a západem. Mj. je zde vystaven stroj Ing. Valy, který se neúspěšně pokoušel o přelet hranic u Mor. Sv. Jána nebo poznámky jedné rodiny, která v r. 1983 balónem úspěšně přeletěla hranice u našeho Hevlína.
Ale zpátky k letadlům, v hale C jsme jich viděli spoustu a další na nás čekají v hale A. Nyní se jedná o nejstarší stroje, asi z 20. a 30. let minulého století. Může jich tu být tak kolem desítky. V sousední hale B pak časově navazují stroje z období II. světové války. Bohužel, pro fotografy tu nejsou zrovna nejoptimálnější světelné podmínky. To venkovní expozice je naopak krásně nasvícena sluníčkem. Ve dvou řadách tu stojí více než dvě desítky proudových letadel a dva vrtulníky. Časově se jedná asi o nejpozději vyřazené stroje.Některé stíhačky získaly zajímavý "maskovací" nátěr, nejvyvedenější se nám zdá stíhací letoun Mig 23 MF, jež dostal přezdívku Hell Fighter, a jehož namalované bílé zuby na černém podkladě musely být za letu možná i docela dobře viditelné.
Na samý závěr zacházíme ještě do haly D, kde jsou k vidění znovu letadla nejvyššího stáří. Na rozdíl od haly B jsou zde spíše stroje pocházející z výzbroje britského letectva. Další haly již jsou součástí kbelského letiště a pro návštěvníky muzea přístupné nejsou. A prostranství se nesmí ani fotit - o tom se přesvědčuje Kamil, když namíří svůj objektiv na vrtulník stojící na letištní pláni a hned je kárán ostražitým správcem, s nímž jsme už jedno provinění proti návštěvnímu řádu řešili hned na začátku prohlídky. Tak už snad abychom raději šli.
Vycházíme z muzea a čekáme na nejbližší autobusový spoj. Máme štěstí, jede hned po dvou minutách. Zastávka je tu na znamení a za takové znamení pražští řidiči bohužel nepovažují to, když na ní postává čtveřice lidí s jízdenkou v ruce. Na idiota za volantem musíme opravdu mávat a pak ještě asi 20 metrů dobíhat, ale hlavně že vůbec jedeme. Nyní vystupujeme na zastávce Vysočanská, kde je přestup na metro. Žízeň ale velí změnit směr a namísto do podzemí zamířit do nejbližšího výčepu. Sedáme si do poloprázdné knajpy a během necelé půlhodinky proléváme hrdlem každý po dvou jedenáctkách. Já a Petr si potom ještě jdeme koupit porci čínských nudlí do sousedního bistra, přičemž musíme dlouho přemlouvat obsluhující ukrajinku, která nám tvrdí, že vidličky došly, aby se nakonec ještě někde vzadu našli "poslední dvě".
Metrem se s jedním přestupem dostáváme na hlavní pražské nádraží. Přímý vlak do Brna pojede až za hodinu a tak zkoušíme stihnout rychlík Šohaj, jehož cílovou stanicí je Břeclav. Daří se a pět minut po 15. hodině z našeho hlavního města odjíždíme. Rychlá jízda vlaku, pivko na cestu i horko nás unavují a během chvilky většina z nás usíná. Při každém zastavení vlaku se naštěstí budíme a díky tomu i vystupujeme na nádraží v České Třebové. Během čtvrthodinky, kterou máme na přestup si kupujeme osvěžení v podobě zmrzliny a zakrátko už zase sedíme ve vlaku. Nyní se jedná o rychlík Svitava, který na svém odjezdu nabírá asi 10 minut zpoždění, ale během cesty do Brna tuto ztrátu stahuje. Díky tomu bez problému stíháme přestup, na který je v Brně jen asi 5 minut. Ve vlaku už tak pro dnešek trávíme poslední hodinu a půl.
O čtvrt na devět vystupujeme na hrušovanském nádraží. Vyzvedáváme si kola z úschovny a stejnou trasou, jako ráno, se vracíme do Hevlína. Definitivní tečku za výletem pak činíme v hospodě Formanka.
Fotky:
',560,420);)
;)
;)
;)
;)
