TŘEMI MĚSTY NA JIHLAVĚ
| Datum: | 19. května 2004 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 127,33 km |
| Čistý čas jízdy (STP): | 6:58:59 h |
| Hrubý čas jízdy: | 9 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 18,23 km/h |
| Mapa: | Cykloatlas Jihomoravského kraje 1:200000 |
| Text & foto: | Marek Topič |
Středa, 8:40 ráno: bezvětří, slunečno, teplota asi 15 °C - ideální to podmínky pro cyklistickou vyjížďku, kterou právě začínám.
Z Hevlína vyrážím po silnici II. třídy. Po 10 minutách jsem Hraběticích, v nichž musím překonat malé převýšení, a za nimi odbočuji na nově vyasfaltovanou spojku vedoucí ke konzervárně na Trávním dvoře. Takže kromě zničených a věčně zablácených úseků bývalé signálky se v souvislosti s firmou Novák objevuje konečně i nějaké to pozitivum.
Trávní dvůr už mám na dohled a tak odbočuji vlevo a po značené cyklotrase mířím do malé vísky Jevišovka. Tady jakoby se život zastavil. Ale jen na první pohled, po chvíli totiž z obchodu vychází několik lidiček a činí se i zastupitelé, kteří zrovna obcházejí okolo budovy obecního úřadu s dokumenty v rukou. Tomu všemu přihlíží čáp, který hnízdí na nevysokém stožáru umístěném v jednom dvorku kousek od obchodu.
Silnice v Jevišovce jsou v perfektním stavu, naopak spojovací cesta s nejbližší obcí, Drnholcem, znamená pro cyklistu slalom mezi výmoly. Vyjíždím drnholecký kopec, který za křižovatkou zase sjíždím. Cesta je opět strašná, ale tato nepříjemnost je vyvážena téměř nulovým provozem aut.
Dlouhý úsek neprojíždím žádnou obcí. Silnice se mírně vlní, kolem vede jablečná alej a v dáli se Slunce odráží na hladině III. Novomlýnské nádrže. Za odbočkou k Pasohlávkám je povrch silnice kvalitnější a takto to zůstává až ke křižovatce u Nové vsi. Po dlouhých 15 km znovu civilizace, liduprázdná uliční obec Nová ves s penzionem při výpadovce na Pohořelice.
Než dojedu do prvního většího města na dnešní trase, musím přetrpět více jak kilometrový úsek po silnici I. třídy č. 52. Naštěstí je po obou stranách silnice dosti široký odstavný pruh, ve kterém se může cyklista cítit mnohdy bezpečněji, než třeba na naší úzké signálce. Hlavní silniční tah je veden obchvatem mimo město a tudíž musím na nejbližší křižovatce odbočit vlevo a vzápětí vpravo.
Těsně před mostem s výpadovkou na Znojmo na chvilku zastavuji u mohutného železného kříže, jež tu byl postaven v 90. letech jako památník tzv. pochodu smrti a vyhnání sudetských Němců. Historicky jen o málo vzdálenější období zase připomíná linie pevnůstek vzoru 37, která kříží silnici o pár stovek metrů dál. Nutno ovšem přiznat, že neznalý pocestný by si možná nemusel ničeho ani všimnout, prvosledové objekty se totiž dokonale ztrácejí v křoví a vysoké trávě. Kousek za pohořelickým nádraží je naopak jeden z objektů doslova nepřehlédnutelný, stojí totiž přímo u silnice vedoucí k areálu sběrných surovin.
Přijíždím do centra města, které, přiznejme si, není zrovna na památky příliš bohaté. Z pamětihodností stojí za prohlídku snad románský kostel sv. Jakuba. Na křižovatce u hotelu Morava se dávám doprava, brzy nato však uhýbám vlevo a kolem mlýnského náhonu mířím do sousedních Cvrčovic. Je to kousek, stejně jako do následující vsi Odrovice, jimiž raději projíždím po vedlejších ulicích, než se trápit na dlažebních kostkách po silnici hlavní. Další projížděnou vesnicí jsou Malšovice a za nimi Kupařovice. Ty se sice nacházejí mimo hlavní silnici, ale krátká zajížďka kvůli zdejšímu zámku není na škodu. Opravený zámek i přilehlý park jsou ale, bohužel, v soukromém vlastnictví a tedy nepřístupné. Při hlavní silnici směrem k Pravlovu mě trochu překvapuje betonová plastika s motivem "srp a kladivo", jinak už cestou do druhého města na Jihlavě nic zajímavého k vidění není.
Dolní Kounice jsou už zdaleka nápadné svým zámkem na návrší. Ten je také mým prvním zdejším cílem, když k němu stoupám podél zámeckého vinného sklepa. Dostávám se ovšem jen k zamčené zámecké bráně, více si z této zchátralé památky prohlédnout nemůžu. Vracím se zpět na hlavní silnici, po jejímž překřížení pokračuji rovně po mírně stoupající ulici směrem na Trboušany. Po chvíli se zprava přidává červená turistická trasa a tato mě přivádí až k obou dolnokounickým hřbitovům. Nalevo od cesty je hřbitov obecní a na svahu vpravo se rozprostírá nový židovský hřbitov. Je odsud i hezký výhled na město, především na kapli sv. Antonína na protějším kopci.
Opět se vracím na křižovatku u zámeckého sklepa, abych nyní už definitivně zamířil do centra města. A jedu přímo k památce nejvýznamnější - zřícenině kláštera Rosa Coeli. Podle informací na pokladně by dnes mělo být zavřeno, skutečnost je ale taková, že v klášterním kostele Panny Marie právě probíhá prohlídka. Čekat na další se mi moc nechce, spokojuji se jen s vyfotografováním objektu od opodál postavených garáží. Někdy jindy však prohlídku určitě uskutečním.
Pokračuji tedy na hlavní náměstí, kde si kupuji něco k snědku a na lavečce nedaleko kostela sv. Petra a Pavla svačím. O půl dvanácté Dolní Kounice opouštím. Za mostem přes Jihlavu zatáčím vlevo, ale později toho lituji, protože silnice vede kolem kamenolomu a tomu odpovídá jak provoz těžkých nákladních aut, tak i nepříjemná prašnost. Měl sem raději jet oklikou přes Nové Bránice.
Kilometr za Moravskými Bránice se nad jihlavským údolím klene známý ivančický železniční viadukt. Vlastně ještě stále viadukty dva, i když z toho staršího již zbylo pouhé torzo. Ze silnice je na ně poněkud jiný pohled, než při jízdě vlaku, trochu méně vyniká jejich výška.
Kousek odsud mě překvapuje poutač na muzeum v areálu bývalého ivančického učiliště. Při přečtení celého názvu (muzeum bezpráví, jež bylo povýšeno na zákon, či tak nějak) zjišťuji, že jde o soukromé muzeum s expozicí o vyhnaných Němcích. Zavřeno a tak se tu více nezdržuji a popojíždím k dalšímu zajímavému místu, kterým je Stříbský mlýn. Při pravidelném červnovém sjíždění Jihlavy tady končí ti nejzdatnější vodáci, možná, že letos mezi nimi budu i já.
Zbývá už jen překřížit železniční trať a po chvíli jsem v Ivančicích. Původně jsem zde měl jiné plány, které ale vzhledem k pokročilé době redukuji na pouhou prohlídku pěkného Palackého náměstí, jemuž kraluje renesanční radnice, nebo-li dům pánů z Lipé, památník Alfonse Muchy, Mariánské sousoší a kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Po obědě v čínském bistru vyrážím po ulici Oslavanské, která mě přivádí, jak jinak, než právě do Oslavan. Kolem obrovských hald projíždím právě v době, kdy do zdejšího nádraží vjíždí historický motorák ř. 830. Právě v úseku od nádraží až k zámku mi je toto město již velmi dobře známé, třeba z posledního vodáckého výletu. Přesto i dnes jedu navštívit zdejší zámek a zbytečná cesta to rozhodně není. Jednak jsem si při minulé návštěvě vůbec nevšiml drobné vojenské pozorovatelny nedaleko vchodu do zámku, a také opravené arkádové nádvoří vypadá mnohem impozantněji.
Nyní se z údolí řeky Oslavy vracím zpátky do údolí Jihlavy. Doposud rovinatou trasu střídá dlouhé stoupání k samotě Dolina, odkud se po krátkém sjezdu do Nové Vsi znovu šplhám do kopce, který definitivně končí po odbočení směrem do Biskoupek. Od stožáru s vysílačem pro mobilní telefony již šlapat není třeba, s výjimkou krátkého úseku za odbočkou cyklotrasy se dá sjet přímo na most přes řeku Jihlavu. Pokud bych se za mostem vydal doprava, dostal bych se do rekreační osady Pod Templštýnem. Na to ovšem dnes čas nezbývá a tak odbočuji vlevo.
Na okraji Hrubšic na chvíli zastavuji a jdu si prohlédnout jez na řece. Ten je rozbitý a vypadá opravdu hrůzostrašně, vůbec nechápu, jak jsme jej loni na deblu mohli tak hladce sjet. V poklidné vesničce Hrubšice je k vidění pěkná zvonička i se slunečními hodinami, trošku ovšem hyzděna sloupem el. vedení. Na konci vísky se pak rozkládá, kromě mlýna, který už dávno nemele, rozsáhlý čtyřkřídlý zámek.
S řekou Jihlavou se loučím cestou do sousedních Řeznovic, odkud se, po prohlídce exteriérů románského kostela sv. Petra a Pavla, vydávám do dlouhého stoupání, které končí až za vesnicí Polánka. Následuje hezký sjezd do Moravského Krumlova s výhledem na zámek a kapli sv. Floriána. Krumlovskému centru se vyhýbám a na první křižovatce odbočuji směrem na Znojmo.
Po krátké zastávce v obchodě pokračuji ve sjezdu až k Týnskému rybníku, ještě předtím však podjíždím betonový železniční viadukt dukovanské vlečky. V krátkém úseku jedu přes dvě křižovatky, na první doleva a na druhé rovně. Začínám znovu stoupat do kopce. Do Lesonic je převýšení minimální, ale za touto obcí je již nutné přehodit na lehčí převod. Po necelých 2 km dosahuji nejvyššího bodu v tomto úseku a těším se z jízdy dolů z kopce.
V Miroslavských Knínicích by se dle mé mapy měl nacházet zámek. Skutečně jej tu objevuji, je na konci parku, kde se mj. nachází i požární nádrž a kaple. Zámek, v němž sídlí obecní úřad, nevypadá moc honosně, ovšem místní kluci mi tvrdí, že má hezké arkádové nádvoří.
Přes další návrší pokračuji do nedalekého města Miroslavi, na jehož okraji se právě staví nová hala nějakého podniku. Ve městě projíždím kolem desátkového sklepa, který dnes slouží jako sklad pivovaru Hostan. Mým zdejším cílem je samozřejmě zámek, k němuž je ale cesta strašně komplikovaná, neboť na Brněnské ulici právě budují kanalizaci. Vzhledem k tomu, že zámek není zrovna chloubou města, nestálo mi snad ani zato, se k němu po totálně rozkopané ulici vydávat. Kolem kulturního domu, u něhož stojí moderní plastika zvaná Radost, jedu na ulici Rybniční, za jízdy nahlížím do areálu židovského hřbitova a při vyhrávání zdejšího rozhlasu město opouštím.
Tak a nyní už nejkratší cestou domů. Na křižovatce jedu rovně do Damnic a dále do Jiřic s do daleka viditelným kostelem sv. Anny. Odtud vyjíždím táhlý kopec a potom už s vydatnou podporou severního větru uháním do Litobratřic, Hrušovan nad Jevišovkou, Hrabětic a Hevlína.
Dojmy z trasy a doplňky:
S vyjímkou přejezdů mezi údolí řek Oslavy, Jihlavy a Rokytné vcelku rovinatá trasa, na níž je nepřeberné množství zajímavých turistických cílů, a to jak v oblasti staleté historie, tak i přírody. Z pěti zámků (se započítáním Drhnolce a M. Krumlova dokonce 7) na této trase je bohužel přístupný pouze jediný, v Oslavanech.
Z Hevlína vyrážím po silnici II. třídy. Po 10 minutách jsem Hraběticích, v nichž musím překonat malé převýšení, a za nimi odbočuji na nově vyasfaltovanou spojku vedoucí ke konzervárně na Trávním dvoře. Takže kromě zničených a věčně zablácených úseků bývalé signálky se v souvislosti s firmou Novák objevuje konečně i nějaké to pozitivum.
Trávní dvůr už mám na dohled a tak odbočuji vlevo a po značené cyklotrase mířím do malé vísky Jevišovka. Tady jakoby se život zastavil. Ale jen na první pohled, po chvíli totiž z obchodu vychází několik lidiček a činí se i zastupitelé, kteří zrovna obcházejí okolo budovy obecního úřadu s dokumenty v rukou. Tomu všemu přihlíží čáp, který hnízdí na nevysokém stožáru umístěném v jednom dvorku kousek od obchodu.
Silnice v Jevišovce jsou v perfektním stavu, naopak spojovací cesta s nejbližší obcí, Drnholcem, znamená pro cyklistu slalom mezi výmoly. Vyjíždím drnholecký kopec, který za křižovatkou zase sjíždím. Cesta je opět strašná, ale tato nepříjemnost je vyvážena téměř nulovým provozem aut.
Dlouhý úsek neprojíždím žádnou obcí. Silnice se mírně vlní, kolem vede jablečná alej a v dáli se Slunce odráží na hladině III. Novomlýnské nádrže. Za odbočkou k Pasohlávkám je povrch silnice kvalitnější a takto to zůstává až ke křižovatce u Nové vsi. Po dlouhých 15 km znovu civilizace, liduprázdná uliční obec Nová ves s penzionem při výpadovce na Pohořelice.
Než dojedu do prvního většího města na dnešní trase, musím přetrpět více jak kilometrový úsek po silnici I. třídy č. 52. Naštěstí je po obou stranách silnice dosti široký odstavný pruh, ve kterém se může cyklista cítit mnohdy bezpečněji, než třeba na naší úzké signálce. Hlavní silniční tah je veden obchvatem mimo město a tudíž musím na nejbližší křižovatce odbočit vlevo a vzápětí vpravo.
Těsně před mostem s výpadovkou na Znojmo na chvilku zastavuji u mohutného železného kříže, jež tu byl postaven v 90. letech jako památník tzv. pochodu smrti a vyhnání sudetských Němců. Historicky jen o málo vzdálenější období zase připomíná linie pevnůstek vzoru 37, která kříží silnici o pár stovek metrů dál. Nutno ovšem přiznat, že neznalý pocestný by si možná nemusel ničeho ani všimnout, prvosledové objekty se totiž dokonale ztrácejí v křoví a vysoké trávě. Kousek za pohořelickým nádraží je naopak jeden z objektů doslova nepřehlédnutelný, stojí totiž přímo u silnice vedoucí k areálu sběrných surovin.
Přijíždím do centra města, které, přiznejme si, není zrovna na památky příliš bohaté. Z pamětihodností stojí za prohlídku snad románský kostel sv. Jakuba. Na křižovatce u hotelu Morava se dávám doprava, brzy nato však uhýbám vlevo a kolem mlýnského náhonu mířím do sousedních Cvrčovic. Je to kousek, stejně jako do následující vsi Odrovice, jimiž raději projíždím po vedlejších ulicích, než se trápit na dlažebních kostkách po silnici hlavní. Další projížděnou vesnicí jsou Malšovice a za nimi Kupařovice. Ty se sice nacházejí mimo hlavní silnici, ale krátká zajížďka kvůli zdejšímu zámku není na škodu. Opravený zámek i přilehlý park jsou ale, bohužel, v soukromém vlastnictví a tedy nepřístupné. Při hlavní silnici směrem k Pravlovu mě trochu překvapuje betonová plastika s motivem "srp a kladivo", jinak už cestou do druhého města na Jihlavě nic zajímavého k vidění není.
Dolní Kounice jsou už zdaleka nápadné svým zámkem na návrší. Ten je také mým prvním zdejším cílem, když k němu stoupám podél zámeckého vinného sklepa. Dostávám se ovšem jen k zamčené zámecké bráně, více si z této zchátralé památky prohlédnout nemůžu. Vracím se zpět na hlavní silnici, po jejímž překřížení pokračuji rovně po mírně stoupající ulici směrem na Trboušany. Po chvíli se zprava přidává červená turistická trasa a tato mě přivádí až k obou dolnokounickým hřbitovům. Nalevo od cesty je hřbitov obecní a na svahu vpravo se rozprostírá nový židovský hřbitov. Je odsud i hezký výhled na město, především na kapli sv. Antonína na protějším kopci.
Opět se vracím na křižovatku u zámeckého sklepa, abych nyní už definitivně zamířil do centra města. A jedu přímo k památce nejvýznamnější - zřícenině kláštera Rosa Coeli. Podle informací na pokladně by dnes mělo být zavřeno, skutečnost je ale taková, že v klášterním kostele Panny Marie právě probíhá prohlídka. Čekat na další se mi moc nechce, spokojuji se jen s vyfotografováním objektu od opodál postavených garáží. Někdy jindy však prohlídku určitě uskutečním.
Pokračuji tedy na hlavní náměstí, kde si kupuji něco k snědku a na lavečce nedaleko kostela sv. Petra a Pavla svačím. O půl dvanácté Dolní Kounice opouštím. Za mostem přes Jihlavu zatáčím vlevo, ale později toho lituji, protože silnice vede kolem kamenolomu a tomu odpovídá jak provoz těžkých nákladních aut, tak i nepříjemná prašnost. Měl sem raději jet oklikou přes Nové Bránice.
Kilometr za Moravskými Bránice se nad jihlavským údolím klene známý ivančický železniční viadukt. Vlastně ještě stále viadukty dva, i když z toho staršího již zbylo pouhé torzo. Ze silnice je na ně poněkud jiný pohled, než při jízdě vlaku, trochu méně vyniká jejich výška.
Kousek odsud mě překvapuje poutač na muzeum v areálu bývalého ivančického učiliště. Při přečtení celého názvu (muzeum bezpráví, jež bylo povýšeno na zákon, či tak nějak) zjišťuji, že jde o soukromé muzeum s expozicí o vyhnaných Němcích. Zavřeno a tak se tu více nezdržuji a popojíždím k dalšímu zajímavému místu, kterým je Stříbský mlýn. Při pravidelném červnovém sjíždění Jihlavy tady končí ti nejzdatnější vodáci, možná, že letos mezi nimi budu i já.
Zbývá už jen překřížit železniční trať a po chvíli jsem v Ivančicích. Původně jsem zde měl jiné plány, které ale vzhledem k pokročilé době redukuji na pouhou prohlídku pěkného Palackého náměstí, jemuž kraluje renesanční radnice, nebo-li dům pánů z Lipé, památník Alfonse Muchy, Mariánské sousoší a kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Po obědě v čínském bistru vyrážím po ulici Oslavanské, která mě přivádí, jak jinak, než právě do Oslavan. Kolem obrovských hald projíždím právě v době, kdy do zdejšího nádraží vjíždí historický motorák ř. 830. Právě v úseku od nádraží až k zámku mi je toto město již velmi dobře známé, třeba z posledního vodáckého výletu. Přesto i dnes jedu navštívit zdejší zámek a zbytečná cesta to rozhodně není. Jednak jsem si při minulé návštěvě vůbec nevšiml drobné vojenské pozorovatelny nedaleko vchodu do zámku, a také opravené arkádové nádvoří vypadá mnohem impozantněji.
Nyní se z údolí řeky Oslavy vracím zpátky do údolí Jihlavy. Doposud rovinatou trasu střídá dlouhé stoupání k samotě Dolina, odkud se po krátkém sjezdu do Nové Vsi znovu šplhám do kopce, který definitivně končí po odbočení směrem do Biskoupek. Od stožáru s vysílačem pro mobilní telefony již šlapat není třeba, s výjimkou krátkého úseku za odbočkou cyklotrasy se dá sjet přímo na most přes řeku Jihlavu. Pokud bych se za mostem vydal doprava, dostal bych se do rekreační osady Pod Templštýnem. Na to ovšem dnes čas nezbývá a tak odbočuji vlevo.
Na okraji Hrubšic na chvíli zastavuji a jdu si prohlédnout jez na řece. Ten je rozbitý a vypadá opravdu hrůzostrašně, vůbec nechápu, jak jsme jej loni na deblu mohli tak hladce sjet. V poklidné vesničce Hrubšice je k vidění pěkná zvonička i se slunečními hodinami, trošku ovšem hyzděna sloupem el. vedení. Na konci vísky se pak rozkládá, kromě mlýna, který už dávno nemele, rozsáhlý čtyřkřídlý zámek.
S řekou Jihlavou se loučím cestou do sousedních Řeznovic, odkud se, po prohlídce exteriérů románského kostela sv. Petra a Pavla, vydávám do dlouhého stoupání, které končí až za vesnicí Polánka. Následuje hezký sjezd do Moravského Krumlova s výhledem na zámek a kapli sv. Floriána. Krumlovskému centru se vyhýbám a na první křižovatce odbočuji směrem na Znojmo.
Po krátké zastávce v obchodě pokračuji ve sjezdu až k Týnskému rybníku, ještě předtím však podjíždím betonový železniční viadukt dukovanské vlečky. V krátkém úseku jedu přes dvě křižovatky, na první doleva a na druhé rovně. Začínám znovu stoupat do kopce. Do Lesonic je převýšení minimální, ale za touto obcí je již nutné přehodit na lehčí převod. Po necelých 2 km dosahuji nejvyššího bodu v tomto úseku a těším se z jízdy dolů z kopce.
V Miroslavských Knínicích by se dle mé mapy měl nacházet zámek. Skutečně jej tu objevuji, je na konci parku, kde se mj. nachází i požární nádrž a kaple. Zámek, v němž sídlí obecní úřad, nevypadá moc honosně, ovšem místní kluci mi tvrdí, že má hezké arkádové nádvoří.
Přes další návrší pokračuji do nedalekého města Miroslavi, na jehož okraji se právě staví nová hala nějakého podniku. Ve městě projíždím kolem desátkového sklepa, který dnes slouží jako sklad pivovaru Hostan. Mým zdejším cílem je samozřejmě zámek, k němuž je ale cesta strašně komplikovaná, neboť na Brněnské ulici právě budují kanalizaci. Vzhledem k tomu, že zámek není zrovna chloubou města, nestálo mi snad ani zato, se k němu po totálně rozkopané ulici vydávat. Kolem kulturního domu, u něhož stojí moderní plastika zvaná Radost, jedu na ulici Rybniční, za jízdy nahlížím do areálu židovského hřbitova a při vyhrávání zdejšího rozhlasu město opouštím.
Tak a nyní už nejkratší cestou domů. Na křižovatce jedu rovně do Damnic a dále do Jiřic s do daleka viditelným kostelem sv. Anny. Odtud vyjíždím táhlý kopec a potom už s vydatnou podporou severního větru uháním do Litobratřic, Hrušovan nad Jevišovkou, Hrabětic a Hevlína.
Dojmy z trasy a doplňky:
S vyjímkou přejezdů mezi údolí řek Oslavy, Jihlavy a Rokytné vcelku rovinatá trasa, na níž je nepřeberné množství zajímavých turistických cílů, a to jak v oblasti staleté historie, tak i přírody. Z pěti zámků (se započítáním Drhnolce a M. Krumlova dokonce 7) na této trase je bohužel přístupný pouze jediný, v Oslavanech.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
