LÉTO VERSUS PODZIM NA CHŘIBECH
| Datum: | 20. - 21. září 2003 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 1. den 27,5 km / 7 hod.; 2. den: 12 km / 3 hod. |
| Mapa: | Zlínský kraj 1:110000 (SHOCart) |
| Text & foto: | Marek Topič |
Střet léta a podzimu. To je výlet na Chřiby, který jsem si naplánoval na letošní září a kterým chci navázat na loňské jarní putování. Těžko říct, které období se nakonec ukáže významněji. Vyjedu poslední letní den a vrátím se první podzimní. Teploty jsou evidentně letní, ale barevně zbarvené lesy podzim nezapřou. Každopádně navštívím mnoho lokalit, které jsou nádherné ve všech ročních obdobích.
DEN PRVNÍ - Z BOHUSLAVIC PŘES DVĚ ZŘÍCENINY NA VLČÁK (20. 9. 2003)
V sobotní ráno se okolo Hevlína udělal zajímavý, asi 1 m vysoký mlžný pás. Tímto pozoruhodným přírodním úkazem se vydávám na první vlak. Spoj před sedmou hodinou moc využívaný není, naopak po výstupu v Hrušovanech se do motoráčku cpe spousta tzv. baťůžkářů, někteří jsou zde k vidění denně. Co asi budou tato podivná individua dělat, až nám v Hevlíně zruší bezcelní obchody? Spoj do Břeclavi odjíždí na čas, na rozdíl od všedních dnů, kdy mívá tento vlak alespoň symbolické zpoždění. Také do své cílové stanice přijíždí vlak přesně jak má, tedy v 8:04.
Téměř 3/4 hodinovou rezervu do odjezdu přípojného rychlíku využívám k návštěvě nedalekého supermarketu Albert, kde činím nákup potřebných (a jak se později ukáže i nepotřebných) zásob jídla a pití. Půlhodinka by na takovou činnost bohatě stačila. Vlak však odjíždí až v 9:40, což není příliš dobré řešení, protože kdyby vyjížděl o těch 10 minut dříve, stihl bych přípoj v Mor. Písku a následně i v Bzenci a v Bohuslavicích bych byl o 2 hodiny dříve. Takto jsem nucen čekat na nádraží v Mor. Písku půlhodinu a po krátké jízdě lokálkou do Bzence dalších 90 minut na tamním nádraží.
V Bzenci zrovna probíhá vinobraní a lákavě vypadá i zřícenina a kaple nad městem. Za tu hodinu a půl bych tam asi stihl zajít, ale dnes mě ještě čeká spousta kilometrů a tak se raději šetřím a nekonečné čekání trávím v sílícím vedru na nádraží. S jednou Slovenkou krmíme dvojici koček, které asi tak trochu vládnou tomuto nádražíčku, ovšem jen do okamžiku, než je rozežene temperamentní psík. O humorné zpestření se stará i jistý pobuda, který posléze chodí po nástupišti a promlouvá k nikomu a ke všem zároveň jak bylo za komunistů dobře. Na první pohled je to k smíchu, ale když si člověk uvědomí, že takovýchto lidí chodí po republice tisíce, už to tak směšné není - ti druzí totiž nechodí po nádražních nástupištích, ale k volebním urnám. No, dost politiky, konečně přijíždí vlak od Veselí nad Moravou a já tak můžu pokračovat do Bohuslavic u Kyjova.
10 minut před polednem vystupuji na bohuslavickém nádraží a ihned vyhledávám turistický rozcestník. Vést mě bude zprvu červená značka. Na pohodové rozchození mám jen asi 200 m, za posledními domy totiž vede trasa do lesa a do pořádného stoupání. Zadýchaný vycházím z lesa na otevřené pole a podél větrolamu pokračuji do stoupání o něco mírnějšího, než byl úvodník. Předcházím i jednoho postaršího cyklistu, který tlačí kolo na koryčanskou silnici. Větrolamové pásy se po chvíli rozdvojují a jen díky jeho upozornění se držím správného směru. Červená TZT se naštěstí brzy vrací zpět do lesa a po výrazné lesní cestě stoupá kolem starého lomu mírně vzhůru úbočím Lenivé hory.
Cesta je suchá, místy i nepříjemně prašná. Všude je absolutní klid rušený jen šumem větru a padajícím listím, občas i sprškou bukvic či žaludů. Po chvíli křížím kvalitní asfaltovou silnici a pokračuji k prvnímu rozcestníku "Pod Malou Ostrou". Jsou tu i staré patníky, takže tudy asi kdysi vedla nějaká historická silnice. Za dalších 10 minut se dostávám k jiné silnici a u ní míjím první turistický přístřešek vybudovaný podnikem Lesy ČR. Tento vypadá skoro jako autobusová čekárna, nemá ani stůl, nicméně při dešti svůj účel určitě splní. V následujícím úseku je část turistické trasy sdílená se stezkami pro jezdce na koních, pro něž jsou tu na stromech vyvěšeny netypické značky. Je tu i docela významná lokalita mravenišť, jedno se nachází téměř u cesty a je téměř metr vysoké.
Po překonání lesní průseče vcházím do smrkového porostu a za okamžik přicházím na první významnější turistické křížení. Sbíhají se tu hned tři různé trasy, které pak necelých 500 metrů společně pokračují k hájovně Zavadilka. Odtud pokračuji po kamenité lesní cestě ještě 0,5 km po červené značce k rozcestí "Koryčanská cesta", kde po sedmi kilometrech tuto barvu měním za zelenou a modrou. I další rozcestník je nedaleko: jmenuje se "Nad Koryčanskou kaplí", což je trošku nepochopitelné, protože krátká zacházka k této sakrální stavbičce vede do kopce s převýšením 30 metrů. Od ní se pak nabízí nově vyznačená odbočka na vrchol Bradla či k Zúbkově studánce. Já se ale vracím zpátky na rozcestí a odtamtud sestupuji k malému lůmku pod bezejmennou kótu 515. Naskýtají se tu velmi pěkné pohledy na podzimem zbarvený les.
Od místa, které asi slouží k shromažďování vytěženého dřeva, vede široká lesní cesta, z níž ovšem brzy zelená stezka uhýbá a prudce sestupuje k silnici a Klimentskému potoku. Po překonání chatrného můstku mě pro změnu čeká prudký výstup na Horu sv. Klimenta. Tam přicházím krátce po 14. hodině. Nejdříve se posilňuji oplatky a ovocem a teprve pak si prohlížím areál tohoto významného velkomoravského hradiska. K vidění jsou tu symbolické hroby s kříži, základy církevní stavby, dřevěná kaple zasvěcená sv. Klimentovi a zajímavá zvonkohra. Jen o Gorazdově studánce, která by tu někde nedaleko měla být, nikdo z přítomných turistů neví.
Na další cestu se vydávám asi po půlhodině. Nejprve sestupuji k rozcestníku, od nějž se nabízejí dvě trasy směrem na zříceninu Cimburk. Ta méně náročná je značena žlutě, já se ale vydávám po zelené. Po 10 minutách přicházím k rozcestí "Pod Kazatelnou", kde trochu zmatkuji a vydávám se do výrazného strmého kopce v očekávání, že právě tam se bude nacházet skalní útvar Kazatelna. Je tu jen hezká vyhlídka a ohniště. Po návratu na cestu dělám druhou chybu a jdu směrem k rozcestí "Pod Ocáskem". Až teprve dvojice mladých lidí mě vysvětluje lokalizaci této přírodní památky. Tak se vracím a pokračuji po červené značce do mírného návrší a po odbočení vpravo pak skutečně přicházím k unikátnímu skalnímu útvaru vypínajícím se nad údolím řeky Kyjovky (Stupavy).
Sice to tu už nevypadá tak, jako na starých pohlednicích, ale po vystoupání ke kříži je odsud krásný výhled do údolí - na zříceninu hradu Cimburk i na Koryčanskou přehradu a samozřejmě na nekonečný lesní porost. Úzká cesta mě odsud vede prudkým sestupem ke studánce "U mísy". Voda naštěstí vydatně teče, takže si mohu doplnit již téměř nulové zásoby. Také tu stojí dřevěný altán LČR, nyní již jde o typickou chřibskou "sériovku" se dvěmi lavicemi a stolem. Po pohodlnější cestě mi zbývá ujít ještě něco přes 1 km, abych mohl o půl čtvrté odpoledne stanout u západní hradní věže na Cimburku. Z této strany je zřícenina dobře nasvícena sluncem a tak odsud dělám pár fotek. Potom obcházím podél hradeb k pokladně, kde se po zakoupení vstupenky vydávám na nedlouhý okruh rozvalinami.
Již od hory sv. Klimenta byl patrný nárůst turistů, které jsem potkával, tady počet návštěvníků této části Chřibů "kulminuje". Jsou tu převážně trampové, ale dost je i rodin s dětmi. Prohlídce zbytků hradu, na němž je vidět kus práce, které zde odvedlo a odvádí sdružení Polypeje, věnuji asi 20 minut. Škoda, že se dosud nepodařilo zpřístupnit věž, ze které by byl určitě pěkný rozhled do kraje.
Dříve, než se vydám na další cestu, se ještě posilňuji svačinou z mých bezedných zásob a vše zapíjím jedním vyškovským ležákem. Od areálu zříceniny sestupuji úboční cestou k asfaltové silnici vedoucí z Koryčan do Stupavy. Zelená dříve vedla přímo přes hráz horní (menší) koryčanské nádrže, ale po vyhlášení vodního ochranného pásma byla před pár lety přeložena asi o 2 km východněji. Jsem nucen tam namířit. Cestou se mi naskýtá hezký výhled na protější lesní svah, který je nádherně zbarven ve stylu podzimu. Provoz na silnici je docela silný, počítám-li mezi účastníky silničního provozu i cyklisty, kterých tudy projíždí velká spousta.
Konečně přicházím do lokality Stará hráz, kde se napojuji na zelenou turistickou trasu, kterou jsem veden po asfaltové silničce vedoucí údolím mezi kopci Lysá hora a U stoliček. Hned v úvodu táhlého stoupání se potkávám se skupinkou děvčat, které si ověřují, jestli je toto skutečně zelená TZT. Díky nim sem o správnosti směru ujištěn i já, přesto že značkaři tady barvou opravdu dost šetřili.
Cesta na rozcestí Barchanec mi připadá strašně dlouhá. Silnice vede stále lesem a v celé své délce je asfaltová, což mi moc nesedí. Když pár minut po 17. hodině konečně přicházím k dřevěnému altánku "U zeleného obrázku", mám chuť to tady zabalit, více jak 20 nachozených km už v nohách pořádně cítím. Ale zase až tak zlé to není a brzy už kráčím odbočkou na nedalekou zříceninu Stříleckého hradu.
Zachovalost tohoto hradního komplexu je v současné době téměř nulová, zůstaly jen dva fragmenty zdí a příkop. Nicméně výhled do kraje, který se odtud naskýtá, za těch 2 x 300 metrů navíc určitě stojí. Po návratu na hlavní stezku vcházím po modře značené TZT do hlubokého a temného lesa. Už se docela loudám nebo mi docházejí síly a nebo ukazatel na rozcestníku lže, jinak není možné, abych 2 kilometry klesající lesní cestou absolvoval za téměř půl hodiny.
Prašná lesní cesta končí u právě rekonstruované silnice I-50. Je tu i motorest, který díky uzavírce nefunguje a taky trojice vysílačů všech našich mobilních operátorů. To mi dává 100% jistotu, že i já tady budu mít dobrý signál a tak využívám situace a vyřizuji nezbytné hovory. Následně se pouštím do finální fáze dnešní túry. 4 kilometry stále po náhorní asfaltové silnici, na níž nepotkávám nic živého, jen 2 turistické rozcestníky.
V 19 hodin konečně přicházím k myslivně Vlčák. Je to snad "srdce" celých Chřibů, alespoň dle rozcestníku, který nabízí 8 různých směrů pro pěší a čtyři další pro cyklisty. Je už docela šero a mě strašně bolí nohy. Proto odkládám zacházku k pramenu Kotejedky a po červené scházím necelý 0,5 km k altánku "Pod Vlčákem", kde své dnešní putování končím.
Dřevěnou stavbičku nacházím přesně v takovém stavu, jako byla při mé návštěvě loni na jaře, jenom je tu vykáceno pár stromů v těsné blízkosti. Ani to však nezabrání rychlému soumraku a tak večeři, kterou si posléze připravuji, již konzumuji skoro za tmy. Rychle si vybaluji karimatku a spacák a protože jsem utahaný jako kotě, zaléhám už před devátou hodinou večerní.
DEN DRUHÝ - REPRÍZA LOŇSKÉHO PUTOVÁNÍ KOLEM BUCHLOVA (21. 9. 2003)
Ráno se budím celý otlačený od tvrdých dřevěných prken. Před 7. hodinou balím spacák a karimatku a vracím se zpátky k myslivně Vlčák. Jsem totiž zcela bez vody a tak jsem nucen ze všeho nejdřív sestoupit k pramenu říčky Kotojedky a zásoby nejdůležitější tekutiny doplnit. Pěšina ke studánce je hodně strmá, vůbec nechápu, jak jsme tudy loni dokázali sejít a vyjít bez pádu. I přes suché léto pramen teče, takže po naplnění lahví a umytí se spokojeně vracím zpátky do altánku pod Vlčákem. Teprve nyní si připravuji snídani, jejíž vaření a konzumace mi trvá do 8 hodin.
To už pěkně svítí sluníčko a je docela teplo, na konec září nevídaná věc. První 2 kilometry vedou po lesní asfaltové silničce, ideální cyklotrase. Já dnes ale jdu pěšky a tak jsem rád, když později stezka uhýbá do lesa. Cesta mi připadá úplně jiná, než loni, kdy jsme si zahaleni do pláštěnek několika zajímavých zákoutí vůbec nevšimli.
Po mírném sestupu se od křížení se žlutou značku vydávám na krátkou, asi 200 m dlouhou zacházku k 12 metrů vysoké izolované skále, zv. Buchlovský kámen. Podle jistících skob tento "balvan" využívají i horolezci. Opodál se nachází ještě dvojice menších skalních útvarů (Malý Buchlovský kámen) a u rozcestníku nabízí ochranu proti nepříznivému počasí dřevěný altán. Jeho služeb dnes naštěstí nevyužiji, naopak se nemůžu vynadívat na překrásnou svažitou louku lemovanou lesem v podzimním hávu.
Vracím se zpět na červenou značku a pásem keřů a starých ovocných stromů se po překonání mírného návrší dostávám ke skupině hospodářských stavení - bývalému vrchnostenskému dvoru Zikmundov. Ten je nyní v soukromých rukou a probíhají na něm rozsáhlé rekonstrukční práce, tak kolem pouze procházím. Na konci louky s pasoucími se koňmi na dlouhou dobu naposled odbočuji na lesní cestu. I ta se ale zhruba po kilometru postupně mění na asfaltovou a nakonec ústí na zbrusu novou silnici spojující hrad Buchlov se silnicí I. třídy E-50. Po této komunikaci vycházím závěrečné stoupání k hradu Buchlov a o půl desáté si sedám ke stolku na parkovišti pod hradem.
Parkoviště je ještě téměř prázdné, vypadá to, že hrad dnes otvírá až v 10 hodin. Já ale na prohlídku nepůjdu, vždyť jsem ji absolvoval loni a jenom si vychutnávám půllitr točené kofoly zakoupené ve stánku s občerstvením. Po krátké siestě se vydávám po zelené značce na vedlejší vrchol Modla, na němž stojí barokní kaple svaté Barbory. Když tam po deseti minutách přicházím, z vyvěšeného letáku zjišťuji, že pro nedostatek průvodců se prohlídky této památky dnes konat nebudou. To se nedá nic dělat, průvodcovská krize, která hrozila po celou sezónu, tady hold vyvrcholila.
Nezbývá mi, než se vydat po žluté spojovací cestě na prudký sestup z Čertova sedla na rozcestí "Pod Barborkou". U něho se nacházejí zbytky kamenného kříže. Žlutá TZT odtud mírně klesá po okraji lesa, já jdu ale po souběžné vyšlapané cestě na okraji louky, z níž se při ohlédnutí nabízejí hezké pohledy na hrad Buchlov i kapli sv. Barbory. Ještě mi zbývá projít vonný borový les a už se ocitám v okrajové části Buchlovic zv. Chrasté. Na buchlovické náměstí je to pak ještě dobrá čtvrthodina.
Přesně o půl jedenácté studuji jízdní řád na autobusové zastávce. Nejbližší autobus jede už za necelou hodinu, ale protože domů zase tak nespěchám, rozhoduji se navštívit zdejší barokní zámek. Trochu mě překvapuje, že vstupné se musí platit už i při návštěvě zámecké zahrady, ale protože si stejně kupuji lístek na prohlídku, tak mi to zase tak nevadí. Do času prohlídky zbývá asi 30 minut, čehož využívám ke krátké procházce nádherným zámeckým parkem. Zatímco na Chřibech se mi zalíbily podzimní motivy přírody, tady bych spíše uvítal jarní scenérie, ovšem své kouzlo má zahrada i nyní. V 11:15 se vracím na čestné nádvoří a se skupinkou asi 20 lidí se odebíráme na prohlídku dolního zámku.
Prohlídka sice trvá na dnešní poměry krátce, jen asi 3/4 hodiny, ale to je možná dobře, aspoň není nudná. Zahrnuje průchod téměř všemi místnostmi v horním patře půlkruhovité stavby: ložnice, koupelny, jídelny, knihovnu, ... V nich lze obdivovat dobový nábytek, obrazy, křišťálové lustry, ale třeba i hračky dětí tehdejší šlechty. Konečný dojem z prohlídky zůstává dobrý, nicméně ve srovnání Buchlov - Buchlovice bych jako atraktivnější cíl zvolil hrad, to je ovšem jenom můj názor.
Po východu ze zámku na mě nepříjemně působí horko, které uvnitř barokní stavby tolik nebylo. Nemám už chuť na žádné chození a tak se odebírám po nejkratší ose na buchlovickou autobusovou zastávku na náměstí. Protože ta je přímo v ohnisku poledního slunce, sedám si naproti na schody kina a tam vyčkávám necelou hodinku do odjezdu nejbližšího autobusu. Ten vyjíždí krátce před 13. hodinou. Je to sice spoj přímý, ale kvůli objížďce zajíždí i do Velehradu, takže se mi naskýtá i krátký pohled na areál kláštera s naším nejvýznamnějším poutním místem - bazilikou Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje.
Po dalších pár minutách jízdy vystupuji před nádražní budovou ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Nejdříve navštěvuji nádražní restauraci a po obědě musím ještě asi 20 minut čekat na nejbližší spoj do Břeclavi. Tam nakonec přijíždím osobákem po 15. hodině, přestupovou rezervu využívám k vycházce na pěší zónu u parku a s kornoutem vynikající a levné zmrzliny se zase vracím zpět na vlakáč. Netrvá dlouho a odjíždím i odsud, přičemž cesta do Hrušovan je v této tropické teplotě hrozně nepříjemná. Po závěrečném přestupu mě odváží náš drkocálek domů do Hevlína.
DEN PRVNÍ - Z BOHUSLAVIC PŘES DVĚ ZŘÍCENINY NA VLČÁK (20. 9. 2003)
V sobotní ráno se okolo Hevlína udělal zajímavý, asi 1 m vysoký mlžný pás. Tímto pozoruhodným přírodním úkazem se vydávám na první vlak. Spoj před sedmou hodinou moc využívaný není, naopak po výstupu v Hrušovanech se do motoráčku cpe spousta tzv. baťůžkářů, někteří jsou zde k vidění denně. Co asi budou tato podivná individua dělat, až nám v Hevlíně zruší bezcelní obchody? Spoj do Břeclavi odjíždí na čas, na rozdíl od všedních dnů, kdy mívá tento vlak alespoň symbolické zpoždění. Také do své cílové stanice přijíždí vlak přesně jak má, tedy v 8:04.
Téměř 3/4 hodinovou rezervu do odjezdu přípojného rychlíku využívám k návštěvě nedalekého supermarketu Albert, kde činím nákup potřebných (a jak se později ukáže i nepotřebných) zásob jídla a pití. Půlhodinka by na takovou činnost bohatě stačila. Vlak však odjíždí až v 9:40, což není příliš dobré řešení, protože kdyby vyjížděl o těch 10 minut dříve, stihl bych přípoj v Mor. Písku a následně i v Bzenci a v Bohuslavicích bych byl o 2 hodiny dříve. Takto jsem nucen čekat na nádraží v Mor. Písku půlhodinu a po krátké jízdě lokálkou do Bzence dalších 90 minut na tamním nádraží.
V Bzenci zrovna probíhá vinobraní a lákavě vypadá i zřícenina a kaple nad městem. Za tu hodinu a půl bych tam asi stihl zajít, ale dnes mě ještě čeká spousta kilometrů a tak se raději šetřím a nekonečné čekání trávím v sílícím vedru na nádraží. S jednou Slovenkou krmíme dvojici koček, které asi tak trochu vládnou tomuto nádražíčku, ovšem jen do okamžiku, než je rozežene temperamentní psík. O humorné zpestření se stará i jistý pobuda, který posléze chodí po nástupišti a promlouvá k nikomu a ke všem zároveň jak bylo za komunistů dobře. Na první pohled je to k smíchu, ale když si člověk uvědomí, že takovýchto lidí chodí po republice tisíce, už to tak směšné není - ti druzí totiž nechodí po nádražních nástupištích, ale k volebním urnám. No, dost politiky, konečně přijíždí vlak od Veselí nad Moravou a já tak můžu pokračovat do Bohuslavic u Kyjova.
10 minut před polednem vystupuji na bohuslavickém nádraží a ihned vyhledávám turistický rozcestník. Vést mě bude zprvu červená značka. Na pohodové rozchození mám jen asi 200 m, za posledními domy totiž vede trasa do lesa a do pořádného stoupání. Zadýchaný vycházím z lesa na otevřené pole a podél větrolamu pokračuji do stoupání o něco mírnějšího, než byl úvodník. Předcházím i jednoho postaršího cyklistu, který tlačí kolo na koryčanskou silnici. Větrolamové pásy se po chvíli rozdvojují a jen díky jeho upozornění se držím správného směru. Červená TZT se naštěstí brzy vrací zpět do lesa a po výrazné lesní cestě stoupá kolem starého lomu mírně vzhůru úbočím Lenivé hory.
Cesta je suchá, místy i nepříjemně prašná. Všude je absolutní klid rušený jen šumem větru a padajícím listím, občas i sprškou bukvic či žaludů. Po chvíli křížím kvalitní asfaltovou silnici a pokračuji k prvnímu rozcestníku "Pod Malou Ostrou". Jsou tu i staré patníky, takže tudy asi kdysi vedla nějaká historická silnice. Za dalších 10 minut se dostávám k jiné silnici a u ní míjím první turistický přístřešek vybudovaný podnikem Lesy ČR. Tento vypadá skoro jako autobusová čekárna, nemá ani stůl, nicméně při dešti svůj účel určitě splní. V následujícím úseku je část turistické trasy sdílená se stezkami pro jezdce na koních, pro něž jsou tu na stromech vyvěšeny netypické značky. Je tu i docela významná lokalita mravenišť, jedno se nachází téměř u cesty a je téměř metr vysoké.
Po překonání lesní průseče vcházím do smrkového porostu a za okamžik přicházím na první významnější turistické křížení. Sbíhají se tu hned tři různé trasy, které pak necelých 500 metrů společně pokračují k hájovně Zavadilka. Odtud pokračuji po kamenité lesní cestě ještě 0,5 km po červené značce k rozcestí "Koryčanská cesta", kde po sedmi kilometrech tuto barvu měním za zelenou a modrou. I další rozcestník je nedaleko: jmenuje se "Nad Koryčanskou kaplí", což je trošku nepochopitelné, protože krátká zacházka k této sakrální stavbičce vede do kopce s převýšením 30 metrů. Od ní se pak nabízí nově vyznačená odbočka na vrchol Bradla či k Zúbkově studánce. Já se ale vracím zpátky na rozcestí a odtamtud sestupuji k malému lůmku pod bezejmennou kótu 515. Naskýtají se tu velmi pěkné pohledy na podzimem zbarvený les.
Od místa, které asi slouží k shromažďování vytěženého dřeva, vede široká lesní cesta, z níž ovšem brzy zelená stezka uhýbá a prudce sestupuje k silnici a Klimentskému potoku. Po překonání chatrného můstku mě pro změnu čeká prudký výstup na Horu sv. Klimenta. Tam přicházím krátce po 14. hodině. Nejdříve se posilňuji oplatky a ovocem a teprve pak si prohlížím areál tohoto významného velkomoravského hradiska. K vidění jsou tu symbolické hroby s kříži, základy církevní stavby, dřevěná kaple zasvěcená sv. Klimentovi a zajímavá zvonkohra. Jen o Gorazdově studánce, která by tu někde nedaleko měla být, nikdo z přítomných turistů neví.
Na další cestu se vydávám asi po půlhodině. Nejprve sestupuji k rozcestníku, od nějž se nabízejí dvě trasy směrem na zříceninu Cimburk. Ta méně náročná je značena žlutě, já se ale vydávám po zelené. Po 10 minutách přicházím k rozcestí "Pod Kazatelnou", kde trochu zmatkuji a vydávám se do výrazného strmého kopce v očekávání, že právě tam se bude nacházet skalní útvar Kazatelna. Je tu jen hezká vyhlídka a ohniště. Po návratu na cestu dělám druhou chybu a jdu směrem k rozcestí "Pod Ocáskem". Až teprve dvojice mladých lidí mě vysvětluje lokalizaci této přírodní památky. Tak se vracím a pokračuji po červené značce do mírného návrší a po odbočení vpravo pak skutečně přicházím k unikátnímu skalnímu útvaru vypínajícím se nad údolím řeky Kyjovky (Stupavy).
Sice to tu už nevypadá tak, jako na starých pohlednicích, ale po vystoupání ke kříži je odsud krásný výhled do údolí - na zříceninu hradu Cimburk i na Koryčanskou přehradu a samozřejmě na nekonečný lesní porost. Úzká cesta mě odsud vede prudkým sestupem ke studánce "U mísy". Voda naštěstí vydatně teče, takže si mohu doplnit již téměř nulové zásoby. Také tu stojí dřevěný altán LČR, nyní již jde o typickou chřibskou "sériovku" se dvěmi lavicemi a stolem. Po pohodlnější cestě mi zbývá ujít ještě něco přes 1 km, abych mohl o půl čtvrté odpoledne stanout u západní hradní věže na Cimburku. Z této strany je zřícenina dobře nasvícena sluncem a tak odsud dělám pár fotek. Potom obcházím podél hradeb k pokladně, kde se po zakoupení vstupenky vydávám na nedlouhý okruh rozvalinami.
Již od hory sv. Klimenta byl patrný nárůst turistů, které jsem potkával, tady počet návštěvníků této části Chřibů "kulminuje". Jsou tu převážně trampové, ale dost je i rodin s dětmi. Prohlídce zbytků hradu, na němž je vidět kus práce, které zde odvedlo a odvádí sdružení Polypeje, věnuji asi 20 minut. Škoda, že se dosud nepodařilo zpřístupnit věž, ze které by byl určitě pěkný rozhled do kraje.
Dříve, než se vydám na další cestu, se ještě posilňuji svačinou z mých bezedných zásob a vše zapíjím jedním vyškovským ležákem. Od areálu zříceniny sestupuji úboční cestou k asfaltové silnici vedoucí z Koryčan do Stupavy. Zelená dříve vedla přímo přes hráz horní (menší) koryčanské nádrže, ale po vyhlášení vodního ochranného pásma byla před pár lety přeložena asi o 2 km východněji. Jsem nucen tam namířit. Cestou se mi naskýtá hezký výhled na protější lesní svah, který je nádherně zbarven ve stylu podzimu. Provoz na silnici je docela silný, počítám-li mezi účastníky silničního provozu i cyklisty, kterých tudy projíždí velká spousta.
Konečně přicházím do lokality Stará hráz, kde se napojuji na zelenou turistickou trasu, kterou jsem veden po asfaltové silničce vedoucí údolím mezi kopci Lysá hora a U stoliček. Hned v úvodu táhlého stoupání se potkávám se skupinkou děvčat, které si ověřují, jestli je toto skutečně zelená TZT. Díky nim sem o správnosti směru ujištěn i já, přesto že značkaři tady barvou opravdu dost šetřili.
Cesta na rozcestí Barchanec mi připadá strašně dlouhá. Silnice vede stále lesem a v celé své délce je asfaltová, což mi moc nesedí. Když pár minut po 17. hodině konečně přicházím k dřevěnému altánku "U zeleného obrázku", mám chuť to tady zabalit, více jak 20 nachozených km už v nohách pořádně cítím. Ale zase až tak zlé to není a brzy už kráčím odbočkou na nedalekou zříceninu Stříleckého hradu.
Zachovalost tohoto hradního komplexu je v současné době téměř nulová, zůstaly jen dva fragmenty zdí a příkop. Nicméně výhled do kraje, který se odtud naskýtá, za těch 2 x 300 metrů navíc určitě stojí. Po návratu na hlavní stezku vcházím po modře značené TZT do hlubokého a temného lesa. Už se docela loudám nebo mi docházejí síly a nebo ukazatel na rozcestníku lže, jinak není možné, abych 2 kilometry klesající lesní cestou absolvoval za téměř půl hodiny.
Prašná lesní cesta končí u právě rekonstruované silnice I-50. Je tu i motorest, který díky uzavírce nefunguje a taky trojice vysílačů všech našich mobilních operátorů. To mi dává 100% jistotu, že i já tady budu mít dobrý signál a tak využívám situace a vyřizuji nezbytné hovory. Následně se pouštím do finální fáze dnešní túry. 4 kilometry stále po náhorní asfaltové silnici, na níž nepotkávám nic živého, jen 2 turistické rozcestníky.
V 19 hodin konečně přicházím k myslivně Vlčák. Je to snad "srdce" celých Chřibů, alespoň dle rozcestníku, který nabízí 8 různých směrů pro pěší a čtyři další pro cyklisty. Je už docela šero a mě strašně bolí nohy. Proto odkládám zacházku k pramenu Kotejedky a po červené scházím necelý 0,5 km k altánku "Pod Vlčákem", kde své dnešní putování končím.
Dřevěnou stavbičku nacházím přesně v takovém stavu, jako byla při mé návštěvě loni na jaře, jenom je tu vykáceno pár stromů v těsné blízkosti. Ani to však nezabrání rychlému soumraku a tak večeři, kterou si posléze připravuji, již konzumuji skoro za tmy. Rychle si vybaluji karimatku a spacák a protože jsem utahaný jako kotě, zaléhám už před devátou hodinou večerní.
DEN DRUHÝ - REPRÍZA LOŇSKÉHO PUTOVÁNÍ KOLEM BUCHLOVA (21. 9. 2003)
Ráno se budím celý otlačený od tvrdých dřevěných prken. Před 7. hodinou balím spacák a karimatku a vracím se zpátky k myslivně Vlčák. Jsem totiž zcela bez vody a tak jsem nucen ze všeho nejdřív sestoupit k pramenu říčky Kotojedky a zásoby nejdůležitější tekutiny doplnit. Pěšina ke studánce je hodně strmá, vůbec nechápu, jak jsme tudy loni dokázali sejít a vyjít bez pádu. I přes suché léto pramen teče, takže po naplnění lahví a umytí se spokojeně vracím zpátky do altánku pod Vlčákem. Teprve nyní si připravuji snídani, jejíž vaření a konzumace mi trvá do 8 hodin.
To už pěkně svítí sluníčko a je docela teplo, na konec září nevídaná věc. První 2 kilometry vedou po lesní asfaltové silničce, ideální cyklotrase. Já dnes ale jdu pěšky a tak jsem rád, když později stezka uhýbá do lesa. Cesta mi připadá úplně jiná, než loni, kdy jsme si zahaleni do pláštěnek několika zajímavých zákoutí vůbec nevšimli.
Po mírném sestupu se od křížení se žlutou značku vydávám na krátkou, asi 200 m dlouhou zacházku k 12 metrů vysoké izolované skále, zv. Buchlovský kámen. Podle jistících skob tento "balvan" využívají i horolezci. Opodál se nachází ještě dvojice menších skalních útvarů (Malý Buchlovský kámen) a u rozcestníku nabízí ochranu proti nepříznivému počasí dřevěný altán. Jeho služeb dnes naštěstí nevyužiji, naopak se nemůžu vynadívat na překrásnou svažitou louku lemovanou lesem v podzimním hávu.
Vracím se zpět na červenou značku a pásem keřů a starých ovocných stromů se po překonání mírného návrší dostávám ke skupině hospodářských stavení - bývalému vrchnostenskému dvoru Zikmundov. Ten je nyní v soukromých rukou a probíhají na něm rozsáhlé rekonstrukční práce, tak kolem pouze procházím. Na konci louky s pasoucími se koňmi na dlouhou dobu naposled odbočuji na lesní cestu. I ta se ale zhruba po kilometru postupně mění na asfaltovou a nakonec ústí na zbrusu novou silnici spojující hrad Buchlov se silnicí I. třídy E-50. Po této komunikaci vycházím závěrečné stoupání k hradu Buchlov a o půl desáté si sedám ke stolku na parkovišti pod hradem.
Parkoviště je ještě téměř prázdné, vypadá to, že hrad dnes otvírá až v 10 hodin. Já ale na prohlídku nepůjdu, vždyť jsem ji absolvoval loni a jenom si vychutnávám půllitr točené kofoly zakoupené ve stánku s občerstvením. Po krátké siestě se vydávám po zelené značce na vedlejší vrchol Modla, na němž stojí barokní kaple svaté Barbory. Když tam po deseti minutách přicházím, z vyvěšeného letáku zjišťuji, že pro nedostatek průvodců se prohlídky této památky dnes konat nebudou. To se nedá nic dělat, průvodcovská krize, která hrozila po celou sezónu, tady hold vyvrcholila.
Nezbývá mi, než se vydat po žluté spojovací cestě na prudký sestup z Čertova sedla na rozcestí "Pod Barborkou". U něho se nacházejí zbytky kamenného kříže. Žlutá TZT odtud mírně klesá po okraji lesa, já jdu ale po souběžné vyšlapané cestě na okraji louky, z níž se při ohlédnutí nabízejí hezké pohledy na hrad Buchlov i kapli sv. Barbory. Ještě mi zbývá projít vonný borový les a už se ocitám v okrajové části Buchlovic zv. Chrasté. Na buchlovické náměstí je to pak ještě dobrá čtvrthodina.
Přesně o půl jedenácté studuji jízdní řád na autobusové zastávce. Nejbližší autobus jede už za necelou hodinu, ale protože domů zase tak nespěchám, rozhoduji se navštívit zdejší barokní zámek. Trochu mě překvapuje, že vstupné se musí platit už i při návštěvě zámecké zahrady, ale protože si stejně kupuji lístek na prohlídku, tak mi to zase tak nevadí. Do času prohlídky zbývá asi 30 minut, čehož využívám ke krátké procházce nádherným zámeckým parkem. Zatímco na Chřibech se mi zalíbily podzimní motivy přírody, tady bych spíše uvítal jarní scenérie, ovšem své kouzlo má zahrada i nyní. V 11:15 se vracím na čestné nádvoří a se skupinkou asi 20 lidí se odebíráme na prohlídku dolního zámku.
Prohlídka sice trvá na dnešní poměry krátce, jen asi 3/4 hodiny, ale to je možná dobře, aspoň není nudná. Zahrnuje průchod téměř všemi místnostmi v horním patře půlkruhovité stavby: ložnice, koupelny, jídelny, knihovnu, ... V nich lze obdivovat dobový nábytek, obrazy, křišťálové lustry, ale třeba i hračky dětí tehdejší šlechty. Konečný dojem z prohlídky zůstává dobrý, nicméně ve srovnání Buchlov - Buchlovice bych jako atraktivnější cíl zvolil hrad, to je ovšem jenom můj názor.
Po východu ze zámku na mě nepříjemně působí horko, které uvnitř barokní stavby tolik nebylo. Nemám už chuť na žádné chození a tak se odebírám po nejkratší ose na buchlovickou autobusovou zastávku na náměstí. Protože ta je přímo v ohnisku poledního slunce, sedám si naproti na schody kina a tam vyčkávám necelou hodinku do odjezdu nejbližšího autobusu. Ten vyjíždí krátce před 13. hodinou. Je to sice spoj přímý, ale kvůli objížďce zajíždí i do Velehradu, takže se mi naskýtá i krátký pohled na areál kláštera s naším nejvýznamnějším poutním místem - bazilikou Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje.
Po dalších pár minutách jízdy vystupuji před nádražní budovou ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Nejdříve navštěvuji nádražní restauraci a po obědě musím ještě asi 20 minut čekat na nejbližší spoj do Břeclavi. Tam nakonec přijíždím osobákem po 15. hodině, přestupovou rezervu využívám k vycházce na pěší zónu u parku a s kornoutem vynikající a levné zmrzliny se zase vracím zpět na vlakáč. Netrvá dlouho a odjíždím i odsud, přičemž cesta do Hrušovan je v této tropické teplotě hrozně nepříjemná. Po závěrečném přestupu mě odváží náš drkocálek domů do Hevlína.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
