NA (I POD) VELKOU JAVOŘINU
| Datum: | 23. - 24. srpna 2003 |
| Složení výpravy: | Marek, Nikola, Petr (Brňák), Veronika |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 1. den: 155,02 km; 2. den: 124,94 km |
| Čistý čas jízdy (STP): | 1. den: 8:31:10 h; 2. den: 6:26:38 h |
| Hrubý čas jízdy: | 1. den: 13 3/4 h; 2. den: 7 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 1. den: 17,91 km/h; 2. den: 19,38 km/h |
| Mapy: | Cykloatlas Jihomoravského kraje Horňácko 1:50000, Velká nad Veličkou |
| Text & foto: | Marek Topič |
DEN PRVNÍ - ÚDOLÍM MORAVY A VELIČKY (23. 8. 2003)
Z Hevlína vyjíždím v 5:15. To je docela slušná tma, takže jsem nucen svítit. Také jsem nucen jet po hlavní silnici, protože část cyklostezky (býv. signálky) v hrabětickém úseku je díky zemědělcům tak zanesený hlínou a bahnem, že to tudy v ranním přítmí raději neriskuji. Na stezku se napojuji po sjezdu "hrušovanského" kopce a odbočením vpravo u bývalého P.S. útvaru. Po ní se dostávám až do Březí, kde odbočuji do vsi a po průjezdu dlouhé ulice zastavuji u hezky zrekonstruované hasičské zbrojnice. Po deseti minutách čekání se dočkávám mých prvních dvou spolujezdců, kteří sem přijíždějí z nedalekých Novosedel. S Petrem (přezdív. Brňák) a Veronikou hned pokračuji do Mikulova, na parkoviště před nádražní budovou, kde už nás netrpělivě očekává cyklista Nikola.
V 6:45 náš peloton vyráží kolem areálu dopravce BORS k železničnímu přejezdu, za nímž navazuje cyklistická stezka č. 41. Podél železniční trati jedeme asi 6 km. Je tu nejen hezká nenarušená příroda, ale i celkem dobrý asfaltový povrch, až na několik příčných kanálků v úrovni obce Sedlec. U železniční zastávky přejíždíme z cyklostezky na silnici I. třídy č. 40 a na ní po chvíli vyjíždíme první kopeček na dnešní trase. Poté se dostáváme až téměř ke břehu rybníka Nesyt a kolem broskvových sadů do Valtic. Městem pouze projíždíme a někteří z nás později i procházejí, neboť stoupání k benzince je nad jejich síly. Máme za sebou první pořádné stoupání, které je zároveň na dlouhou dobu i poslední.
Je už docela teplo a tak sundáváme mikiny a bundy. Odlehčeni pokračujeme sjezdem k železničnímu přejezdu a ve stínu stromů Bořího lesa uháníme k Břeclavi. Za přejezdem lednické lokálky odbočujeme vpravo a u areálu P.K.Z. vlevo. Takto se dostáváme k supermarketu Coop, který navštěvujeme a zde nakoupené svačiny hned konzumujeme. Najezení pokračujeme v 8:00 k poštorenskému "červenému" kostelu a odtud po hlavní třídě s nezbytným pruhem pro cyklisty dojíždíme ke kostelu sv. Václava. Až dosud jsme jeli stejně, jako při našem výletě v r. 2001, dnes se ale místo na Kostice vydáváme do Staré Břeclavi. Až na samý okraj města si vychutnáváme jízdu po nové cyklostezce, za jejíž vybudování je třeba břeclavské radní pochválit. Za městem už sice musíme po silnici I. třídy, ale ani tady se nejede špatně, protože je zde dostatečně široký odstavný pruh. I tak ale hlavní silniční tah kousek za dálničním nadjezdem opouštíme a odbočujeme na vedlejší okresku.
Jízda po rovině rychle ubíhá. Po Hruškách následuje Moravská Nová Ves, v níž si dnes poprvé všímáme sochy TGM. Těmi se to totiž na Hodonínsku jenom hemží. V Mikulčicích se začínají ve větší míře objevovat různé folklorní malůvky na domech a sklepích a nabízí se tu i 4 km dlouhá zajížďka na archeologické naleziště Valy. V navazujících Lužicích nás příjemně překvapuje nový asfaltový povrch, který nabízí mnohem lepší jízdní komfort, než dlažba, která tu byla dříve. Navíc jsou po obou stranách ulice i jízdní pruhy pro cyklisty. Kolem Písečenského rybníka přijíždíme na hlavní silniční přivaděč do Hodonína. Na okraji města začíná také cyklostezka, ale u podjezdu horkovzdušného potrubí prozatím končí a tak se do centra musí pokračovat po silnici.
V Hodoníně si děláme jen krátkou projížďku centrem města a mnohem více času trávíme nákupem proviantu v supermarketu Kaufland. To nám trvá téměř 3/4 hodiny, neboť je zde tolik lidí, že se občas stojí fronta i na nákupní vozíky. Po nákupu se ještě zapojujeme do ochutnávky piva Litovel a jedeme dál. Míjíme lázeňský park, nemocnici a na samém okraji města novogotickou bránu městského hřbitova. Kolem několika větrolamů se brzy dostáváme do Rohatce a po projetí této docela dlouhé obce se napojujeme na silnici č. 55. Je to sice I. třída, ale v našem směru je vyznačen široký pruh, který jindy využívají čekající kamiony. Po překonání řeky Moravy a minutí Sudoměřic zbývají ještě asi 2 km do Petrova. Na samém konci této vsi zrovna probíhá soutěžní přehlídka formanských spřežení a na pár okamžiků zaujímá naši pozornost. Pak už je to jen kousek do Strážnice a tam se hodláme zdržet o něco déle.
Po průjezdu Skalické brány pokračujeme Masarykovou ulicí k budově Purkyňova gymnázia. Tam odbočujeme vlevo a za moment zastavujeme na náměstí Svobody. Kromě muzea a radnice nesmí chybět socha TGM, zde navíc není osamocena neboť svou plastiku v životní velikosti tu má i Jan Amos Komenský. Jedeme ještě pár desítek metrů ve směru na Bzenec a pár minut po poledni zastavujeme u přístavu na Baťově kanálu. Hned za ním se rozprostírá budova starého pivovaru a areál muzea vesnice jihovýchodní Moravy, daleko není ani zámecký park s novorenesančním zámkem a festivalovým amfiteátrem. Domlouváme se, co z této trojice turistických zajímavostí navštívit. Osobně bych rád shlédl skanzen, ale většina chce "na lodičku". A tak si jdeme zamluvit malý člun, který ovšem bude k dispozici až za hodinu. Využíváme situace a na správcovo doporučení jedeme na oběd do restaurace vedle Veselské městské brány.
Po obědě nás čeká nepříjemné překvapení: Brňákovo přední kolo zeje prázdnotou. Čekáme, až si pneumatiku dopumpuje a rychle se vracíme k přístavišti. Teprve tam se společnými silami pouštíme do výměny duše. Závada, která byla způsobena najetím na 3 cm dlouhý hřebík, je odstraněna právě v okamžik, kdy přistává naše loďka. Nasedáme do skiffu Carolina a spouštíme motor o síle 5 koňských sil. Nejprve trochu bavíme přihlížející obecenstvo našim ne zrovna povedeným startem končícím nárazem do protější zdi a skalpem jedné ze zavěšených pneumatik. Potom se už ovládání lodi dostává pod naši kontrolu a krátká plavba může začít. Vydáváme se severním směrem, kde projíždíme dvěmi plavebními komorami a mezi nimi křížíme řeku Veličku s jezem. Za prostřídaní všech účastníků u kapitánského postu připlouváme až k plavební komoře Vnorovy 2, kde se obracíme a vracíme zpátky do Strážnice. Toto zajímavé zpestření nás mimochodem přišlo jen na 250,- Kč.
K dosažení hlavního cíle ale chybí ještě spousta kilometrů a tak je v čas 14:30 potřeba vyrazit. Kousek za Strážnicí odbočujeme z hlavní silnice směrem na Žeraviny a téměř celý úsek do této obce absolvujeme po novém a kvalitním asfaltu. V širokém údolí Veličky pak následuje skupina vesnic, jež na sebe bezprostředně navazují. Jsou jimi Hroznová Lhota, Tasov, Lipov a Louka. Mezi posledně jmenovanými obcemi podjíždíme železniční viadukt, který je snad i prohlášen za technickou památku. V Louce se na chvíli zastavujeme ve stínu lípy u moderně vyhlížejícího kostela a naopak historické zvoničky. Do Velké zbývá posledních 5 km, které dojíždíme po silnici č. 499. Po minutí Kordárny a po průjezdu dlouhé ulice Závodí odbočujeme na náměstí, kde zrovna probíhají tradiční folklorní slavnosti.
Rozdělujeme se na dvě skupiny. Petr s Veronikou už touží po odpočinku a stovka najetých kilometrů jim pro dnešek stačí. Naopak já a Nikola se pokusíme o to, co se nám předloni nepodařilo - výjezd na nejvyšší bod Bílých Karpat. Bez meškání proto míříme do sousedního Javorníka, kde jsem nuceni jít asi 0,5 km pěšky kvůli opravám vozovky. Za obcí míjíme skupinu starých dřevěných seníků a mírně, ale stále, stoupáme podél Veličky a jednotlivých starých mlýnů podél ní. Pohled na vyschlou horskou bystřinu ale v tomto extrémně suchém období moc pěkný není. Za pár minut projíždíme osadou Suchovské Mlýny a za nimi se nám otevírá výhled na náš hlavní cíl - Velkou Javořinu. Zbývá už jen odolat koupališti lákajícímu ke koupání a už se ocitáme u zvoničky v osadě Vápenky.
Tady začíná nejnáročnější část cesty. Po modře značené stezce vede nejdříve nádherná nová asfaltka, po cca 2 km však tato končí a zbývající asfaltový úsek nabízí už i nějaké ty výmoly a nánosy štěrku. Vůbec nejhorší je situace za rozcestníkem Rúbané. Tam totiž asfalt končí úplně a navazující lesní cesta je značně poškozena těžbou dřeva. Až teprve v těchto místech zjišťuji, že už jedu sám, Nikola se při náročném výjezdu zdržel nebo vzdal. Po otřesných 2 km se konečně dostávám na rozcestí u vodopádu (v těchto dnech samozřejmě bez vody), ale ani silnice vedoucí sem ze Strání není zrovna tou nejvhodnější pro trekingové kolo. Za pár okamžiků překonávám státní hranice a zbývající 1,5 km vyjíždím po slovenském území. V 17:45 zastavuji u pomníčku česko-slovenského setkávání a odpočívám. Rozhled se mi naskýtá jen chabý. Na slovenské straně spatřuji jen lesy a v jednom z průhledů chladící věže jaderné elektrárny Jasl. Bohunice. Moravská strana nabízí výhled daleký, dnes jej ovšem kazí neprůhledný mlžný opar, takže spatřuji jen vsi a osady bezprostředně pod vrcholem.
Po 20-ti minutách strávených nedaleko TV vysílače se telefonicky snažím kontaktovat Nikolu, ten však není dostupný. Toť věc nepříjemná, protože jsem zamýšlel návrat jinou cestou kolem Kamenné boudy. Takto jsem nucen absolvovat stejné moratorium jako při výjezdu. Svého spolujezdce nacházím u rozcestníku Rúbané, kde vzdal téměř 4 km pod vrcholem.
Vracíme se do Vápenek a odsud údolím zalitým podvečerním sluncem uháníme zpátky do Velké nad Veličkou. Naše kolegy nacházíme na Myjavské ulici, shodou okolností v té samé hospodě, kde jsme v r. 2001 poseděli i my. Přisedáváme i nyní a objednáváme pivko a klobásky. Obsluha je dnes sice trochu pomalejší, ale to nám nemůže pěkný podvečer na sklonku léta pokazit. Před devátou hodinou, tedy už za docela slušné tmy, se vydáváme na místo bivaku. A protože 1 km vzdálená železniční zastávka v Javorníku předloni dobře posloužila, míříme tam i dnes. Po pokusu o sledování noční oblohy s výrazně svítícím Marsem uleháme ke spánku.
DEN DRUHÝ - NÁVRAT PŘES MILOTICE A LEDNICI (24. 8. 2003)
Ráno se nikomu nechce vstávat, alespoň ne v čase, na který byly nastaveny alarmy. Vázne snídaně i balení věcí a díky tomu se odjezd posunuje až na sedmou hodinu ranní. To už si to sem supí i první ranní vlak. Sjezdem se dostáváme na hlavní silnici a i nadále bez šlapání až k hospodě, kde jsme včera seděli. Veronika hlásí bolesti kolena, ale nějaký ten kilometr ještě zkusí ujet. Projížděné obce Velká a sousední Louka jsou po ránu téměř liduprázdné. Pohodovou jízdu narušuje až výjezd kopce za Loukou. Ale ani následující sjezd do Blatnice pod svatým Antonínkem není ničím příjemným. Výmoly jsou zde až 20 cm hluboké a při vyšší rychlosti dá zabrat kličkovaná mezi nimi. Doufejme, že až sem pojedeme příště, bude už silnice opravená. Doufejme také, že bude vylepšen i panelový úsek mezi Blatnicí a Veselím nad Moravou. Předloni jsme se sice s Nikolou zařekli, že tudy už nikdy více, ale sliby jsou chyby a za malý okamžik už drncáme na 8 km dlouhém úseku do města Veselí.
Po průjezdu veselského předměstí se na chvíli zastavujeme na mostě přes řeku Moravu a přemýšlíme, jak vyřešit zdravotní komplikace naší spolujezdkyně. Veronika je ochotna odjet ještě posledních 5 km a pak výlet ukončit. Cesta vede naštěstí po rovině. Nejdříve jedeme kolem náměstí s kostelem svatého Bartoloměje, kde je o ranní bohoslužbu takový zájem, že pár desítek lidí musí stát i venku. Následuje zámek, čekající na výraznější rekonstrukci a o kousek dál přejíždíme opět Baťův kanál (i zde je půjčovna lodí). Alejí se následně dostáváme k mostu přes Novou Moravu a po zbývajících 2 km se loučíme s Petrem a Veronikou u nádražní budovy v Moravském Písku. Ti zde výlet končí a zpátky domů dojedou vlakem.
My s Nikolou pokračujeme do Bzence, kde činíme krátkou pauzu na rozlehlém náměstí Svobody. Po návštěvě supermarketu si jedeme prohlédnout novogoticky přestavěný zámek a Vracovskou ulicí městečko opouštíme. Jak už název ulice napovídá, sousedním městem je Vracov. Cesta sice vede stále po rovince, ale začíná se projevovat vítr severozápadního směru a jízda proti němu docela unavuje. V následujícím Vlkoši proto raději odbočujeme jižním směrem a po silnici s výhledy na Kyjov, Babí Lom a Chřiby se dostáváme do Milotic. Tady na nás čeká barokní skvost v podobě rekonstruovaného zámku.
Po překonání kamenného mostu zdobeném sochami Jakuba Kryštofa Schletterera procházíme branou na čestné nádvoří, kde si zamykáme kola. Průchodem přes severní a jižní křídlo a samozřejmě přes hlavní nádvoří se dostáváme na zahradu ve francouzském stylu a odtud se nám naskýtá výhled do parku. Na travnatých plochách se pyšně prochází modrý páv a u přístavby jihovýchodně od zámku probíhá zrovna sochařská výstava. Místo je to opravdu nádherné, vše je citlivě opraveno a navíc je tu jenom pár turistů a žádné davy. Navrhuji, abychom šli i na prohlídku zámku, ale u pokladny nám sdělují, že bychom museli 3/4 hodiny čekat, což by i s prohlídkou znamenalo téměř dvouhodinové zdržení. Doufám ale, že se sem na zámek podíváme někdy v budoucnu.
Kromě zámku oplývá barokními prvky i milotický kostel, u kterého zanedlouho odbočujeme směrem na Dubňany. Cesta do tohoto města má dvě různě náročné části. V první fázi nepříjemně fouká vítr proti nám a od křižovatky se silnicí č. 431 nám naopak duje do zad. Dubňany na první pohled neoplývají žádnými pamětihodnostmi, alespoň v námi projížděných ulicích je k vidění pouze novodobá zástavba. Za městem pokračujeme k velkému rybníku Bažantnice, což je místo, kde nám začínají cestu ztěžovat kopce. Hned přes ten první se dostáváme do Mutěnic a o několik kilometrů dále nás čeká ještě náročnější stoupání nad Čejkovice. Než se pak pouštíme do sjezdu serpentin, vyřizuji telefonát od Petra a Veroniky, kteří právě nyní, tedy v 11 hodin, dorazili vlakem domů.
Na čejkovické návsi děláme asi 10 minut přestávku na oddech. Prohlížíme i exteriéry zámku, sochu TGM a snad 50 metrů vysokou máju. Sice podél potoka Prušánky, leč stále členitým terénem, pokračujeme do Velkých Bílovic. Nejprve projíždíme samostatnou vinařskou kolonií a po sjezdu mírného kopečku i vlastní obec. Vzhledem k blížícímu se poledni se na návsi stavujeme na oběd do restaurace.
Krajina se znovu mění v rovinu a i přes silný boční vítr se jede dobře. Přejíždíme dálnici a železniční koridor, za nimiž vjíždíme do Podivína. Průjezd obcí si krátíme vedlejšími ulicemi a poté už se blížíme k mostu přes řeku Dyji. To je i hranice Lednicko-valtického areálu, který nabízí nespočet zajímavých turistických cílů a akcí. Situace v obci Lednice tomu také odpovídá - masy turistů, stánky, penziony, ale žádná pohoda jakou jsme měli třeba možnost poznat před pár hodinami v Miloticích. Proto se tu dnes zbytečně nezdržujeme a soustřeďujeme se na jedno z posledních náročných stoupání. To začíná hned za obcí, zprvu je jen mírné, ale postupně promile stoupání narůstají a u vodárny pod kótou Vysoký Roh dosahuje maxima. Naskýtá se odtud i hezký výhled na největší moravský rybník Nesyt, který se rozkládá o 100 metrů níže. Zbývá už jen párkrát zabrat do pedálů a asi 2 km přibrzďovat v zatáčkách při rychlém sjezdu pod osadu Mušlov.
Valtickou kaštanovou alejí pak musíme znovu vyjíždět táhlé stoupání končící až u bývalého kláštera v Mikulově. To je místo, kde se s Nikolou loučím. Po průjezdu města se stavuji u čerpací stanice Benzina, kde si kupuji vychlazenou minerálku. Zbývajících 27 km do Hevlína se vracím stejným způsobem jako jsem do Mikulova putoval v sobotu ráno, tedy přes Březí a po bývalé signálce až do naší pohraniční obce. Domů se dostávám v 15 hodin.
Dojmy z trasy a doplňky:
Horňácko je vděčný cíl, kam se člověk rád vrací. Cesta vede téměř po absolutní rovině a nabízí velkou spoustu zpestření. V porovnání z výletem uskutečněným v r. 2001 došlo na trase k mnohým vylepšením, např. nové asfaltové povrchy v Lužicích a za Strážnicí. Alespoň mě se podařil i výjezd na Velkou Javořinu i když tamní cyklostezky jsou vhodné spíše pro MTB kola. Za rok, za dva se do tohoto kraje určitě zase podíváme.
Z Hevlína vyjíždím v 5:15. To je docela slušná tma, takže jsem nucen svítit. Také jsem nucen jet po hlavní silnici, protože část cyklostezky (býv. signálky) v hrabětickém úseku je díky zemědělcům tak zanesený hlínou a bahnem, že to tudy v ranním přítmí raději neriskuji. Na stezku se napojuji po sjezdu "hrušovanského" kopce a odbočením vpravo u bývalého P.S. útvaru. Po ní se dostávám až do Březí, kde odbočuji do vsi a po průjezdu dlouhé ulice zastavuji u hezky zrekonstruované hasičské zbrojnice. Po deseti minutách čekání se dočkávám mých prvních dvou spolujezdců, kteří sem přijíždějí z nedalekých Novosedel. S Petrem (přezdív. Brňák) a Veronikou hned pokračuji do Mikulova, na parkoviště před nádražní budovou, kde už nás netrpělivě očekává cyklista Nikola.
V 6:45 náš peloton vyráží kolem areálu dopravce BORS k železničnímu přejezdu, za nímž navazuje cyklistická stezka č. 41. Podél železniční trati jedeme asi 6 km. Je tu nejen hezká nenarušená příroda, ale i celkem dobrý asfaltový povrch, až na několik příčných kanálků v úrovni obce Sedlec. U železniční zastávky přejíždíme z cyklostezky na silnici I. třídy č. 40 a na ní po chvíli vyjíždíme první kopeček na dnešní trase. Poté se dostáváme až téměř ke břehu rybníka Nesyt a kolem broskvových sadů do Valtic. Městem pouze projíždíme a někteří z nás později i procházejí, neboť stoupání k benzince je nad jejich síly. Máme za sebou první pořádné stoupání, které je zároveň na dlouhou dobu i poslední.
Je už docela teplo a tak sundáváme mikiny a bundy. Odlehčeni pokračujeme sjezdem k železničnímu přejezdu a ve stínu stromů Bořího lesa uháníme k Břeclavi. Za přejezdem lednické lokálky odbočujeme vpravo a u areálu P.K.Z. vlevo. Takto se dostáváme k supermarketu Coop, který navštěvujeme a zde nakoupené svačiny hned konzumujeme. Najezení pokračujeme v 8:00 k poštorenskému "červenému" kostelu a odtud po hlavní třídě s nezbytným pruhem pro cyklisty dojíždíme ke kostelu sv. Václava. Až dosud jsme jeli stejně, jako při našem výletě v r. 2001, dnes se ale místo na Kostice vydáváme do Staré Břeclavi. Až na samý okraj města si vychutnáváme jízdu po nové cyklostezce, za jejíž vybudování je třeba břeclavské radní pochválit. Za městem už sice musíme po silnici I. třídy, ale ani tady se nejede špatně, protože je zde dostatečně široký odstavný pruh. I tak ale hlavní silniční tah kousek za dálničním nadjezdem opouštíme a odbočujeme na vedlejší okresku.
Jízda po rovině rychle ubíhá. Po Hruškách následuje Moravská Nová Ves, v níž si dnes poprvé všímáme sochy TGM. Těmi se to totiž na Hodonínsku jenom hemží. V Mikulčicích se začínají ve větší míře objevovat různé folklorní malůvky na domech a sklepích a nabízí se tu i 4 km dlouhá zajížďka na archeologické naleziště Valy. V navazujících Lužicích nás příjemně překvapuje nový asfaltový povrch, který nabízí mnohem lepší jízdní komfort, než dlažba, která tu byla dříve. Navíc jsou po obou stranách ulice i jízdní pruhy pro cyklisty. Kolem Písečenského rybníka přijíždíme na hlavní silniční přivaděč do Hodonína. Na okraji města začíná také cyklostezka, ale u podjezdu horkovzdušného potrubí prozatím končí a tak se do centra musí pokračovat po silnici.
V Hodoníně si děláme jen krátkou projížďku centrem města a mnohem více času trávíme nákupem proviantu v supermarketu Kaufland. To nám trvá téměř 3/4 hodiny, neboť je zde tolik lidí, že se občas stojí fronta i na nákupní vozíky. Po nákupu se ještě zapojujeme do ochutnávky piva Litovel a jedeme dál. Míjíme lázeňský park, nemocnici a na samém okraji města novogotickou bránu městského hřbitova. Kolem několika větrolamů se brzy dostáváme do Rohatce a po projetí této docela dlouhé obce se napojujeme na silnici č. 55. Je to sice I. třída, ale v našem směru je vyznačen široký pruh, který jindy využívají čekající kamiony. Po překonání řeky Moravy a minutí Sudoměřic zbývají ještě asi 2 km do Petrova. Na samém konci této vsi zrovna probíhá soutěžní přehlídka formanských spřežení a na pár okamžiků zaujímá naši pozornost. Pak už je to jen kousek do Strážnice a tam se hodláme zdržet o něco déle.
Po průjezdu Skalické brány pokračujeme Masarykovou ulicí k budově Purkyňova gymnázia. Tam odbočujeme vlevo a za moment zastavujeme na náměstí Svobody. Kromě muzea a radnice nesmí chybět socha TGM, zde navíc není osamocena neboť svou plastiku v životní velikosti tu má i Jan Amos Komenský. Jedeme ještě pár desítek metrů ve směru na Bzenec a pár minut po poledni zastavujeme u přístavu na Baťově kanálu. Hned za ním se rozprostírá budova starého pivovaru a areál muzea vesnice jihovýchodní Moravy, daleko není ani zámecký park s novorenesančním zámkem a festivalovým amfiteátrem. Domlouváme se, co z této trojice turistických zajímavostí navštívit. Osobně bych rád shlédl skanzen, ale většina chce "na lodičku". A tak si jdeme zamluvit malý člun, který ovšem bude k dispozici až za hodinu. Využíváme situace a na správcovo doporučení jedeme na oběd do restaurace vedle Veselské městské brány.
Po obědě nás čeká nepříjemné překvapení: Brňákovo přední kolo zeje prázdnotou. Čekáme, až si pneumatiku dopumpuje a rychle se vracíme k přístavišti. Teprve tam se společnými silami pouštíme do výměny duše. Závada, která byla způsobena najetím na 3 cm dlouhý hřebík, je odstraněna právě v okamžik, kdy přistává naše loďka. Nasedáme do skiffu Carolina a spouštíme motor o síle 5 koňských sil. Nejprve trochu bavíme přihlížející obecenstvo našim ne zrovna povedeným startem končícím nárazem do protější zdi a skalpem jedné ze zavěšených pneumatik. Potom se už ovládání lodi dostává pod naši kontrolu a krátká plavba může začít. Vydáváme se severním směrem, kde projíždíme dvěmi plavebními komorami a mezi nimi křížíme řeku Veličku s jezem. Za prostřídaní všech účastníků u kapitánského postu připlouváme až k plavební komoře Vnorovy 2, kde se obracíme a vracíme zpátky do Strážnice. Toto zajímavé zpestření nás mimochodem přišlo jen na 250,- Kč.
K dosažení hlavního cíle ale chybí ještě spousta kilometrů a tak je v čas 14:30 potřeba vyrazit. Kousek za Strážnicí odbočujeme z hlavní silnice směrem na Žeraviny a téměř celý úsek do této obce absolvujeme po novém a kvalitním asfaltu. V širokém údolí Veličky pak následuje skupina vesnic, jež na sebe bezprostředně navazují. Jsou jimi Hroznová Lhota, Tasov, Lipov a Louka. Mezi posledně jmenovanými obcemi podjíždíme železniční viadukt, který je snad i prohlášen za technickou památku. V Louce se na chvíli zastavujeme ve stínu lípy u moderně vyhlížejícího kostela a naopak historické zvoničky. Do Velké zbývá posledních 5 km, které dojíždíme po silnici č. 499. Po minutí Kordárny a po průjezdu dlouhé ulice Závodí odbočujeme na náměstí, kde zrovna probíhají tradiční folklorní slavnosti.
Rozdělujeme se na dvě skupiny. Petr s Veronikou už touží po odpočinku a stovka najetých kilometrů jim pro dnešek stačí. Naopak já a Nikola se pokusíme o to, co se nám předloni nepodařilo - výjezd na nejvyšší bod Bílých Karpat. Bez meškání proto míříme do sousedního Javorníka, kde jsem nuceni jít asi 0,5 km pěšky kvůli opravám vozovky. Za obcí míjíme skupinu starých dřevěných seníků a mírně, ale stále, stoupáme podél Veličky a jednotlivých starých mlýnů podél ní. Pohled na vyschlou horskou bystřinu ale v tomto extrémně suchém období moc pěkný není. Za pár minut projíždíme osadou Suchovské Mlýny a za nimi se nám otevírá výhled na náš hlavní cíl - Velkou Javořinu. Zbývá už jen odolat koupališti lákajícímu ke koupání a už se ocitáme u zvoničky v osadě Vápenky.
Tady začíná nejnáročnější část cesty. Po modře značené stezce vede nejdříve nádherná nová asfaltka, po cca 2 km však tato končí a zbývající asfaltový úsek nabízí už i nějaké ty výmoly a nánosy štěrku. Vůbec nejhorší je situace za rozcestníkem Rúbané. Tam totiž asfalt končí úplně a navazující lesní cesta je značně poškozena těžbou dřeva. Až teprve v těchto místech zjišťuji, že už jedu sám, Nikola se při náročném výjezdu zdržel nebo vzdal. Po otřesných 2 km se konečně dostávám na rozcestí u vodopádu (v těchto dnech samozřejmě bez vody), ale ani silnice vedoucí sem ze Strání není zrovna tou nejvhodnější pro trekingové kolo. Za pár okamžiků překonávám státní hranice a zbývající 1,5 km vyjíždím po slovenském území. V 17:45 zastavuji u pomníčku česko-slovenského setkávání a odpočívám. Rozhled se mi naskýtá jen chabý. Na slovenské straně spatřuji jen lesy a v jednom z průhledů chladící věže jaderné elektrárny Jasl. Bohunice. Moravská strana nabízí výhled daleký, dnes jej ovšem kazí neprůhledný mlžný opar, takže spatřuji jen vsi a osady bezprostředně pod vrcholem.
Po 20-ti minutách strávených nedaleko TV vysílače se telefonicky snažím kontaktovat Nikolu, ten však není dostupný. Toť věc nepříjemná, protože jsem zamýšlel návrat jinou cestou kolem Kamenné boudy. Takto jsem nucen absolvovat stejné moratorium jako při výjezdu. Svého spolujezdce nacházím u rozcestníku Rúbané, kde vzdal téměř 4 km pod vrcholem.
Vracíme se do Vápenek a odsud údolím zalitým podvečerním sluncem uháníme zpátky do Velké nad Veličkou. Naše kolegy nacházíme na Myjavské ulici, shodou okolností v té samé hospodě, kde jsme v r. 2001 poseděli i my. Přisedáváme i nyní a objednáváme pivko a klobásky. Obsluha je dnes sice trochu pomalejší, ale to nám nemůže pěkný podvečer na sklonku léta pokazit. Před devátou hodinou, tedy už za docela slušné tmy, se vydáváme na místo bivaku. A protože 1 km vzdálená železniční zastávka v Javorníku předloni dobře posloužila, míříme tam i dnes. Po pokusu o sledování noční oblohy s výrazně svítícím Marsem uleháme ke spánku.
DEN DRUHÝ - NÁVRAT PŘES MILOTICE A LEDNICI (24. 8. 2003)
Ráno se nikomu nechce vstávat, alespoň ne v čase, na který byly nastaveny alarmy. Vázne snídaně i balení věcí a díky tomu se odjezd posunuje až na sedmou hodinu ranní. To už si to sem supí i první ranní vlak. Sjezdem se dostáváme na hlavní silnici a i nadále bez šlapání až k hospodě, kde jsme včera seděli. Veronika hlásí bolesti kolena, ale nějaký ten kilometr ještě zkusí ujet. Projížděné obce Velká a sousední Louka jsou po ránu téměř liduprázdné. Pohodovou jízdu narušuje až výjezd kopce za Loukou. Ale ani následující sjezd do Blatnice pod svatým Antonínkem není ničím příjemným. Výmoly jsou zde až 20 cm hluboké a při vyšší rychlosti dá zabrat kličkovaná mezi nimi. Doufejme, že až sem pojedeme příště, bude už silnice opravená. Doufejme také, že bude vylepšen i panelový úsek mezi Blatnicí a Veselím nad Moravou. Předloni jsme se sice s Nikolou zařekli, že tudy už nikdy více, ale sliby jsou chyby a za malý okamžik už drncáme na 8 km dlouhém úseku do města Veselí.
Po průjezdu veselského předměstí se na chvíli zastavujeme na mostě přes řeku Moravu a přemýšlíme, jak vyřešit zdravotní komplikace naší spolujezdkyně. Veronika je ochotna odjet ještě posledních 5 km a pak výlet ukončit. Cesta vede naštěstí po rovině. Nejdříve jedeme kolem náměstí s kostelem svatého Bartoloměje, kde je o ranní bohoslužbu takový zájem, že pár desítek lidí musí stát i venku. Následuje zámek, čekající na výraznější rekonstrukci a o kousek dál přejíždíme opět Baťův kanál (i zde je půjčovna lodí). Alejí se následně dostáváme k mostu přes Novou Moravu a po zbývajících 2 km se loučíme s Petrem a Veronikou u nádražní budovy v Moravském Písku. Ti zde výlet končí a zpátky domů dojedou vlakem.
My s Nikolou pokračujeme do Bzence, kde činíme krátkou pauzu na rozlehlém náměstí Svobody. Po návštěvě supermarketu si jedeme prohlédnout novogoticky přestavěný zámek a Vracovskou ulicí městečko opouštíme. Jak už název ulice napovídá, sousedním městem je Vracov. Cesta sice vede stále po rovince, ale začíná se projevovat vítr severozápadního směru a jízda proti němu docela unavuje. V následujícím Vlkoši proto raději odbočujeme jižním směrem a po silnici s výhledy na Kyjov, Babí Lom a Chřiby se dostáváme do Milotic. Tady na nás čeká barokní skvost v podobě rekonstruovaného zámku.
Po překonání kamenného mostu zdobeném sochami Jakuba Kryštofa Schletterera procházíme branou na čestné nádvoří, kde si zamykáme kola. Průchodem přes severní a jižní křídlo a samozřejmě přes hlavní nádvoří se dostáváme na zahradu ve francouzském stylu a odtud se nám naskýtá výhled do parku. Na travnatých plochách se pyšně prochází modrý páv a u přístavby jihovýchodně od zámku probíhá zrovna sochařská výstava. Místo je to opravdu nádherné, vše je citlivě opraveno a navíc je tu jenom pár turistů a žádné davy. Navrhuji, abychom šli i na prohlídku zámku, ale u pokladny nám sdělují, že bychom museli 3/4 hodiny čekat, což by i s prohlídkou znamenalo téměř dvouhodinové zdržení. Doufám ale, že se sem na zámek podíváme někdy v budoucnu.
Kromě zámku oplývá barokními prvky i milotický kostel, u kterého zanedlouho odbočujeme směrem na Dubňany. Cesta do tohoto města má dvě různě náročné části. V první fázi nepříjemně fouká vítr proti nám a od křižovatky se silnicí č. 431 nám naopak duje do zad. Dubňany na první pohled neoplývají žádnými pamětihodnostmi, alespoň v námi projížděných ulicích je k vidění pouze novodobá zástavba. Za městem pokračujeme k velkému rybníku Bažantnice, což je místo, kde nám začínají cestu ztěžovat kopce. Hned přes ten první se dostáváme do Mutěnic a o několik kilometrů dále nás čeká ještě náročnější stoupání nad Čejkovice. Než se pak pouštíme do sjezdu serpentin, vyřizuji telefonát od Petra a Veroniky, kteří právě nyní, tedy v 11 hodin, dorazili vlakem domů.
Na čejkovické návsi děláme asi 10 minut přestávku na oddech. Prohlížíme i exteriéry zámku, sochu TGM a snad 50 metrů vysokou máju. Sice podél potoka Prušánky, leč stále členitým terénem, pokračujeme do Velkých Bílovic. Nejprve projíždíme samostatnou vinařskou kolonií a po sjezdu mírného kopečku i vlastní obec. Vzhledem k blížícímu se poledni se na návsi stavujeme na oběd do restaurace.
Krajina se znovu mění v rovinu a i přes silný boční vítr se jede dobře. Přejíždíme dálnici a železniční koridor, za nimiž vjíždíme do Podivína. Průjezd obcí si krátíme vedlejšími ulicemi a poté už se blížíme k mostu přes řeku Dyji. To je i hranice Lednicko-valtického areálu, který nabízí nespočet zajímavých turistických cílů a akcí. Situace v obci Lednice tomu také odpovídá - masy turistů, stánky, penziony, ale žádná pohoda jakou jsme měli třeba možnost poznat před pár hodinami v Miloticích. Proto se tu dnes zbytečně nezdržujeme a soustřeďujeme se na jedno z posledních náročných stoupání. To začíná hned za obcí, zprvu je jen mírné, ale postupně promile stoupání narůstají a u vodárny pod kótou Vysoký Roh dosahuje maxima. Naskýtá se odtud i hezký výhled na největší moravský rybník Nesyt, který se rozkládá o 100 metrů níže. Zbývá už jen párkrát zabrat do pedálů a asi 2 km přibrzďovat v zatáčkách při rychlém sjezdu pod osadu Mušlov.
Valtickou kaštanovou alejí pak musíme znovu vyjíždět táhlé stoupání končící až u bývalého kláštera v Mikulově. To je místo, kde se s Nikolou loučím. Po průjezdu města se stavuji u čerpací stanice Benzina, kde si kupuji vychlazenou minerálku. Zbývajících 27 km do Hevlína se vracím stejným způsobem jako jsem do Mikulova putoval v sobotu ráno, tedy přes Březí a po bývalé signálce až do naší pohraniční obce. Domů se dostávám v 15 hodin.
Dojmy z trasy a doplňky:
Horňácko je vděčný cíl, kam se člověk rád vrací. Cesta vede téměř po absolutní rovině a nabízí velkou spoustu zpestření. V porovnání z výletem uskutečněným v r. 2001 došlo na trase k mnohým vylepšením, např. nové asfaltové povrchy v Lužicích a za Strážnicí. Alespoň mě se podařil i výjezd na Velkou Javořinu i když tamní cyklostezky jsou vhodné spíše pro MTB kola. Za rok, za dva se do tohoto kraje určitě zase podíváme.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
