PO VODÁCH JIHLAVY
| Datum: | 7. června 2003 |
| Složení výpravy: | Marek, Jindra |
| Překonaná vzdálenost / čas: | na kole 2 x 7 km / 25 + 20 min.; pěšky 2 km / 0,5 hod.; po vodě 21 km / 4 hod. |
| Mapa: | ShoCart č. 51 - Okolí Brna západ |
| Text & foto: | Marek Topič |
Již několik výletů uskutečněným některým z nás mělo úzkou vazbu na řeky: např. krajem Chrudimky, k pramenu Dyje, podél Svratky na Prigl, ...
Na dnešním výletu bude spjatost z řekou daleko vyšší. Při příležitosti tradičního vypouštění přehrady Mohelno
se chystám na sjezd nejatraktivnějšího úseku řeky Jihlavy do Ivančic. Pojede se mnou i kolega z práce - Jindra,
který v břeclavském závodě Gumotex zajistil půjčení deblkajaku a pádel. Nutno podotknout, že mé vodácké zkušenosti
jsou spíše střední. Kromě Vltavy, Dyje a rakouské Salzy jsem už v roce v roce 2000 sjížděl právě Jihlavu.
Řeku tedy znám a moc se na ni znovu těším.
Na tomto výletu mě čeká celkem 5 způsobů přepravy: na kole, pěšky, autobusem a především plavba po vodě. Nejvíce km ale přeci jen absolvuji jízdou vlakem. Ten však v brzké sobotní ráno až do Hevlína nezajíždí a tak se na 7 km vzdálenou železniční stanici v Hrušovanech vydávám na kole. Po 25 minutách (ve 4:00 h) strávených jízdou ve tmě dávám kolo do úschovny a kupuji si jízdenku. Následně sedám do přistaveného vlaku, který je veden dnes již málo vídaným strojem řady 830. Prakticky celou jízdní dobu se snažím dohnat spánkové manko, zpozorňuji až při jízdě po ivančickém viaduktu. Moc mě netěší, že voda v řece Jihlavě připomíná spíše hnědku, ale po noční průtrži mračen, která v této oblasti byla, se není čemu divit.
V Moravských Bránicích musím na další přípoj čekat více jak hodinu. Také 9 km dlouhou lokální trať do Ivančic a Oslavan dnes obsluhuje motorový vůz řady 830. Trať asi není v zrovna nejlepším technickém stavu, rychleji než 30 km/h jedeme pouze v úseku souběžným s tratí do Hrušovan. V Oslavanech vlak zastavuje na malém nádražíčku pod obrovskou haldou a já se vydávám kolem starých budov tepelné elektrárny do centra města. Chůze na oslavanské autobusové nádraží mi zabírá pouhých 10 minut a tak přemýšlím, jak zkrátit dlouhé čekání na autobus. Vydávám se tedy na krátkou procházku k zámeckému areálu. Dokonce i nádvoří si mohu prohlédnout, protože pracovníci stavební firmy provádějící zde rekonstrukční práce nechali bránu otevřenou. Pak se vracím zpět na autobusák, v malé samoobsluze dělám nákup jídla a pití a ve zbývajícím čase konzumuji vydatnou snídani a svačinu dohromady.
Autobus přijíždí s malým zpožděním po 8. hodině. Je pořádně plný, hlavně vodáky a tak prakticky celou cestu stojím. Ještě že jízda trvá necelou půlhodinku. Teprve po výstupu z autobusu se setkávám s Jindrou, který sem dorazil přes Brno z Břeclavi. Bereme každý za jedno ucho ne zrovna lehkého vaku s lodí a vydáváme se spolu s ostatními vodáky směrem k přehradě. Vycházíme návrší, kde začíná naučná stezka Mohelnskou hadcovou stepí. Naskýtá se nám odsud zajímavý výhled na boží muku s obrovskými chladícími věžemi JE Dukovany v pozadí. Kousek odsud je i vyhlídka, z níž je lepší rozhled do údolí řeky Jihlavy a vidět je i tížní hráz vodního díla. A právě to je místo, kam máme namířeno.
Scházíme po značené naučné stezce až k turistickému rozcestníku "Papírna". Kolem památné lípy se necelý kilometr vracíme proti proudu řeky a přesně v 9 hodin přicházíme do malé chatkové osady pod hrází. I přesto, že vypouštění začalo už před dvěmi hodinami, je tady velké množství vodáků - určitě přes stovku lodí, přičemž drtivě převažují nafukovací Pálavy. Po menších technických problémech se i nám daří dostatečně nahustit náš dvoumístný kajak značky Sunny. Rozdělujeme si místa v lodi, já dobrovolně přijímám roli háčka. Balíme věci, snášíme kajak na vodu (dosti ledovou) a odplouváme.
Hned první metry plavby naznačují, že nudy dnes na Jihlavě moc nezažijem. Voda pěkně hučí menšími peřejemi a rychle nás unáší. Spokojeni můžeme bý i se stabilitou lodi, kterou nejlépe otestuje každá posádka poblíž místa památné lípy. Trochu vody sice nabíráme, ale cvaknutí nás nepotkává, narozdíl od posádky laminátky, která jede hned za námi. Rychlý proud nás přináší k prvnímu jezu u Mohelnského mlýna. Ani si jej nejdeme prohlédnout a hned jedeme. Jez je při takovém stavu vody, jako je dnes, bezpečně sjízdný, jenom háček si svůj příděl ledové vody samozřejmě vychutná. Pokračujeme v plavbě a za krátko kotvíme na veřejném tábořišti u silničního mostu.
Vyléváme vodu z lodi, já fotím a Jindra svačí. Toto je místo, kde mnozí svou plavbu teprve začínají. Kvůli silnici je zde opravdu dobrý přistup k řece, také já jsem zde v roce 2000 začínal, ale po splavení horního úseku od hráze musím konstatovat, že startovat až zde je škoda. To však neznamená, že další kilometry již plavba není tak atraktivní, spíš naopak, ale už je zde vidět typický nešvar českých řek a to rekreační chatky rozestavěné podél břehů. Po desetiminutové přestávce se znovu chopíme pádel a plujeme k dalšímu jezu. Ten nese název "Dolní mlýn" a je podobný tomu u mlýna Mohelnského, také bezpečně sjízdný. Po jeho bezproblémovém zdolání (i když vodu z lodě vylít musíme) pokračujeme plavbu trochu užším řečištěm a tak je proud podstatně rychlejší.
Tady taky děláme jedinou a zbytečnou chybu: vyčnívající kámen uprostřed řeky vidíme oba již z dálky, ale než se dokážeme rozhodnout, kterou stranou jej mineme, už nás tento skalní výčnělek odhazuje na bok, cvaknutím to ale naštěstí ani teď nekončí. Skály v těsné blízkosti řeky jsou opravdu dosti častým objektem k vidění a na jedné z nich si všímáme i skupinky horolezců, kteří je zdolávají. Daleko úsměvnější situace se našim očím nabízí v říčním kilometru 52,3. Červená turistická značka zde totiž řeku Jihlavu překonává formou brodu a dvojice pěších turistek je vysokým stavem vody zcela evidentně zaskočena. Sice je povzbuzujeme k odvaze vstoupit do řeky, ale také doufáme, že jim někdo z raftařů nabídne přívoz, proud je dneska opravu hodně silný.
Po necelém kilometru končí další úsek bez chatové zástavby, po naší levici se rozprostírá dětský tábor a údolí se trochu rozšiřuje. Blížíme se k rekreační osadě "Pod Templštýnem" a jako drtivá většina vodáků i my zde kotvíme naše plavidlo a míříme ke stánku s občerstvením. Po 15-ti minutách strávených ve frontě zakupujeme párek s chlebem a pivko, jimiž se posilňujeme na druhou polovinu plavby. Na jediné plavecké občerstvovně vládne přátelská atmosféra a tak se s několika vodáky dáváme do řeči. O půl dvanácté znovu nasedáme do našeho deblu a odplouváme.
Údolí je už více otevřené, lesy střídají spíše pole a louky a na levé straně i step (Biskoupská) a díky tomu začíná trochu i vát vítr. U mostu v úrovni obce Biskoupky asi velká část vodáků svou plavbu končí, svědčí o tom několik čekajících autobusů se speciálními závěsy na lodě. My pokračujeme k v pořadí již třetímu jezu. Ten je na rozdíl od dvou předchozích rozbitý a bouřící zpěněná voda už nevypadá příliš bezpečně. Přesto jej ale většina lodí sjíždí i když několik osádek potom končí cvaknutím. Poučeni z chyb ostatních se i my rozjíždíme do divoké vody zničeného jezu a až nečekaně hladce jej projíždíme. Pokračujeme podél obce Řeznovice pozorování několika zvědavými obyvateli, jimž se právě dva dny v roce naskýtá takováto podívaná na nekonečný konvoj lodí různých konstrukcí. I my tady předjíždíme jedno ne zcela typické plavidlo. Tím je asi 8 m dlouhý katamarán sestavený s traktotových duší a obsazen "piráty". Plavidlo, z nějž se ozývá hudba kytary vypadá dosti bytelně.
Na krátkém úseku je řeka znovu obklopena skalami a to už se blíží i poslední jez před Ivančicemi. Po jeho prohlédnutí jsme rozhodnuti loď přenést, ale protože takovýto způsob překonáni volí dnes jen laminátky a gumové nafukovací lodě jej zvládají bez problému rozjíždíme se k dvoustupňovému a 2 m vysokému jezu i my. Sjezd je skutečně pro naši loď bezproblémový, dokonce ani vodu si tady do lodi nenabíráme. Tak to bylo pěkné zakončení dnešní plavby. Nyní už nás totiž čeká podjezd několika potrubí, což jasně signalizuje, že se blíží město Ivančice.
Brzy se po naší levici vlévá přítok Oslava a tady rychlou vodu Jihlavy střídá pomalý "olej". Alespoň si konečně pořádně zapádlujeme. Podjíždíme silniční most, kousek dál ještě lávku pro pěší, pak přivítáme vody Rokytné, které se vlévají zprava a nakonec zastavujeme u vodního díla pod kopcem Réna. To využívá vodu pro provoz malé vodní elektrárny a tak na samotný jez moc vody pouštěno není. Vytahujeme člun na souš a převlékáme se do suchého. No já spíše do "mokrého" protože se ukázalo, že použít jako ochranu před vodou pouhý pytel na odpadky nebyl ten nejlepší nápad. Jak jízdenka, tak peníze však celkem rychle osychají (ještě že občanka je z plastu) a rychle je suchý i člun, který skládáme zpátky do vaku a odebíráme se na blízkou železniční zastávku Ivančice - město.
Asi 45 minut vyčkáváme do příjezdu motoráčku a jím jedeme do Moravských Bránic. Místy se nám z vlaku nabízí průhledy na řeku, po níž se nám daří zahlédnout ještě nějaké vodáky - ty nejvytrvalejší, kteří mají namířeno až do Mor. Bránic nebo snad až do Dolních Kounic. Na nádraží v M. Bránicích se loučíme. Jindrovi odjíždí brzy vlak do Brna a já jsem tady opět nucen čekat téměř hodinu a půl. Ještě, že je otevřeno malé občerstvení, v němž se dá tato doba celkem dobře strávit u piva ve stínu lípy. Celou zpáteční jízdu prakticky prospím (asi to ranní vstávání) a před Hrušovanami jsem buzen průvodčím. Na nádraží mě sloužící železničář vydává kolo a to i přesto, že úschovní lístek je po koupeli v Jihlavě nějaký rozpitý. Po dvacetiminutovém šlapání na kole končím tento suprový výlet pár minut po 18. hodině.
Na tomto výletu mě čeká celkem 5 způsobů přepravy: na kole, pěšky, autobusem a především plavba po vodě. Nejvíce km ale přeci jen absolvuji jízdou vlakem. Ten však v brzké sobotní ráno až do Hevlína nezajíždí a tak se na 7 km vzdálenou železniční stanici v Hrušovanech vydávám na kole. Po 25 minutách (ve 4:00 h) strávených jízdou ve tmě dávám kolo do úschovny a kupuji si jízdenku. Následně sedám do přistaveného vlaku, který je veden dnes již málo vídaným strojem řady 830. Prakticky celou jízdní dobu se snažím dohnat spánkové manko, zpozorňuji až při jízdě po ivančickém viaduktu. Moc mě netěší, že voda v řece Jihlavě připomíná spíše hnědku, ale po noční průtrži mračen, která v této oblasti byla, se není čemu divit.
V Moravských Bránicích musím na další přípoj čekat více jak hodinu. Také 9 km dlouhou lokální trať do Ivančic a Oslavan dnes obsluhuje motorový vůz řady 830. Trať asi není v zrovna nejlepším technickém stavu, rychleji než 30 km/h jedeme pouze v úseku souběžným s tratí do Hrušovan. V Oslavanech vlak zastavuje na malém nádražíčku pod obrovskou haldou a já se vydávám kolem starých budov tepelné elektrárny do centra města. Chůze na oslavanské autobusové nádraží mi zabírá pouhých 10 minut a tak přemýšlím, jak zkrátit dlouhé čekání na autobus. Vydávám se tedy na krátkou procházku k zámeckému areálu. Dokonce i nádvoří si mohu prohlédnout, protože pracovníci stavební firmy provádějící zde rekonstrukční práce nechali bránu otevřenou. Pak se vracím zpět na autobusák, v malé samoobsluze dělám nákup jídla a pití a ve zbývajícím čase konzumuji vydatnou snídani a svačinu dohromady.
Autobus přijíždí s malým zpožděním po 8. hodině. Je pořádně plný, hlavně vodáky a tak prakticky celou cestu stojím. Ještě že jízda trvá necelou půlhodinku. Teprve po výstupu z autobusu se setkávám s Jindrou, který sem dorazil přes Brno z Břeclavi. Bereme každý za jedno ucho ne zrovna lehkého vaku s lodí a vydáváme se spolu s ostatními vodáky směrem k přehradě. Vycházíme návrší, kde začíná naučná stezka Mohelnskou hadcovou stepí. Naskýtá se nám odsud zajímavý výhled na boží muku s obrovskými chladícími věžemi JE Dukovany v pozadí. Kousek odsud je i vyhlídka, z níž je lepší rozhled do údolí řeky Jihlavy a vidět je i tížní hráz vodního díla. A právě to je místo, kam máme namířeno.
Scházíme po značené naučné stezce až k turistickému rozcestníku "Papírna". Kolem památné lípy se necelý kilometr vracíme proti proudu řeky a přesně v 9 hodin přicházíme do malé chatkové osady pod hrází. I přesto, že vypouštění začalo už před dvěmi hodinami, je tady velké množství vodáků - určitě přes stovku lodí, přičemž drtivě převažují nafukovací Pálavy. Po menších technických problémech se i nám daří dostatečně nahustit náš dvoumístný kajak značky Sunny. Rozdělujeme si místa v lodi, já dobrovolně přijímám roli háčka. Balíme věci, snášíme kajak na vodu (dosti ledovou) a odplouváme.
Hned první metry plavby naznačují, že nudy dnes na Jihlavě moc nezažijem. Voda pěkně hučí menšími peřejemi a rychle nás unáší. Spokojeni můžeme bý i se stabilitou lodi, kterou nejlépe otestuje každá posádka poblíž místa památné lípy. Trochu vody sice nabíráme, ale cvaknutí nás nepotkává, narozdíl od posádky laminátky, která jede hned za námi. Rychlý proud nás přináší k prvnímu jezu u Mohelnského mlýna. Ani si jej nejdeme prohlédnout a hned jedeme. Jez je při takovém stavu vody, jako je dnes, bezpečně sjízdný, jenom háček si svůj příděl ledové vody samozřejmě vychutná. Pokračujeme v plavbě a za krátko kotvíme na veřejném tábořišti u silničního mostu.
Vyléváme vodu z lodi, já fotím a Jindra svačí. Toto je místo, kde mnozí svou plavbu teprve začínají. Kvůli silnici je zde opravdu dobrý přistup k řece, také já jsem zde v roce 2000 začínal, ale po splavení horního úseku od hráze musím konstatovat, že startovat až zde je škoda. To však neznamená, že další kilometry již plavba není tak atraktivní, spíš naopak, ale už je zde vidět typický nešvar českých řek a to rekreační chatky rozestavěné podél břehů. Po desetiminutové přestávce se znovu chopíme pádel a plujeme k dalšímu jezu. Ten nese název "Dolní mlýn" a je podobný tomu u mlýna Mohelnského, také bezpečně sjízdný. Po jeho bezproblémovém zdolání (i když vodu z lodě vylít musíme) pokračujeme plavbu trochu užším řečištěm a tak je proud podstatně rychlejší.
Tady taky děláme jedinou a zbytečnou chybu: vyčnívající kámen uprostřed řeky vidíme oba již z dálky, ale než se dokážeme rozhodnout, kterou stranou jej mineme, už nás tento skalní výčnělek odhazuje na bok, cvaknutím to ale naštěstí ani teď nekončí. Skály v těsné blízkosti řeky jsou opravdu dosti častým objektem k vidění a na jedné z nich si všímáme i skupinky horolezců, kteří je zdolávají. Daleko úsměvnější situace se našim očím nabízí v říčním kilometru 52,3. Červená turistická značka zde totiž řeku Jihlavu překonává formou brodu a dvojice pěších turistek je vysokým stavem vody zcela evidentně zaskočena. Sice je povzbuzujeme k odvaze vstoupit do řeky, ale také doufáme, že jim někdo z raftařů nabídne přívoz, proud je dneska opravu hodně silný.
Po necelém kilometru končí další úsek bez chatové zástavby, po naší levici se rozprostírá dětský tábor a údolí se trochu rozšiřuje. Blížíme se k rekreační osadě "Pod Templštýnem" a jako drtivá většina vodáků i my zde kotvíme naše plavidlo a míříme ke stánku s občerstvením. Po 15-ti minutách strávených ve frontě zakupujeme párek s chlebem a pivko, jimiž se posilňujeme na druhou polovinu plavby. Na jediné plavecké občerstvovně vládne přátelská atmosféra a tak se s několika vodáky dáváme do řeči. O půl dvanácté znovu nasedáme do našeho deblu a odplouváme.
Údolí je už více otevřené, lesy střídají spíše pole a louky a na levé straně i step (Biskoupská) a díky tomu začíná trochu i vát vítr. U mostu v úrovni obce Biskoupky asi velká část vodáků svou plavbu končí, svědčí o tom několik čekajících autobusů se speciálními závěsy na lodě. My pokračujeme k v pořadí již třetímu jezu. Ten je na rozdíl od dvou předchozích rozbitý a bouřící zpěněná voda už nevypadá příliš bezpečně. Přesto jej ale většina lodí sjíždí i když několik osádek potom končí cvaknutím. Poučeni z chyb ostatních se i my rozjíždíme do divoké vody zničeného jezu a až nečekaně hladce jej projíždíme. Pokračujeme podél obce Řeznovice pozorování několika zvědavými obyvateli, jimž se právě dva dny v roce naskýtá takováto podívaná na nekonečný konvoj lodí různých konstrukcí. I my tady předjíždíme jedno ne zcela typické plavidlo. Tím je asi 8 m dlouhý katamarán sestavený s traktotových duší a obsazen "piráty". Plavidlo, z nějž se ozývá hudba kytary vypadá dosti bytelně.
Na krátkém úseku je řeka znovu obklopena skalami a to už se blíží i poslední jez před Ivančicemi. Po jeho prohlédnutí jsme rozhodnuti loď přenést, ale protože takovýto způsob překonáni volí dnes jen laminátky a gumové nafukovací lodě jej zvládají bez problému rozjíždíme se k dvoustupňovému a 2 m vysokému jezu i my. Sjezd je skutečně pro naši loď bezproblémový, dokonce ani vodu si tady do lodi nenabíráme. Tak to bylo pěkné zakončení dnešní plavby. Nyní už nás totiž čeká podjezd několika potrubí, což jasně signalizuje, že se blíží město Ivančice.
Brzy se po naší levici vlévá přítok Oslava a tady rychlou vodu Jihlavy střídá pomalý "olej". Alespoň si konečně pořádně zapádlujeme. Podjíždíme silniční most, kousek dál ještě lávku pro pěší, pak přivítáme vody Rokytné, které se vlévají zprava a nakonec zastavujeme u vodního díla pod kopcem Réna. To využívá vodu pro provoz malé vodní elektrárny a tak na samotný jez moc vody pouštěno není. Vytahujeme člun na souš a převlékáme se do suchého. No já spíše do "mokrého" protože se ukázalo, že použít jako ochranu před vodou pouhý pytel na odpadky nebyl ten nejlepší nápad. Jak jízdenka, tak peníze však celkem rychle osychají (ještě že občanka je z plastu) a rychle je suchý i člun, který skládáme zpátky do vaku a odebíráme se na blízkou železniční zastávku Ivančice - město.
Asi 45 minut vyčkáváme do příjezdu motoráčku a jím jedeme do Moravských Bránic. Místy se nám z vlaku nabízí průhledy na řeku, po níž se nám daří zahlédnout ještě nějaké vodáky - ty nejvytrvalejší, kteří mají namířeno až do Mor. Bránic nebo snad až do Dolních Kounic. Na nádraží v M. Bránicích se loučíme. Jindrovi odjíždí brzy vlak do Brna a já jsem tady opět nucen čekat téměř hodinu a půl. Ještě, že je otevřeno malé občerstvení, v němž se dá tato doba celkem dobře strávit u piva ve stínu lípy. Celou zpáteční jízdu prakticky prospím (asi to ranní vstávání) a před Hrušovanami jsem buzen průvodčím. Na nádraží mě sloužící železničář vydává kolo a to i přesto, že úschovní lístek je po koupeli v Jihlavě nějaký rozpitý. Po dvacetiminutovém šlapání na kole končím tento suprový výlet pár minut po 18. hodině.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
