PO CYKLOSTEZKÁCH Č. 4 A 1 NA PRIGL
| Datum: | 24. května 2003 |
| Složení výpravy: | Marek, Nikola |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 116,69 km (+ 50 km vlakem) |
| Čistý čas jízdy (STP): | 6:14:41 h |
| Hrubý čas jízdy: | 10 3/4 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 18,68 km/h |
| Mapa: | Cyklistická stezka Brno-Vídeň (průvodce) |
| Text & foto: | Marek Topič |
Uplynuly již dva roky, co jsem naposled projížděl cykloturistickou stezku č. 4 vedoucí z Hevlína do Brna.
Dnes se vydám na 68 km dlouhou pouť znovu očekávajíce novinky a vylepšení na cyklotrase spojující naši
příhraniční ves s krajským městem.
Hevlín opouštím v 8 hodin ráno. Hned v naší obci je třeba se zmínit o odpočívadle, které bylo postaveno vedle kaple Matky Boží. Bohužel z vlastní zkušenosti vím, že jej cyklisté příliš nevyužívají a to z jednoho podstatného důvodu, na které projektanti zapomněli: chybí zde stín.
Kolem čističky odpadních vod přijíždím na bývalou signálku, po které je cyklostezka vedena následujících 15 km. S tempem to moc nepřeháním a do úrovně, kde se signálka přibližuje k železniční trati přijíždím asi za 20 minut. Tady je ve dvou krátkých úsecích položen nový asfaltový koberec, který se už ovšem jednomu šikovnému zemědělci podařilo vzít radlicí. Podél železnice se dostávám k řece Dyji u železniční zastávky Jevišovka. Zdejší odpočívka byla zanedlouho po svém vybudování prakticky kompletně rozkradena, zbylo jen dřevěné ohrazení a jedna ze dvou cedulí. Dnes ale opět nabízí projíždějícím kolařům i možnost usazení. Barva na stole i lavicích stačila sotva zaschnout, zařízení zde muselo být instalováno teprve včera. No doufejme, že nyní bude svému účelu sloužit déle.
Po dřevěném mostě přes Dyji raději kolo vedu, trámy mostovky pro jízdu na kole moc vhodně nevypadají. Po dalších 3 km se ocitám v jižní části obce Nový Přerov. Nechybí odpočívadlo, které je tady vyzdobeno i pěkným kamenným kilometrovníkem. Po klidné silničce obec projíždím a třešňovou alejí se dostávám do Novosedel. K bíle zářící radnici dojíždím v 8:50. Ve zdejším obchodě si kupuji malou svačinu a na lavičce pod vrbou vyčkávám necelou půlhodinu na příjezd spolujezdce Nikoly. Ten se objevuje krátce po čtvrt na deset. Odpočívat nemusí, svou třináctikilometrovou pouť z Mikulova jel za slušné podpory větru. A právě z větru máme největší obavy. Je předpovídán poměrně silný jihovýchodní, což nečiní dobré vyhlídky pro zpáteční cestu, odkládat výlet na jindy se nám ale nechce.
V 9:30 opouštíme Novosedly, křížíme silnici č. 414 a podél rozsáhlého vinohradu dojíždíme do Brodu nad Dyjí. Za vsí překonáváme po mostě vodní plochu Mušovské nádrže a už jsme v letovisku Pasohlávky. V obci se zrovna buduje kanalizace a hlavní silniční průtah je kvůli tomu rozkopaný. Severozápadním směrem pokračujeme ke státní silnici č.52 (E-461), dále podél rybníka Vrkoče a za mostem přes řeku Jihlavu vjíždíme do Ivaně. Asi kilometr za touto vesnicí na chvíli zastavujeme a pozorujeme skupinku čápů slétávajících se na louku severně od silnice. Pokus o fotografování čapího společenství končí podle předpokladů jejich vyplašením a odletem o pár desítek metrů dál.
Prakticky celý úsek od Pasohlávek je lemován třešňovými stromy. Ovoce ale zralé není a tak trochu litujeme, že jsme si pro tento výlet nezvolili pozdější datum. Dříve, než se dostaneme do města Židlochovic, nás čekají ještě tři vesnice - Vranovice, Přísnotice a Žabčice. Hlavně posledně jmenovaná víska na nás působí příjemným dojmem: malebná náves se zvoničkou, nově budované jezírko v severní části a cykloodpočívadlo s dětským hřištěm v parku. Tady bylo místo pro odpočinek zvoleno opravdu dobře, nicméně dnes je již obsazeno a tak pokračujeme směrem ke kopci Výhon.
Nakonec se dostáváme až k řece Svratce a dále proti jejímu proudu do centra Židlochovic. Řeku dvakrát přejíždíme, nejprve se po lávce dostáváme na levý břeh, ale vzápětí se vracíme po hlavním silničním mostě zpátky na pravý břeh a míříme do areálu zdejšího zámku. Bývalé letní sídlo T.G. Masaryka mají dnes ve správě Lesy ČR. My se vydáváme do zámecké obory, kde se na jedné z laviček usazujeme a svačíme. Trávíme tu asi 20 minut. Před půl dvanáctou už dnes potřetí přejíždíme most nad Svratkou a kolem radnice a panelákové zástavby jedeme ven z města.
Přijíždíme k říčce Litavě, podél níž vede krásná asfaltová silnička až do Blučiny. U krytého bazénu si Nikola vyžaduje krátkou pauzu a s nostalgií vzpomíná na doby, kdy se ho tady marně snažili naučit plavat. S výhledem na klášter v Rajhradu jedeme do Opatovic a Rajhradic. Za druhou jmenovanou vsí nás čekají dvě nepříjemnosti. Tou první je výjezd jediného stoupání na celém úseku do Brna, daleko více nám jízdu znepříjemňuje nekonečná kolona kamionů, která sem byla odkloněna z dálnice D1. Jak rádi po sjezdu z Rebešovic znovu odbočujeme na sólo cyklostezku, která nás přivádí až k zrekonstruované čističce odpadních vod v Modřicích.
Nákupnímu centru se vyhýbáme, přejíždíme Svratku a mezi zahrádkami dojíždíme do Přízřenic. Cyklostezka číslo 4 pokračuje dále podél řeky Svitavy, jejíž soutok se Svratkou je odsud nedaleko, my tedy pokračujeme po stezce č. 1. Krátkým obchvatem po silnici II. třídy dojíždíme znovu na most přes Svratku a po jeho překonání se zastavujeme v areálu Shopping park. Opět děláme asi půlhodinovou pauzu a rozebíráme, jak strávit odpoledne v Brně. Nakonec se rozhodujeme pro absolvování brněnské cyklistické magistrály, která vede podél Svratky až na Prigl.
Začátek tohoto putování vede po téměř dokonalé cyklistické stezce. Kvalitní úzká silnice kopíruje svratecké nábřeží až k hale Rondo na Nových Sadech. Dále už se s trasováním cyklostezky trochu improvizuje, ale i tak se nám zdá, že je trasa vedena docela dobře. Po Novosadském mostě přejíždíme na pravý břeh a po Bakalově a Táborského nábřeží se dostáváme až na ulici Kamennou, kde začíná lesní úsek stoupající úpatím Červeného kopce. Z nejvyššího bodu se naskýtá skrz stromy i docela pěkná vyhlídka na Velodrom a Masarykovu čtvrť. Následuje rychlý sjezd až k Pisáreckému tunelu a říčním lázním Riviéra.
Kolem baseballového hřiště pokračujeme k budově muzea Antropos a kousek od Pisáreckého mostu se napojujeme na ulici Veslařskou. Stezka tady vede nejprve po širokém chodníku, ale později už musíme jet přímo po silnici. Takto se dostáváme do městské části Jundrov a protože se zde nalézá restaurace s venkovním posezením, parkujeme kola a objednáváme "dva hrnky, které hodily jméno celýmu štatlu".
Osvěženi se vydáváme na závěrečnou etapu, která začíná překonáním Jundrovského mostu, pak pokračuje průjezdem zahrádkářské kolonie Horní Louky a dlouhým úsekem po ulici Kníničské. Nakonec po jedné z lávek (které jsou tady většinou prohnuté dolů) už poněkolikáté překonáváme Svratku a průjezdem bystrckými ulicemi dojíždíme na ulici Přístavní. Po ní se lze dostat až na korunu Brněnské přehrady, což oba činíme, ale na sestup po schodech pod 35 m vysokou tížní betonovou hráz se už vydávám pouze já.
Po mém návratu se zabýváme možnostmi zpáteční cesty. Jet více jak 70 km proti silnému větru se nám nechce a raději si volíme projížďku po tzv. "Brněnském kolečku" s tím, že domů se vrátíme vlakem. Kousek se vracíme k přístavu a odsud nás čeká kličkovaná mezi lidmi procházejícími se po nábřeží, ještě že Nikola má na svém kole i zvonek. Od rozcestníku nad Rakoveckou zátokou se počet pěších turistů snižuje na rozumnou hodnotu, na druhou stranu zde začíná 3 km dlouhé stoupání. To vede po kvalitní asfaltce zalesněným údolíčkem, zprvu je mírné, posledních 200 m před Ríšovou studánkou dá však pořádně zabrat.
Jdu se osvěžit k pramenu a čekám na kolegu, který se při výjezdu někde "zapomněl". Trvá asi 10 minut, než i udýchaný Nikola zastavuje u rozcestníku v nadmořské výšce 294 metrů. Nutno podotknout, že pro mě toto místo není vůbec neznámé. Před dvěma roky jsem tudy procházel pěšky s Petrem Sedláčkem. Tehdy jsme šli z Veverské Bítýšky do Střelic a tam budeme směřovat i dnes.
Po čtvrthodince se opět opíráme do pedálů. Vyjíždíme zbytek kopce Lipový vrch a vzápětí si vychutnáváme sjezd ke studánce Helenčině. K ní si děláme krátkou zajížďku a protože jsou zde vyvěšeny rozbory vody, doplňujeme si cyklolahve. Vracíme se zpátky na asfaltku a opět jsme nuceni několik desítek metrů stoupat a následně sjíždět k areálu Masarykova okruhu.
Zase se nabízí srovnání s výletem z roku 2001: tehdy zde probíhaly tréninkové jízdy silničních motocyklů, dnes se zde ozývá řev motorů s o hodně vyšší razancí. Konají se tu zrovna automobilové závody Grand Tourismo. My, nepřátelé motorismu, teď projíždíme areálem závodiště mezi přáteli motorismu, a teprve až u vrátnice zjišťujeme, že průchod závodištěm dnes možný není. Takže se vracíme a areál okruhu objíždíme ze západní strany. Potom nás stezka přivádí na silnici II. třídy č. 602.
Doposud šlo o cyklostezce "Brněnské kolečko" mluvit pochvalně, ale v těchto místech ji musel projektovat úplný blbec. Provoz je jak na dálnici (kdo by si kupoval dálniční známky, že) a povrch celého kilometrového sjezdu tvoří kočičí hlavy. Roztřeseni dojíždíme do Popůvek a s vděkem se odkláníme směrem na Troubsko. To už nám zbývá pouze překonat malé návrší a po průjezdu Střelicemi parkujeme kola u nádraží. Je půl páté, jeden spoj nám ujíždí před nosem a do odjezdu dalšího zbývá 50 minut. Kupujeme si jízdenky a poté se přesouváme do nedaleké hospůdky, kde si krátíme čekání s půllitrem piva na stole.
Po příjezdu vlaku nastupujeme do vozu řady 050 a věšíme kola na specielní háky. Hodinu jízdy přečkávají naše stroje bez úhony. Po vyložení v Hrušovanech se pro dnešek loučíme a každý se vydáváme svou cestou k domovům. Oba přitom zápasíme s větrem, který fouká proti. Škoda toho, myslím, že při bezvětří by se síly na návrat na kole určitě našly.
Dojmy z trasy a doplňky:
Jediné, co se změnilo na cyklostezce Hevlín - Brno za poslední dva roky, je velká spousta vybudovaných odpočívek. Ne vždy ale pro jejich postavení bylo vybráno dobré místo. Bezprostřední okolí Brna nenabízí cyklistům zase až tak špatné možnosti. Jsou ale značně využívány a tak na mnoha místech hrozí kolize s ostatními cyklisty nebo chodci.
Hevlín opouštím v 8 hodin ráno. Hned v naší obci je třeba se zmínit o odpočívadle, které bylo postaveno vedle kaple Matky Boží. Bohužel z vlastní zkušenosti vím, že jej cyklisté příliš nevyužívají a to z jednoho podstatného důvodu, na které projektanti zapomněli: chybí zde stín.
Kolem čističky odpadních vod přijíždím na bývalou signálku, po které je cyklostezka vedena následujících 15 km. S tempem to moc nepřeháním a do úrovně, kde se signálka přibližuje k železniční trati přijíždím asi za 20 minut. Tady je ve dvou krátkých úsecích položen nový asfaltový koberec, který se už ovšem jednomu šikovnému zemědělci podařilo vzít radlicí. Podél železnice se dostávám k řece Dyji u železniční zastávky Jevišovka. Zdejší odpočívka byla zanedlouho po svém vybudování prakticky kompletně rozkradena, zbylo jen dřevěné ohrazení a jedna ze dvou cedulí. Dnes ale opět nabízí projíždějícím kolařům i možnost usazení. Barva na stole i lavicích stačila sotva zaschnout, zařízení zde muselo být instalováno teprve včera. No doufejme, že nyní bude svému účelu sloužit déle.
Po dřevěném mostě přes Dyji raději kolo vedu, trámy mostovky pro jízdu na kole moc vhodně nevypadají. Po dalších 3 km se ocitám v jižní části obce Nový Přerov. Nechybí odpočívadlo, které je tady vyzdobeno i pěkným kamenným kilometrovníkem. Po klidné silničce obec projíždím a třešňovou alejí se dostávám do Novosedel. K bíle zářící radnici dojíždím v 8:50. Ve zdejším obchodě si kupuji malou svačinu a na lavičce pod vrbou vyčkávám necelou půlhodinu na příjezd spolujezdce Nikoly. Ten se objevuje krátce po čtvrt na deset. Odpočívat nemusí, svou třináctikilometrovou pouť z Mikulova jel za slušné podpory větru. A právě z větru máme největší obavy. Je předpovídán poměrně silný jihovýchodní, což nečiní dobré vyhlídky pro zpáteční cestu, odkládat výlet na jindy se nám ale nechce.
V 9:30 opouštíme Novosedly, křížíme silnici č. 414 a podél rozsáhlého vinohradu dojíždíme do Brodu nad Dyjí. Za vsí překonáváme po mostě vodní plochu Mušovské nádrže a už jsme v letovisku Pasohlávky. V obci se zrovna buduje kanalizace a hlavní silniční průtah je kvůli tomu rozkopaný. Severozápadním směrem pokračujeme ke státní silnici č.52 (E-461), dále podél rybníka Vrkoče a za mostem přes řeku Jihlavu vjíždíme do Ivaně. Asi kilometr za touto vesnicí na chvíli zastavujeme a pozorujeme skupinku čápů slétávajících se na louku severně od silnice. Pokus o fotografování čapího společenství končí podle předpokladů jejich vyplašením a odletem o pár desítek metrů dál.
Prakticky celý úsek od Pasohlávek je lemován třešňovými stromy. Ovoce ale zralé není a tak trochu litujeme, že jsme si pro tento výlet nezvolili pozdější datum. Dříve, než se dostaneme do města Židlochovic, nás čekají ještě tři vesnice - Vranovice, Přísnotice a Žabčice. Hlavně posledně jmenovaná víska na nás působí příjemným dojmem: malebná náves se zvoničkou, nově budované jezírko v severní části a cykloodpočívadlo s dětským hřištěm v parku. Tady bylo místo pro odpočinek zvoleno opravdu dobře, nicméně dnes je již obsazeno a tak pokračujeme směrem ke kopci Výhon.
Nakonec se dostáváme až k řece Svratce a dále proti jejímu proudu do centra Židlochovic. Řeku dvakrát přejíždíme, nejprve se po lávce dostáváme na levý břeh, ale vzápětí se vracíme po hlavním silničním mostě zpátky na pravý břeh a míříme do areálu zdejšího zámku. Bývalé letní sídlo T.G. Masaryka mají dnes ve správě Lesy ČR. My se vydáváme do zámecké obory, kde se na jedné z laviček usazujeme a svačíme. Trávíme tu asi 20 minut. Před půl dvanáctou už dnes potřetí přejíždíme most nad Svratkou a kolem radnice a panelákové zástavby jedeme ven z města.
Přijíždíme k říčce Litavě, podél níž vede krásná asfaltová silnička až do Blučiny. U krytého bazénu si Nikola vyžaduje krátkou pauzu a s nostalgií vzpomíná na doby, kdy se ho tady marně snažili naučit plavat. S výhledem na klášter v Rajhradu jedeme do Opatovic a Rajhradic. Za druhou jmenovanou vsí nás čekají dvě nepříjemnosti. Tou první je výjezd jediného stoupání na celém úseku do Brna, daleko více nám jízdu znepříjemňuje nekonečná kolona kamionů, která sem byla odkloněna z dálnice D1. Jak rádi po sjezdu z Rebešovic znovu odbočujeme na sólo cyklostezku, která nás přivádí až k zrekonstruované čističce odpadních vod v Modřicích.
Nákupnímu centru se vyhýbáme, přejíždíme Svratku a mezi zahrádkami dojíždíme do Přízřenic. Cyklostezka číslo 4 pokračuje dále podél řeky Svitavy, jejíž soutok se Svratkou je odsud nedaleko, my tedy pokračujeme po stezce č. 1. Krátkým obchvatem po silnici II. třídy dojíždíme znovu na most přes Svratku a po jeho překonání se zastavujeme v areálu Shopping park. Opět děláme asi půlhodinovou pauzu a rozebíráme, jak strávit odpoledne v Brně. Nakonec se rozhodujeme pro absolvování brněnské cyklistické magistrály, která vede podél Svratky až na Prigl.
Začátek tohoto putování vede po téměř dokonalé cyklistické stezce. Kvalitní úzká silnice kopíruje svratecké nábřeží až k hale Rondo na Nových Sadech. Dále už se s trasováním cyklostezky trochu improvizuje, ale i tak se nám zdá, že je trasa vedena docela dobře. Po Novosadském mostě přejíždíme na pravý břeh a po Bakalově a Táborského nábřeží se dostáváme až na ulici Kamennou, kde začíná lesní úsek stoupající úpatím Červeného kopce. Z nejvyššího bodu se naskýtá skrz stromy i docela pěkná vyhlídka na Velodrom a Masarykovu čtvrť. Následuje rychlý sjezd až k Pisáreckému tunelu a říčním lázním Riviéra.
Kolem baseballového hřiště pokračujeme k budově muzea Antropos a kousek od Pisáreckého mostu se napojujeme na ulici Veslařskou. Stezka tady vede nejprve po širokém chodníku, ale později už musíme jet přímo po silnici. Takto se dostáváme do městské části Jundrov a protože se zde nalézá restaurace s venkovním posezením, parkujeme kola a objednáváme "dva hrnky, které hodily jméno celýmu štatlu".
Osvěženi se vydáváme na závěrečnou etapu, která začíná překonáním Jundrovského mostu, pak pokračuje průjezdem zahrádkářské kolonie Horní Louky a dlouhým úsekem po ulici Kníničské. Nakonec po jedné z lávek (které jsou tady většinou prohnuté dolů) už poněkolikáté překonáváme Svratku a průjezdem bystrckými ulicemi dojíždíme na ulici Přístavní. Po ní se lze dostat až na korunu Brněnské přehrady, což oba činíme, ale na sestup po schodech pod 35 m vysokou tížní betonovou hráz se už vydávám pouze já.
Po mém návratu se zabýváme možnostmi zpáteční cesty. Jet více jak 70 km proti silnému větru se nám nechce a raději si volíme projížďku po tzv. "Brněnském kolečku" s tím, že domů se vrátíme vlakem. Kousek se vracíme k přístavu a odsud nás čeká kličkovaná mezi lidmi procházejícími se po nábřeží, ještě že Nikola má na svém kole i zvonek. Od rozcestníku nad Rakoveckou zátokou se počet pěších turistů snižuje na rozumnou hodnotu, na druhou stranu zde začíná 3 km dlouhé stoupání. To vede po kvalitní asfaltce zalesněným údolíčkem, zprvu je mírné, posledních 200 m před Ríšovou studánkou dá však pořádně zabrat.
Jdu se osvěžit k pramenu a čekám na kolegu, který se při výjezdu někde "zapomněl". Trvá asi 10 minut, než i udýchaný Nikola zastavuje u rozcestníku v nadmořské výšce 294 metrů. Nutno podotknout, že pro mě toto místo není vůbec neznámé. Před dvěma roky jsem tudy procházel pěšky s Petrem Sedláčkem. Tehdy jsme šli z Veverské Bítýšky do Střelic a tam budeme směřovat i dnes.
Po čtvrthodince se opět opíráme do pedálů. Vyjíždíme zbytek kopce Lipový vrch a vzápětí si vychutnáváme sjezd ke studánce Helenčině. K ní si děláme krátkou zajížďku a protože jsou zde vyvěšeny rozbory vody, doplňujeme si cyklolahve. Vracíme se zpátky na asfaltku a opět jsme nuceni několik desítek metrů stoupat a následně sjíždět k areálu Masarykova okruhu.
Zase se nabízí srovnání s výletem z roku 2001: tehdy zde probíhaly tréninkové jízdy silničních motocyklů, dnes se zde ozývá řev motorů s o hodně vyšší razancí. Konají se tu zrovna automobilové závody Grand Tourismo. My, nepřátelé motorismu, teď projíždíme areálem závodiště mezi přáteli motorismu, a teprve až u vrátnice zjišťujeme, že průchod závodištěm dnes možný není. Takže se vracíme a areál okruhu objíždíme ze západní strany. Potom nás stezka přivádí na silnici II. třídy č. 602.
Doposud šlo o cyklostezce "Brněnské kolečko" mluvit pochvalně, ale v těchto místech ji musel projektovat úplný blbec. Provoz je jak na dálnici (kdo by si kupoval dálniční známky, že) a povrch celého kilometrového sjezdu tvoří kočičí hlavy. Roztřeseni dojíždíme do Popůvek a s vděkem se odkláníme směrem na Troubsko. To už nám zbývá pouze překonat malé návrší a po průjezdu Střelicemi parkujeme kola u nádraží. Je půl páté, jeden spoj nám ujíždí před nosem a do odjezdu dalšího zbývá 50 minut. Kupujeme si jízdenky a poté se přesouváme do nedaleké hospůdky, kde si krátíme čekání s půllitrem piva na stole.
Po příjezdu vlaku nastupujeme do vozu řady 050 a věšíme kola na specielní háky. Hodinu jízdy přečkávají naše stroje bez úhony. Po vyložení v Hrušovanech se pro dnešek loučíme a každý se vydáváme svou cestou k domovům. Oba přitom zápasíme s větrem, který fouká proti. Škoda toho, myslím, že při bezvětří by se síly na návrat na kole určitě našly.
Dojmy z trasy a doplňky:
Jediné, co se změnilo na cyklostezce Hevlín - Brno za poslední dva roky, je velká spousta vybudovaných odpočívek. Ne vždy ale pro jejich postavení bylo vybráno dobré místo. Bezprostřední okolí Brna nenabízí cyklistům zase až tak špatné možnosti. Jsou ale značně využívány a tak na mnoha místech hrozí kolize s ostatními cyklisty nebo chodci.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
