wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ


K PRAMENU DYJE

Datum:1. - 2. května 2003
Složení výpravy:Marek, Petr, Nikola
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 18 km / 5 hod.; 2. den: 12 km / 3 1/2 hod.
Mapy:KČT č. 79 - Jihlavsko; ShoCart 49 - Třebíčsko (cykloturistická)
  
Text & foto:Marek Topič



Hevlínem protéká řeka Dyje, druhý nejvýznamnější moravský tok. Vzniká soutokem Moravské a Německé Dyje a její celková délka toku je 306 km. Na místě, kde tato řeka svou "pouť" končí (vlévá se do Moravy), jsme byli na loňského Silvestra - viz. výlet Silvestrovské Pohansko. Nyní se vydáme na opačné místo, k pramenu Moravské Dyje a snad někdy v budoucnu se nám poštěstí stanout i u prameniště Dyje Německé. Asi kvůli významu řeky se na akci přihlásilo i několik nových zájemců o cestování. Nakonec však všichni z různých důvodů účast na cestě k pramenu odřekli, takže pojede zase jenom naše stará známá "trojka". Škoda.

DEN PRVNÍ - ÚDOLÍM BRTNICE A DÁLE K ZÁMKU ALEJE (1. 5. 2003)
S Petrem se scházíme po 10. hodině dopolední na hevlínském nádražíčku. Čeká tu na nás motorový vůz 810-469-4, tedy stroj, který na naší trati vidíme letos poprvé. Trochu nás překvapuje, že pro fíru není žádný problém vypsat nám jízdenku ČD-TIP až do Přímělkova a poté už v čase podobném tomu, který je uveden v JŘ, odjíždíme do Hrušovan. Ve vlaku nás jede jen asi pět: kupodivu nejedou ani tzv. "baťůžkáři", tj. důchodci a železničářská verbež jezdící do Hevlína na nákupy alkoholu a cigaret.
V Hrušovanech další přípoj vázne, na vlak od Břeclavi jsme nuceni čekat půl hodiny. Po jeho příjezdu vyhlížíme kolegu Nikolu, který nastoupil v Mikulově, pak za ním přistupujeme do vagónu. Vyprávíme si, co jest u každého nového, čímž rychle ubíhá cesta ku Znojmu. V našem bývalém okresním městě přestupujeme na přípoj směr Okříšky. Ten odjíždí za 8 minut a je tvořen sólo vozem řady 850.
Opravdu nerůžové jsou vyhlídky tratě č. 241. Není to poprvé, co tímto směrem jedeme vlakem a vždycky je jeho vytíženost mizivá. Nejinak je tomu i dnes, průměr cestujících se pohybuje jen těsně nad hranicí 10 osob. Trať je zde ale zajímavá, taková ta typická zvlněná krajinka předhůří Vysočiny - lesy, malé vísky, rybníky, ... jen paneláky v nedaleké Třebíči nám avizují, že se blíží konečná a místo dnes už třetího přestupu, stanice Okříšky.
Vlak směr Jihlava zde na nás již čeká a tak se ještě nestačíme ani pořádně usadit a už se znovu dáváme do pohybu. S radostí zjišťujeme, že po výstupu na zastávce Přímělkov, jsme sem dojeli přesně dle JŘ, tedy v 13:22. I počasí je nesrovnatelně příznivější, než jaké nás provázelo většinu cesty vlakem, už jen pár bílých obláčků zbývá na krásně modré obloze.
U turistického rozcestníku zjišťujeme, že na zříceninu hradu Rokštejn jsou to pouhé 2 kilometry a hned ze k němu po zelené turistické značce vydáváme. Nejdříve kráčíme po lučině podél železniční trati k místu, kde se do řeky Jihlavy vlévá malá říčka Brtnice, tady podcházíme žel. most a otevřeným údolíčkem se vydáváme proti proudu druhé jmenované říčky. Jak už bývá v Česku tradicí, je i toto údolí zastavěno víkendovými chatami, naštěstí zde jsou stavbičky do krajiny vsazeny jakž takž citlivě. Značka nás vede nejprve po pravém břehu, u ohybu toku potom přecházíme po lávce na břeh levý. Po překonání velké louky stoupáme maličko do úbočí, za což jsme odměněni hezkým výhledem na zříceninu hradu Rokštejna. Jenom škoda, že slunce svítí proti nám.
Po asfaltové silničce scházíme zpátky k Brtnici, přecházíme na druhý břeh a stoupáme k hornímu paláci. I přes zákazové nápisy (z důvodu archeologického průzkumu) je areál hradu plný návštěvníků, které sem vylákalo krásné prvomájové odpoledne. Procházíme i dolním palácem a snažíme se zhotovit i nějaké fotografie, kvůli špatnému nasvícení se to daří asi jen od rozcestníku turist. cest.
Zde měníme barvu TZT ze zelené na modrou. Údolí se postupně zužuje a dále proti proudu je i více zalesněné. Od Rokštejna už břehy Brtnice nelemují žádné chaty. Jedinou stavbu míjíme v bývalé osadě Doubkov. Z ní se do dnešních dní dochovala pouze stavba válcového mlýna Karla Vidourka, jak se o tom dozvídáme z nápisu na čelní stěně objektu. Také mlýnský náhon je v terénu dobře patrný. Kousek za zlomeným kamenným křížem se tok i stezka stáčí prudce k jihu a v tomto směru pokračuje prakticky až do městečka Brtnice. Údolí se pak znovu trochu více rozevírá a vytváří tak pěkné louky, hlavně pod Výrovou skálou, kde je i lavička doslova nás vyzývající k odpočinku.
Po kratší pauze stoupáme úzkou pěšinou novým smrkovým lesem, krátce máme možnost vidět bublající tok trochu více z nadhledu, abychom se k němu znovu vrátili a po přejití na druhý břeh se od něj pozvolna odkláněli. To už se blížíme k čističce odpadních vod a krátce nato i k prvním domkům v městečku Brtnice.
Něco málo před 16. hodinou se zastavujeme na Židovském mostě zdobeným šesti pískovcovými sochami a vzhlížíme k brtníckému zámku vypínajícího se na stráni asi 50 metrů odsud. Zase máme smůlu s jeho nasvícením, takže tomu odpovídají fotky, no ale do rána čekat nelze. Než budeme pokračovat, rozhodujeme se pro návštěvu nejbližší hospody, která je jen asi 40 metrů od mostu. Čepují Staropramen a my dáváme každý po dvou porcích. Necelá hodinka strávená v zakouřeném lokále nám dodala nových sil, což se hned snažíme zužitkovat na dalším úseku cesty.
Na náměstí Svobody přecházíme most se sochami Davida Liparta a kolem kostela sv. Jakuba Většího stoupáme ke klášternímu areálu s původně protestantským kostelem a dále po asfaltové silnici č. 403 až na úbočí Brtnicého vrchu. Provoz na této silnici, jež je hustě lemována smírčími kříži, je docela slabý a tak na 3 km úseku do malé vísky Jestřebí nepotkáváme více než 10 projíždějících aut. Cestou do Jestřebí jsme několik výškových metrů ztratili a to znamená, že po odbočení u boží muky musíme znovu do kopce. Pětiminutovou pauzu dáváme u kříže při křižovatce se silnicí č. 402 a následně se vydáváme po lesní cestě do malého údolí Kněžického potoka. Po překonání mostu vcházíme do toho pravého "hlubokého" lesa a hned na jeho okraji jsme upozorněni na výskyt zmijí, no snad budeme mít štěstí a žádnou v tuto brzkou dobu nepotkáme. Přímá štěrková cesta nás přes dva pahorky přivádí k areálu Aleje.
Jde o malý zámeček harmonicky obklopený souborem několika staveb a altánků. Vstup sem je ale zakázán, což se dalo čekat a což nás i moc mrzí, protože jeden z altánků by se nám hodně zamlouval, jakožto místo noclehu. No nedá se nic dělat, musíme pokračovat jinam. Po krátké pauze odcházíme západním směrem po jedné z přímých cest, které vedou od zámečku "nikam". Je už téměř 19 hodin a tak se neustále poohlížíme po vhodném místě k přenocování. Asi 1 km od Alejí se usazujeme na malém plácku nedaleko krmelce. Mezi dva smrky uvazujeme přístřešek z igelitové plachty, na lihových vařičích připravujeme večeři a po 21. hodině zaleháváme do spacáků.

DEN DRUHÝ - K PRAMENU MORAVSKÉ DYJE (2. 5. 2003)
Ráno se budíme asi o půl šestě a ... NEPRŠÍ. Potěšeni touto skutečností s elánem balíme přístřešek a spací potřeby a pouštíme se do chystání pokrmů ke snídani. O půl sedmé se za krásného zpěvu lesního ptactva vydáváme po silničce vedoucí od zámečku Aleje. Tato po necelých dvou kilometrech končí a dál pokračuje už jen obyčejná lesní cesta. I za tu jsme ovšem vděční, protože v mapě není vyznačena žádná a my alespoň nemusíme bloudit lesem pomocí kompasu.
Po překonání mostu přes potok Jihlávku už k nám doléhá zvuk motorů, což signalizuje blízkost silnice č. E 59. Po hlavním silničním tahu Znojmo-Jihlava, kde je už takto brzy docela rušný provoz, jdeme jen necelou stovku metrů. Pak se nám daří nalézt další lesní cestu, po níž bychom dle mapy měli dojít do Otína. Hluk motorů znovu nahrazuje zpěv ptactva a do zpěvu může být i nám při míjení otínské hájovny, kterážto nás utvrzuje ve správném směru našeho pochodu.
Skrz nepatrné údolíčko přicházíme k autobusové zastávce, kde si chvíli sedáme a odpočíváme. Tak činíme i o pár desítek metrů dál, když objevujeme malý obchůdek. Dokupujeme si hlavně zásoby pití, protože už téměř všem došly. Poté, co se nám podaří cinknout zvonem ve zvoničce, pokračujeme po jediné možné cestě jižním směrem k chatové oblasti. Za domkem zdejšího radioamatéra, jehož zahradu zdobí několik zajímavých anténních systémů, ignorujeme odbočku vedoucí po louce a místo toho se necháváme zlákat vyježďěnou lesní cestou. Ta ovšem končí u poslední chaty a my jsme tak nuceni prodírat se hustým lesem, abychom se dostali do původního směru.
I přes několik nástrah, jako jsou husté stromoví, dva potůčky a mokrá tráva, se nám daří nalézt tu správnou cestu, vedoucí po okraji louky, která se protahuje mezi dvěma nekonečnými lesy. Vycházíme na návrší s pěkným panoramatickým výhledem, které je takovým malým rozvodím řek Dyje a Jihlavy, a odtud sestupujeme na okraj malé vesničky Stajiště. Zde nás vítá malé štěně špice a při následném výstupu po asfaltové cestě nás doprovází až téměř na konec kopce nad vsí.
Společnost psí střídá za moment společnost lidská, to když nám zastavuje modrý Favorit, aniž bychom ho stopovali, a nabízí se, že nás sveze. I když dvojici ve vozu tvrdíme, že náš cíl je odsud vzdálen jen asi kilometr, jsme jimi přemluveni a nastupujeme. Vmáčneme se na zadní sedadlo, Nikolovi se z důvodu velkého objemu jeho zavazadel nedaří ani zavřít dveře. Po krátkém rozhovoru zastavujeme a vystupujeme přímo v místě, kde silnici kříží zelená turistická značka. Ihned se po ní vydáváme směrem k břízovému hájku, kde je hlavní cíl tohoto našeho dnešního putování.
Ano, tím je pramen Moravské Dyje. Nalézá se na pěkném místě v nadmořské výšce 653 m. Jde o klasickou studánku obklopenou několika kameny a od dubna 2002 i se soškou Dyje (ženy se džbánkem). Do lahví si nabíráme tu nejčístší vodu, jakou lze z "naší" řeky získat a usazujeme se na lavičku se stolem. Přitom se nemůžeme vynadívat na údolí, jímž si Dyje krátí své první metry ze svého dlouhého toku k řece Moravě.
Po půlhodince toto pěkné zákoutí opouštíme. Zelená značka nás vede nejdříve k silnici s cyklostezkou č. 5091 a poté do lesa, jímž scházíme až na louku pod Jelení horou. To už se nám naskýtá pohled i na město Třešť, které by mělo být naším cílem. Procházíme soustavou rybníka Jilmníka a naposledy dnes kráčíme do kopce. Potom, co se dostaneme na úzkou asfaltovou silničku nás čeká už jen sestupný pochod. Tento končí na železniční zastávce Hodice, kde se rozhodujeme pro úplné ukončení putování.
Je pár minut po 10. hodině, což znamená, že do odjezdu našeho spoje zbývají téměř dvě hodiny. Proto využíváme situace a sedáme do motoráčku, který přijíždí v 10:23 opačným směrem. Vystupujeme v Telči, ale nemáme namířeno do historického centra, nýbrž na návrší nad nádražím. Zde stojí už asi 3 roky moderní vysílač, který je přístupný i jako rozhledna. Oslednice, jak se rozhledna jmenuje přístupná sice je, ale k naší smůle ne dnes, což se dozvídáme po příchodu ke vstupnímu schodišti. Nedá se nic dělat, tato akce se nezdařila a tak se vracíme zpět na nádraží na vlak, který odjíždí po půl dvanácté.
Po dvaceti minutách znovu zastavujeme v Hodicích (takto jsem si aslepoň zkrátili čekání) a pak nás motoráček veze dál přes Třešť do Kostelce u Jihlavy. Tady nám krásně navazuje přípoj do Jihlavy, kam přijíždíme v 12:40. Na asi nejblběji vyřešeném nádraží v ČR máme na přestup asi čtvrthodinu a tak se nejprve stavujeme u stánku s občerstvením a poté se přesunujeme na nástupiště č. 1, kde je již přistaven spěšný vlak směr Brno.
Cestou se všichni snažíme o fotografování údolí s řekou Jihlavou, ale s jedoucího vlaku to moc úspěšné není. Nakonec plnou rychlostí projíždíme i zastávkou Přímělkov a sledujeme úsek, po kterém jsme zhruba v tuto dobu včera začínali náš pochod. Krátkým pohledem do údolí Brtnice se symbolicky s tímto krajem loučíme. Následuje ještě přestup v Okříškách, ve Znojmě a v Hrušovanech, kde se loučíme s Nikolou a před 17. hodinou vystupujeme na hevlínském nádraží. Zpátky doma.



Fotky:

Údolí říčky Brtnice Zřícenina hradu Rokštejna Brtnice - Židovský most Zámeček Aleje Pramen Dyje Rozhledna Oslednice nad Telčí