PO OBJEKTECH ČS. OPEVNĚNÍ NA VÝCHOD OD MIKULOVA
| Datum: | 29. března 2003 |
| Složení výpravy: | Milan, Petr |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 21 km / 8 1/2 hod. |
| Mapa: | KČT č. 88 Pavlovské vrchy 1:50000 |
| Text: | Milan Blažek |
| Foto: | Petr Sedláček |
Na 29. března 2003 jsme se domluvili s kolegou Petrem Sedláčkem z Hevlína na průzkumu opevnění východně od Mikulova. Bohužel se k nám nemohl kvůli zaneprázdnění připojit i kolega Petr Bahenský z Novosedel, tak jsme se vydali ve dvou. Já jsem vyjel z Blanska v 6:35 a v Brně přestoupil na vlak do Hrušovan nad Jevišovkou. Zde na mě již čekal na nástupišti Petr, který musel z Hevlína dojet na kole, protože večer by se neměl jak dostat domů. Za pět minut jsme již ujížděli dalším spojem do Mikulova.
V Mikulově jsme přešli přes koleje a pokračovali východním směrem podél trati. Asi po 700 metrech jsme se dostali k prvnímu řopíku na naší cestě. Je to A-180S, bohužel s protiatomovou ochranou (PAO). Ale přesto jsme zde objevili něco zajímavého - levá střílna je z důvodu lepšího postřelování železniční tratě, která se stáčí doleva, vykloněna do týlu, což se tak často nevidí.
Odtud jsme se vydali směrem na jih k místní dominantě - Šibeničnímu vrchu. Tento je tvořen vápencovými skalami a my jsme samozřejmě vystoupili i na jeho vrchol, kótu 238 m n.m. Odtud je krásný pohled na město Mikulov a opačným směrem na Jihomoravský kříž a blízký rybník Šibeník, který leží těsně u hranice s Rakouskem a na němž se právě shromáždilo velké množství hlasitě se ozývajícího vodního ptactva. Petr se zde tvářil, jako by právě zdolal Mt. Blank. Asi to je tím, že u Hevlína kopce nemají, to já když jdu v Blansku z města domů na sídliště, tak musím překonávat převýšení ještě větší. My jsme sem ovšem nešli kvůli vodním ptákům ani zdolávat vrcholy, ale prohlédnout si třístřílnový objekt vz. 36 C, který jsme nalezli pod vrcholem.
Pak jsme pokračovali po objektech dále směrem na východ. Kolem již navštívené stoosmdesátky jsme pokračovali po bývalé signálce ke staré celnici a pak na silnici odbočili doleva. Vlevo od silnice je mezi vinohrady malý lesní ostrůvek, v němž se nalézá hromadný hrob vojáků pruské armády. Kousek výše ve svahu je již vidět dvoustřílnový objekt vz. 36 a nedaleko i D1 s PAO. Po prvním sledu jsme pak pokračovali opět dále přes pole na východ. Nejhezčí z následujících řopíků je A-140z s č.17, jehož fotka se objevila i v knize "Utajené pevnosti". Tento je bohudík bez PAO a působí velmi mohutně. Následuje další objekt v polích - A-160z.
Od něj jsme se vydali přímo na sever k silnici, za níž je již vidět nejzajímavější objekt naší cesty, atypický vz. 36 C (č. ŘOP 123). Tento ale nemá prostřední střílnu, místo ní je tato pevnůstka vybavena dvěma granátovými skluzy s osovou vzdáleností 125 cm. Okolní keře někdo před naší návštěvou vykácel (zřejmě energetici), za což jsme jim vděční. Jen vyústění granátových skluzů je bohužel zavaleno zeminou, interiér tohoto zajímavého objektu je ale přístupný bez problémů.
Odtud jsme prošli další prvosledové řopíky - vz. 36 a A-120z opět s PAO. Za tímto jsme se již dostali pod kopec, na kterém leží osada Na Mušlově. K obci jsme zamířili po cestě kolem dalších dvou šestatřicítek, z nichž se nám líbila hlavně ta vlevo se vzorově odkrytým stropem. Zde jsme taky narazili na dva asi sedmileté a velmi hlučné kluky, kteří se snažili vetřít do naší společnosti a tak jsme byli rádi, že jsme se jich v obci konečně zbavili.
Na konci obce leží dominantní A-180, od něj je pěkný výhled na okolní svahy s vinicemi. Severně odtud mi Petr ukázal na terasovitém kopci zvaném Liščí vrch další objekt vz. 36, který se mezi keři hůře hledá, ale on naštěstí znal dobře cestu, protože zde již byl. Dále na východ se nachází na svahu mezi vinicemi hodně zarostlý objekt A-140, kde Petr prokázal pozorovací talent, protože jej spatřil na poměrně velkou vzdálenost, i když je z něj vidět jen kus ochranného ucha. Řopík je zajímavý tím, že vchodová střílna není vybavena dolními ozuby. Z jeho stropnice je pěkný výhled na největší moravský rybník Nesyt.
Tento objekt byl na naší trase ten nejvzdálenější a my se odtud pomalu začali vracet k Mikulovu. Přešli jsme silnici vedoucí z Mikulova do Bulhar a po hrázi Středního rybníka se přesunuli k další šestatřicítce vpravo od cesty. Tato byla po válce upravena na pozorovatelnu a má i nově řešený vchod pomocí prefabrikátů. Zde jsme se také trochu posilnili před závěrečným úsekem našeho putování.
Následující objekt A-120S jsme vytušili na kopečku jižně od upravené šestatřicítky. Před jeho prohlídkou bylo ale nutné překonat rákosím zarostlý potok, který vytéká z místních rybníků. Objektu opět nechybí PAO.
Následovaly objekty umístěné již za dříve navštívenou atypickou šestatřicítkou s č. 123 - A-140 s vykloněnou pravou střílnou směrem dozadu, B2-100 s PAO ve druhém sledu, další šestatřicítka na kraji vinohradu a pak ještě tři zesílené řopíky - A-140z, A-160z a ještě jeden A-140z.
Tím jsme se ale dostali již na okraj Mikulova - do oblasti vinných sklepů a naše cesta byla u konce. Však už bylo skoro 18 hodin! Cestou na nádraží jsme se stavili v místním supermarketu pro něco na pití. Žízeň jsme měli opravdu nemalou, celý den bylo abnormální teplo a chodili jsme jen v tričku. Samozřejmě jsme ještě tenkrát neměli tušení, že za několik dní nás čeká doslova drastické ochlazení a dokonce napadne i sníh.
V 18:40 jsme se s Petrem rozloučili na mikulovském nádraží. Já jsem zde nasednul do autobusu do Brna a Petr zde musel počkat na další vlak do Hrušovan. Náročný byl prý poslední úsek jeho cesty na kole do Hevlína, kdy mu vypověděla poslušnost baterka. Naštěstí ale dojel domů ve zdraví.
V Mikulově jsme přešli přes koleje a pokračovali východním směrem podél trati. Asi po 700 metrech jsme se dostali k prvnímu řopíku na naší cestě. Je to A-180S, bohužel s protiatomovou ochranou (PAO). Ale přesto jsme zde objevili něco zajímavého - levá střílna je z důvodu lepšího postřelování železniční tratě, která se stáčí doleva, vykloněna do týlu, což se tak často nevidí.
Odtud jsme se vydali směrem na jih k místní dominantě - Šibeničnímu vrchu. Tento je tvořen vápencovými skalami a my jsme samozřejmě vystoupili i na jeho vrchol, kótu 238 m n.m. Odtud je krásný pohled na město Mikulov a opačným směrem na Jihomoravský kříž a blízký rybník Šibeník, který leží těsně u hranice s Rakouskem a na němž se právě shromáždilo velké množství hlasitě se ozývajícího vodního ptactva. Petr se zde tvářil, jako by právě zdolal Mt. Blank. Asi to je tím, že u Hevlína kopce nemají, to já když jdu v Blansku z města domů na sídliště, tak musím překonávat převýšení ještě větší. My jsme sem ovšem nešli kvůli vodním ptákům ani zdolávat vrcholy, ale prohlédnout si třístřílnový objekt vz. 36 C, který jsme nalezli pod vrcholem.
Pak jsme pokračovali po objektech dále směrem na východ. Kolem již navštívené stoosmdesátky jsme pokračovali po bývalé signálce ke staré celnici a pak na silnici odbočili doleva. Vlevo od silnice je mezi vinohrady malý lesní ostrůvek, v němž se nalézá hromadný hrob vojáků pruské armády. Kousek výše ve svahu je již vidět dvoustřílnový objekt vz. 36 a nedaleko i D1 s PAO. Po prvním sledu jsme pak pokračovali opět dále přes pole na východ. Nejhezčí z následujících řopíků je A-140z s č.17, jehož fotka se objevila i v knize "Utajené pevnosti". Tento je bohudík bez PAO a působí velmi mohutně. Následuje další objekt v polích - A-160z.
Od něj jsme se vydali přímo na sever k silnici, za níž je již vidět nejzajímavější objekt naší cesty, atypický vz. 36 C (č. ŘOP 123). Tento ale nemá prostřední střílnu, místo ní je tato pevnůstka vybavena dvěma granátovými skluzy s osovou vzdáleností 125 cm. Okolní keře někdo před naší návštěvou vykácel (zřejmě energetici), za což jsme jim vděční. Jen vyústění granátových skluzů je bohužel zavaleno zeminou, interiér tohoto zajímavého objektu je ale přístupný bez problémů.
Odtud jsme prošli další prvosledové řopíky - vz. 36 a A-120z opět s PAO. Za tímto jsme se již dostali pod kopec, na kterém leží osada Na Mušlově. K obci jsme zamířili po cestě kolem dalších dvou šestatřicítek, z nichž se nám líbila hlavně ta vlevo se vzorově odkrytým stropem. Zde jsme taky narazili na dva asi sedmileté a velmi hlučné kluky, kteří se snažili vetřít do naší společnosti a tak jsme byli rádi, že jsme se jich v obci konečně zbavili.
Na konci obce leží dominantní A-180, od něj je pěkný výhled na okolní svahy s vinicemi. Severně odtud mi Petr ukázal na terasovitém kopci zvaném Liščí vrch další objekt vz. 36, který se mezi keři hůře hledá, ale on naštěstí znal dobře cestu, protože zde již byl. Dále na východ se nachází na svahu mezi vinicemi hodně zarostlý objekt A-140, kde Petr prokázal pozorovací talent, protože jej spatřil na poměrně velkou vzdálenost, i když je z něj vidět jen kus ochranného ucha. Řopík je zajímavý tím, že vchodová střílna není vybavena dolními ozuby. Z jeho stropnice je pěkný výhled na největší moravský rybník Nesyt.
Tento objekt byl na naší trase ten nejvzdálenější a my se odtud pomalu začali vracet k Mikulovu. Přešli jsme silnici vedoucí z Mikulova do Bulhar a po hrázi Středního rybníka se přesunuli k další šestatřicítce vpravo od cesty. Tato byla po válce upravena na pozorovatelnu a má i nově řešený vchod pomocí prefabrikátů. Zde jsme se také trochu posilnili před závěrečným úsekem našeho putování.
Následující objekt A-120S jsme vytušili na kopečku jižně od upravené šestatřicítky. Před jeho prohlídkou bylo ale nutné překonat rákosím zarostlý potok, který vytéká z místních rybníků. Objektu opět nechybí PAO.
Následovaly objekty umístěné již za dříve navštívenou atypickou šestatřicítkou s č. 123 - A-140 s vykloněnou pravou střílnou směrem dozadu, B2-100 s PAO ve druhém sledu, další šestatřicítka na kraji vinohradu a pak ještě tři zesílené řopíky - A-140z, A-160z a ještě jeden A-140z.
Tím jsme se ale dostali již na okraj Mikulova - do oblasti vinných sklepů a naše cesta byla u konce. Však už bylo skoro 18 hodin! Cestou na nádraží jsme se stavili v místním supermarketu pro něco na pití. Žízeň jsme měli opravdu nemalou, celý den bylo abnormální teplo a chodili jsme jen v tričku. Samozřejmě jsme ještě tenkrát neměli tušení, že za několik dní nás čeká doslova drastické ochlazení a dokonce napadne i sníh.
V 18:40 jsme se s Petrem rozloučili na mikulovském nádraží. Já jsem zde nasednul do autobusu do Brna a Petr zde musel počkat na další vlak do Hrušovan. Náročný byl prý poslední úsek jeho cesty na kole do Hevlína, kdy mu vypověděla poslušnost baterka. Naštěstí ale dojel domů ve zdraví.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
