SILVESTROVSKÉ POHANSKO
| Datum: | 31. prosince 2002 |
| Složení výpravy: | Marek, Petr S., Petr B. |
| Ujetá vzdálenost / čas: | 45 + 7 km / 6 hod. + 20 min. |
| Mapa: | KČT č. 91 Slovácko - Hodonínsko 1:50000 |
| Text & foto: | Marek Topič |
Výletu, který jsme uskutečnili na Silvestra 2002, předcházela neúspěšná výprava v srpnu téhož roku, kdy jsme se
s Petrem pokoušeli nalézt podemletý řopík v rameni řeky Dyje. To se nám tehdy díky nepřesným informacím o jeho
poloze nezdařilo a z důvodu povodní, které se projevily i v nivách řeky Dyje, se nám ani nezdařilo dojet k
soutoku Dyje s Moravou. Zopakovat výlet na Pohansko na samém konci roku jsme se rozhodli poté, co došlo k
rapidnímu oteplení 30. 12., kdy roztál veškerý sníh a teploty dosahovaly až 13 °C.
Sraz si nejde dát nikde jinde, než na hevlínském nádraží, kde na nás čeká celkem zajímavé překvapení: naše hevlínská lokálka řady 809 má opět poruchu a tak k ní je jako hnací stroj připojena lokomotiva řady 742. Kupujeme jízdenky a to jak pro sebe, tak i pro jízdní kola, která sebou dnes do vlaku bereme.
V Hrušovanech jen krátce vyčkáváme přípoje a protože průvodčí vlaku souhlasí, nakládáme kola do oddílu vozu řady 020, kde si na ně můžeme sami dohlížet. V Novosedlech přistupuje náš kolega Petr Bahenský - pro výlety s tématikou opevnění to již tradiční účastník. Krátce po 8. hodině vystupujeme na břeclavském nádraží a bez zbytečného otálení se vydáváme po zelené turistické trase, která nás vede do průmyslové části.
Hned po prvních ujetých metrech se přesvědčujeme, že včerejší oteplení je tutam, teplota se pohybuje jen nepatrně nad nulou. U podniku Gumotex odbočujeme dle ukazatele na vedlejší silničku, za moment podjíždíme most železniční trati směr Lanžhot a už se ocitáme na lesní cestě v lokalitě Pohansko. Po kilometru jízdy se před námi otevírá velká louka s vykopávkami a pěkným výhledem na lovecký zámeček. Kousek od chatek letního tábora se jen krátce zastavujeme u rarity opevnění na rovinaté jižní Moravě, lomeného řopíku, který je ale uzamčen a nepřístupný (při lednové návštěvě tak tomu ještě nebylo).
Již před půl devátou sesedáme z kol u klasicistního zámečku. Kde bychom asi v tento čas byli, kdybychom šli pěšky? Na břehu malého rybníčka se jdeme podívat na nedávno otevřené muzeum čs. opevnění. Maskovaný objekt s inundační šachtou je prozatím vybaven poválečnými lafetami. Tuto skutečnost ale víme z letní návštěvy, dnes je bunkr uzavřen.
Pokračujeme po klikatící se cestě lužním lesem a po kilometru zastavujeme u dalšího objektu LO vz. 37. Tento je sice otevřený, ale je v něm voda a hromada odpadků a tak se dovnitř nikomu z nás nechce. Brzy přijíždíme ke křižovatce, kde odbočujeme doprava a opouštíme tak značenou cyklotrasu, která vede do Lanžhota. Netrvá dlouho a spatřujeme další objekt LO vz. 37. Ten se nachází v nově založeném borovém lese, je však za plotem bývalého vojenského areálu a tak ani jeho návštěva nepřichází v úvahu.
Vyjíždíme z lesa a blížíme se k poslední stavbě lednicko-valtického areálu - zámečku Lány. Pohled na něj je však velice smutný, armádou zdevastovaný objekt chátrá. I v jeho okolí spatřujeme několik objektů čs. opevnění, mj. i vzor 36, jsou však už trochu dál od cesty a tak se jejich průzkumem nezdržujeme. S podporou větru v zádech jedeme po nově položeném asfaltovém koberci, míjíme seník a dvojici hájenek a znovu vjíždíme do lužního lesa. Po překonání mostu přes Kyjovku nás čeká velmi zajímavý úsek neustále se klikatící cesty lemované četnými rameny a bažinami.
Přijíždíme na křižovatku, nedaleko lokality Ruské domy. Ukazatel sice hlásá, že na soutok Dyje s Moravou by se mělo pokračovat doleva, my ale volíme opačný směr a vydáváme se západním směrem. Znovu přejíždíme most přes řeku Kyjovku, nad jehož levým břehem se vypíná ucho řopíku vz. 37. Také tento je zamčený, vypadá to na skladiště vodohospodářů.
Za mostem končí asfalt a následuje jen zpevněná lesní cesta, která je často ještě pokryta ledem a tak musíme jet velmi opatrně. Po překonání dvojice mostů přes kanálky napájející rybníček se dostáváme k ochranné hrází lemující celý tok Dyje od soutoku až k Břeclavi a za ní už nám zbývá jen pár metrů, abychom se znovu ocitli na asfaltové silnici. Tou je bývalá signálka, po níž jedeme asi 0,5 km a pak zastavujeme na dřevěném mostě přes Kyjovku.
Při pohledu na kývající se naftové čerpadla svačíme a odpočíváme. Návštěvu bunkru, který je již v ohradě, neuskutečňujeme, protože má nepopulární protiatomovou úpravu. Zhruba o půl desáté se po signálce vydáváme dále na jih. Brzy vyjíždíme na protipovodňovou hráz, kterou signálka kříží. Dle informací, které Petr obdržel na srazu KVH Brno, bychom právě odsud měli zahlédnout zdejší zajímavost, totiž podemletý řopík vyvrácený do ramena řeky Dyje. Vidět však nejde nic a tak návštěvu tohoto objektu prozatím odkládáme a jedeme dál.
Znovu překonáváme hráz a zakrátko přijíždíme k poměrně hlubokému příkopu křížící naši cestu. Jde snad o propadlý most a právě toto místo bylo konečným bodem při naší letní výpravě. Dnes je ale naštěstí podstatně nižší stav protékající vody a díky dosud držícímu ledu stačí pouze přeskočit asi 0,75 m široký tok, což i s koly lehce zvládáme. Přijíždíme na křižovatku, odkud bývalá signálka uhýbá směrem na východ. Jedeme po ní i my, ale brzy zjišťujeme, že k soutoku nás asi nepřivede. Naštěstí potkáváme protijedoucího cyklistu, který nám radí vrátit se zpět a na výše zmíněné křižovatce pokračovat po lesní cestě v ohradě.
Tak i činíme, ale jízdu po bahnité cestě vzdáváme u mostu přes jeden z toků, kola schováváme do houští a dále jdeme pěšky. Je tu sice nepatrně znatelná cesta, my ale jdeme směrem k Dyji a k soutoku se vydáváme podél jejího levého břehu. Přitom si všímáme velkého množství rybářských chýší na rakouském území s obrovskými sítěmi na kladkách, některé jsou dnes i obsazeny rybáři. Cesta mokřinami podél řeky příliš průchodná není a tak jsme rádi, když se nám daří nalézt původní stezku. U ní pak se zájmem míjíme historický kamenný patník s nečitelným nápisem kromě třech velkých "M.M.M".
Přidáváme dalších pár kroků a stojíme u zesíleného objektu lehkého opevnění vz. 37. Patří mu jedno NEJ - jde o nejjižněji položený objekt III. sboru a dost možná, že současné ČR vůbec. I přes tuto mimořádnost se žádný z nás nevydává dovnitř, gumáky si dnes totiž nikdo nevzal. Je přesně půl jedenácté a jsou tu další NEJ. To totiž konečně přicházíme k soutoku dvou hlavních moravských řek. Místo, kde se Dyje vlévá do Moravy tvoří tzv. trojmezí (tedy hranicí tří států - Česka, Rakouska a Slovenska) a výběžek soutokem vzniklý se pyšní hned dvěmi NEJ v rámci Moravy: jde o nejjižnější a zároveň nejníže položený bod.
Naši historickou návštěvu zaznamenáváme foťákem a po krátkém odpočinku se vydáváme zpátky ke kolům. Ty v pořádku nacházíme na svém místě, problémem jenom je, že při následující jízdě některým z nás nefunguje řazení - prostě zamrzlo. Opouštíme oplocenou část a přemýšlíme nad zpáteční cestou. Nakonec se rozhodujeme, že lokalitou Košarské louky projedeme po protizáplavové hrázi. Ta je docela dobře sjízdná, až na studený protivítr, se kterým budeme celou zpáteční cestu tvrdě bojovat.
Cestou se zastavujeme u dvou bunkrů. Ten první má asi 1,5 m vysokou inundační šachtu, která ale nezabránila tomu, že je zaplavený vodou až po střílny. Druhý z nich se nachází od hráze vpravo a má pro změnu PAU.
Znovu se dostáváme do míst, kde se hráz kříží se signálkou. Jako ostříži vyhlížíme na západ a snažíme se zahlédnout již jednou zmíněný podemletý řopík, nic však vidět není. Pokračujeme tedy až k ropným vrtům u řeky Kyjovky a zde se rozhodujeme využít výhod mobilního telefonu. Signál je ale velmi slabý a spojení vypadává. I krátký hovor s kolegou z KVH Brno stačí k tomu, aby nám ten zaslal SMS zprávu s návodem, jak bunkr najít.
Vcházíme na oplocené území a v záhozu řopíku vz. 37 skrýváme kola. Kolem posledních vrtů se trochu krkolomně dostáváme přes mokřad na vyježděnou cestu a podél říčky Kyjovky přicházíme až k jejímu soutoku s Dyjí. V neprůchodné houštině se nám daří nalézt zesílený bunkr, jehož pravé ucho a část záhozu podemílá voda Dyje. Co je jeho osudem, je asi každému jasné. Nyní už máme jistotu, že jsme na správné stopě. Podél řeky, na jejímž protějším břehu jsou i v těchto místech rybářské chýše se sítěmi, jdeme necelý kilometr po proudu až k lesem obklopenému rameni Dyje. Kráčíme ještě chvíli po břehu této do podkovy tvarované zátoky a přesně o čtvrt na jednu spatřujeme náš vysněný objekt.
Přicházíme ale od západu a tak se nám naskýtá trochu jiný pohled, než jaký známe z fotografií. Škoda, že síla ledu už není taková, aby se dalo jít až k objektu. Nyní je nám i jasné, proč jsme objekt nezahlédli z hráze, která odsud opravdu příliš daleko není. Oproti starším fotkám, je dnes bunkr asi o metr hlouběji a tak není tolik nápadný. Těžko říct, zda jde o jev přechodný v souvislosti s táním sněhu a dočasným zvýšením hladiny nebo zda dno nevydrželo pod tunami železobetonu.
Potěšeni nálezem se stejnou cestou vracíme ke kolům. Rovněž tak se stejnou cestou vracíme do Břeclavi, akorát náročná jízda proti mrazivému větru nás nutí dělat mnohem více přestávek, než dopoledne. Krátce po 14. hodině přijíždíme na břeclavské nádraží. Po 45 kilometrech v sedle kola si jdeme do nádražní restaurace na zasloužený čaj s rumem a pak ještě asi hodinu vyčkáváme odjezdu posledního spoje směrem na Znojmo.
V Novosedlech se loučíme s Petrem Bahenským a já a Petr Sedláček vystupujeme zakrátko v Hrušovanech. Do Hevlína již nic nejede a tak nám nezbývá nic jiného, než znovu šlápnout do pedálů a 7 km jet na kolech. Naštěstí jedeme s podporou větru v zádech a tak před 17. hodinou zakončujeme tento zajímavý výlet. Zbývá jen popřát PF 2003!
Sraz si nejde dát nikde jinde, než na hevlínském nádraží, kde na nás čeká celkem zajímavé překvapení: naše hevlínská lokálka řady 809 má opět poruchu a tak k ní je jako hnací stroj připojena lokomotiva řady 742. Kupujeme jízdenky a to jak pro sebe, tak i pro jízdní kola, která sebou dnes do vlaku bereme.
V Hrušovanech jen krátce vyčkáváme přípoje a protože průvodčí vlaku souhlasí, nakládáme kola do oddílu vozu řady 020, kde si na ně můžeme sami dohlížet. V Novosedlech přistupuje náš kolega Petr Bahenský - pro výlety s tématikou opevnění to již tradiční účastník. Krátce po 8. hodině vystupujeme na břeclavském nádraží a bez zbytečného otálení se vydáváme po zelené turistické trase, která nás vede do průmyslové části.
Hned po prvních ujetých metrech se přesvědčujeme, že včerejší oteplení je tutam, teplota se pohybuje jen nepatrně nad nulou. U podniku Gumotex odbočujeme dle ukazatele na vedlejší silničku, za moment podjíždíme most železniční trati směr Lanžhot a už se ocitáme na lesní cestě v lokalitě Pohansko. Po kilometru jízdy se před námi otevírá velká louka s vykopávkami a pěkným výhledem na lovecký zámeček. Kousek od chatek letního tábora se jen krátce zastavujeme u rarity opevnění na rovinaté jižní Moravě, lomeného řopíku, který je ale uzamčen a nepřístupný (při lednové návštěvě tak tomu ještě nebylo).
Již před půl devátou sesedáme z kol u klasicistního zámečku. Kde bychom asi v tento čas byli, kdybychom šli pěšky? Na břehu malého rybníčka se jdeme podívat na nedávno otevřené muzeum čs. opevnění. Maskovaný objekt s inundační šachtou je prozatím vybaven poválečnými lafetami. Tuto skutečnost ale víme z letní návštěvy, dnes je bunkr uzavřen.
Pokračujeme po klikatící se cestě lužním lesem a po kilometru zastavujeme u dalšího objektu LO vz. 37. Tento je sice otevřený, ale je v něm voda a hromada odpadků a tak se dovnitř nikomu z nás nechce. Brzy přijíždíme ke křižovatce, kde odbočujeme doprava a opouštíme tak značenou cyklotrasu, která vede do Lanžhota. Netrvá dlouho a spatřujeme další objekt LO vz. 37. Ten se nachází v nově založeném borovém lese, je však za plotem bývalého vojenského areálu a tak ani jeho návštěva nepřichází v úvahu.
Vyjíždíme z lesa a blížíme se k poslední stavbě lednicko-valtického areálu - zámečku Lány. Pohled na něj je však velice smutný, armádou zdevastovaný objekt chátrá. I v jeho okolí spatřujeme několik objektů čs. opevnění, mj. i vzor 36, jsou však už trochu dál od cesty a tak se jejich průzkumem nezdržujeme. S podporou větru v zádech jedeme po nově položeném asfaltovém koberci, míjíme seník a dvojici hájenek a znovu vjíždíme do lužního lesa. Po překonání mostu přes Kyjovku nás čeká velmi zajímavý úsek neustále se klikatící cesty lemované četnými rameny a bažinami.
Přijíždíme na křižovatku, nedaleko lokality Ruské domy. Ukazatel sice hlásá, že na soutok Dyje s Moravou by se mělo pokračovat doleva, my ale volíme opačný směr a vydáváme se západním směrem. Znovu přejíždíme most přes řeku Kyjovku, nad jehož levým břehem se vypíná ucho řopíku vz. 37. Také tento je zamčený, vypadá to na skladiště vodohospodářů.
Za mostem končí asfalt a následuje jen zpevněná lesní cesta, která je často ještě pokryta ledem a tak musíme jet velmi opatrně. Po překonání dvojice mostů přes kanálky napájející rybníček se dostáváme k ochranné hrází lemující celý tok Dyje od soutoku až k Břeclavi a za ní už nám zbývá jen pár metrů, abychom se znovu ocitli na asfaltové silnici. Tou je bývalá signálka, po níž jedeme asi 0,5 km a pak zastavujeme na dřevěném mostě přes Kyjovku.
Při pohledu na kývající se naftové čerpadla svačíme a odpočíváme. Návštěvu bunkru, který je již v ohradě, neuskutečňujeme, protože má nepopulární protiatomovou úpravu. Zhruba o půl desáté se po signálce vydáváme dále na jih. Brzy vyjíždíme na protipovodňovou hráz, kterou signálka kříží. Dle informací, které Petr obdržel na srazu KVH Brno, bychom právě odsud měli zahlédnout zdejší zajímavost, totiž podemletý řopík vyvrácený do ramena řeky Dyje. Vidět však nejde nic a tak návštěvu tohoto objektu prozatím odkládáme a jedeme dál.
Znovu překonáváme hráz a zakrátko přijíždíme k poměrně hlubokému příkopu křížící naši cestu. Jde snad o propadlý most a právě toto místo bylo konečným bodem při naší letní výpravě. Dnes je ale naštěstí podstatně nižší stav protékající vody a díky dosud držícímu ledu stačí pouze přeskočit asi 0,75 m široký tok, což i s koly lehce zvládáme. Přijíždíme na křižovatku, odkud bývalá signálka uhýbá směrem na východ. Jedeme po ní i my, ale brzy zjišťujeme, že k soutoku nás asi nepřivede. Naštěstí potkáváme protijedoucího cyklistu, který nám radí vrátit se zpět a na výše zmíněné křižovatce pokračovat po lesní cestě v ohradě.
Tak i činíme, ale jízdu po bahnité cestě vzdáváme u mostu přes jeden z toků, kola schováváme do houští a dále jdeme pěšky. Je tu sice nepatrně znatelná cesta, my ale jdeme směrem k Dyji a k soutoku se vydáváme podél jejího levého břehu. Přitom si všímáme velkého množství rybářských chýší na rakouském území s obrovskými sítěmi na kladkách, některé jsou dnes i obsazeny rybáři. Cesta mokřinami podél řeky příliš průchodná není a tak jsme rádi, když se nám daří nalézt původní stezku. U ní pak se zájmem míjíme historický kamenný patník s nečitelným nápisem kromě třech velkých "M.M.M".
Přidáváme dalších pár kroků a stojíme u zesíleného objektu lehkého opevnění vz. 37. Patří mu jedno NEJ - jde o nejjižněji položený objekt III. sboru a dost možná, že současné ČR vůbec. I přes tuto mimořádnost se žádný z nás nevydává dovnitř, gumáky si dnes totiž nikdo nevzal. Je přesně půl jedenácté a jsou tu další NEJ. To totiž konečně přicházíme k soutoku dvou hlavních moravských řek. Místo, kde se Dyje vlévá do Moravy tvoří tzv. trojmezí (tedy hranicí tří států - Česka, Rakouska a Slovenska) a výběžek soutokem vzniklý se pyšní hned dvěmi NEJ v rámci Moravy: jde o nejjižnější a zároveň nejníže položený bod.
Naši historickou návštěvu zaznamenáváme foťákem a po krátkém odpočinku se vydáváme zpátky ke kolům. Ty v pořádku nacházíme na svém místě, problémem jenom je, že při následující jízdě některým z nás nefunguje řazení - prostě zamrzlo. Opouštíme oplocenou část a přemýšlíme nad zpáteční cestou. Nakonec se rozhodujeme, že lokalitou Košarské louky projedeme po protizáplavové hrázi. Ta je docela dobře sjízdná, až na studený protivítr, se kterým budeme celou zpáteční cestu tvrdě bojovat.
Cestou se zastavujeme u dvou bunkrů. Ten první má asi 1,5 m vysokou inundační šachtu, která ale nezabránila tomu, že je zaplavený vodou až po střílny. Druhý z nich se nachází od hráze vpravo a má pro změnu PAU.
Znovu se dostáváme do míst, kde se hráz kříží se signálkou. Jako ostříži vyhlížíme na západ a snažíme se zahlédnout již jednou zmíněný podemletý řopík, nic však vidět není. Pokračujeme tedy až k ropným vrtům u řeky Kyjovky a zde se rozhodujeme využít výhod mobilního telefonu. Signál je ale velmi slabý a spojení vypadává. I krátký hovor s kolegou z KVH Brno stačí k tomu, aby nám ten zaslal SMS zprávu s návodem, jak bunkr najít.
Vcházíme na oplocené území a v záhozu řopíku vz. 37 skrýváme kola. Kolem posledních vrtů se trochu krkolomně dostáváme přes mokřad na vyježděnou cestu a podél říčky Kyjovky přicházíme až k jejímu soutoku s Dyjí. V neprůchodné houštině se nám daří nalézt zesílený bunkr, jehož pravé ucho a část záhozu podemílá voda Dyje. Co je jeho osudem, je asi každému jasné. Nyní už máme jistotu, že jsme na správné stopě. Podél řeky, na jejímž protějším břehu jsou i v těchto místech rybářské chýše se sítěmi, jdeme necelý kilometr po proudu až k lesem obklopenému rameni Dyje. Kráčíme ještě chvíli po břehu této do podkovy tvarované zátoky a přesně o čtvrt na jednu spatřujeme náš vysněný objekt.
Přicházíme ale od západu a tak se nám naskýtá trochu jiný pohled, než jaký známe z fotografií. Škoda, že síla ledu už není taková, aby se dalo jít až k objektu. Nyní je nám i jasné, proč jsme objekt nezahlédli z hráze, která odsud opravdu příliš daleko není. Oproti starším fotkám, je dnes bunkr asi o metr hlouběji a tak není tolik nápadný. Těžko říct, zda jde o jev přechodný v souvislosti s táním sněhu a dočasným zvýšením hladiny nebo zda dno nevydrželo pod tunami železobetonu.
Potěšeni nálezem se stejnou cestou vracíme ke kolům. Rovněž tak se stejnou cestou vracíme do Břeclavi, akorát náročná jízda proti mrazivému větru nás nutí dělat mnohem více přestávek, než dopoledne. Krátce po 14. hodině přijíždíme na břeclavské nádraží. Po 45 kilometrech v sedle kola si jdeme do nádražní restaurace na zasloužený čaj s rumem a pak ještě asi hodinu vyčkáváme odjezdu posledního spoje směrem na Znojmo.
V Novosedlech se loučíme s Petrem Bahenským a já a Petr Sedláček vystupujeme zakrátko v Hrušovanech. Do Hevlína již nic nejede a tak nám nezbývá nic jiného, než znovu šlápnout do pedálů a 7 km jet na kolech. Naštěstí jedeme s podporou větru v zádech a tak před 17. hodinou zakončujeme tento zajímavý výlet. Zbývá jen popřát PF 2003!
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
