PŘES TŘI HRADY V OKOLÍ VÍRSKÉ PŘEHRADY
| Datum: | 14. - 15. září 2002 |
| Složení výpravy: | Marek, Petr, Nikola |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 1. den 21 km / 6,5 hod.; 2. den: 7 km / 2 hod. |
| Mapy: | KČT č. 48 - Žďárské vrchy Kartografia č. 34 - Okolí Brna západ |
| Text & foto: | Marek Topič |
DEN PRVNÍ - PŘES TŘI ZŘÍCENINY NAD ŘÍČKOU BYSTŘICÍ (14. 9. 2002)
Já a Petr se na hevlínském nádraží setkáváme v 6:50, tedy krátce před odjezdem ranního spoje do Hrušovan nad Jevišovkou. Teprve v Hrušovanech je naše dnešní cestovatelská skupina kompletní, přidává se k nám totiž již skoro tradiční účastník výletů - Nikola z Mikulova. Přemýšlíme, jakou koupit jízdenku a nakonec volíme ČD-TIP.
Chvilku ještě vyčkáváme příjezdu spěšného vlaku od Znojma a něco před půl osmou už sedíme v prototypce 842-ky. Více jak hodinovou cestu do Brna trávíme čtením novin, které Nikola pořídil v hrušovanském stánku. Do Štatlu přijíždíme včas, čtvrthodinku čekáme na přípoj od Břeclavi a v devět pokračujeme pantografem do Tišnova. Tady absolvujeme poslední přestup a po trati s pěkným okolím dojíždíme do Bystřice nad Pernštejnem.
O půl jedenácté opouštíme nepříliš šťastně řešené bystřické nástupiště a vydáváme se po červeně značené turistické trase do centra města. Je už docela teplo, když scházíme do údolí říčky Bystřice. Procházíme kolem sportovního areálu s moderním koupalištěm a následně mírně stoupáme až na hlavní náměstí, které nese jméno (jako v každém druhém městě) po T. G. Masarykovi. Musíme nakoupit proviant a k tomuto účelu si ne zrovna šťastně vybíráme předražený supermarket Julius-Meinl. V horní části náměstí si pak sedáme do stínu lípy a dáváme si vydatnou svačinu - no, spíše oběd.
Na cestu se vydáváme asi v 11:45 hodin. Kolem obchodního centra Albert se dostáváme na silnici I. třídy a po ní scházíme k říčce Bystřici. U křižovatky bez problémů nacházíme modré turistické značení, jehož směrem se vydáváme k čističce odpadních vod a dále po proudu řeky. Během prvního kilometru míjíme jen několik stavení, další část údolíčka je již pustá. Za prvním rozcestníkem prudce stoupáme do stráně a to jen proto, abychom se po chvíli znovu vrátili zpátky k řece.
U rozcestníku "Na říčkách" se máme opět vydat do kopce, místo toho se ale necháváme zlákat pěšinkou vedoucí loukou podél řeky. Tato cestička se ale postupně ztrácí ve vysoké trávě a díky tomu jsme brzy po pás mokří, ale na to už jsme zvyklí i z jiných výletů. Přicházíme k brodu, ale jím si řeku překonat netroufáme a tak se operativně vydáváme cestou - necestou po strmém svahu prodírajíce se smrkovým porostem.
Po krutých 300 metrech se nám znovu daří navrátit na značenou cestu a po ní scházíme k soutoku Bystřice a nějakého malého potůčku. Vzápětí se nám znovu zvyšuje tep při výstupu do stráně. Ještě několik stovek metrů chůze a už se ocitáme u první zříceniny hradu na dnešní trase. Tou jsou fragmenty věže a paláce bývalého hradu Aueršperka. K vidění tady toho opravdu moc není a tak bez zdržování pokračujeme dolů k řece Bystřici, po mostíku ji překonáváme a logicky znovu nabíráme výškové metry.
Krajinou otevírající se v pěknou lučinu se dostáváme na návrší k mohutným kládám, odkud se nám naskýtá velmi pěkný rozhled do okolí. Vidíme jak dnešní výchozí bod - město Bystřici nad Pernštejnem, tak i plánovaný cíl, jímž je rozhledna Karasín. Také se objevuje kousek vodní hladiny Vírské přehrady, jenom hrad Zubštejn, který by už neměl být daleko, spatřit nelze.
Po krátké pauze pokračujeme do Pivonic s pěknou kaplí sv. Anny a poté, co se k naší trase přidává i žlutá a červená, vykračujeme do lesa nad vískou. Za okamžik se před námi objevuje, v nadmořské výšce 688 metrů situovaný, hrad Zubštejn. Oproti Aueršperku je tento podstatně zachovalejší: nejvíce zaujmou dochované klenuté místnosti nad sebou bez vnější stěny. Je tady skutečně co obdivovat a fotit. Za námahu stojí i výstup na vyhlídku, z níž je téměř kruhový výhled na zvlněnou krajinu Vysočiny. Až na studený vítr je tady ideální místo k delšímu odpočinkovému pobytu, třičtvrtěhodina ubíhá jako nic.
Následující trasa, na níž se vydáváme o půl třetí, je již značena červeně. Hned kousek pod zříceninou stojí za pozornost pomník připomínající schůze ilegálních skupin komunistů v době II. světové války. Což o to, komunisti by se tady mohli scházet i dnes - dřevěná šibenice je pro ně připravena jen o kousek vedle :-)
Stezka v této fázi neustále klesá, nejprve do vesničky Kobylnice, za níž se otevírá hezký výhled do údolí řeky Svratky, a potom po zpevněné kamenité cestě k osamocené chatě pod Povrchnicí. Zde ze široké lesní cesty odbočujeme vpravo a po několika minutách stojíme u rozcestníku Pyšolec. Ke stejnojmennému hradu vede asi 400 metrů dlouhá odbočka a my se tam samozřejmě vydáváme. Z poslední dnes navštívené zříceniny hradu se do dneška dochovala pouze část mohutné válcové věže a několik zbytků paláce. Výhled z hradního ostrohu není kvůli vzrostlým stromům žádný, vyrovnávací vodní nádrž Vír II pod námi můžeme tedy jen tušit.
Po krátkém odpočinku se vracíme zpátky na rozcestí a kousek od něj se znovu dostáváme na kamenitou lesní cestu, která nás přivádí až k prvním domkům v obci Vír. Přicházíme k lávce přes Svratku, po níž se vydáváme na její levý břeh. Z mostíku je pěkný výhled nejen na neskutečně čistou vodu přitékající sem přes několik stupínků od přehrady, ale hezké je i panorama obce s kaplí na břehu. Proti proudu řeky, která je dnes v obležení rybářů, kráčíme k hlavnímu silničnímu mostu, vracíme se na pravý břeh a ulicí vedoucí kolem obecního úřadu se dostáváme až k areálu továrny. Znovu přecházíme na levý břeh a tento slalom přes řeku zakončujeme těsně pod hrází zdejší přehrady.
Ta se výškou 71 m (některé prameny uvádějí výšku 76,5 m) řadí mezi nejvyšší tížní betonové hráze v ČR. Podrobnější prohlídku odkládáme na neděli a pokračujeme serpentinami po silnici vedoucí na její korunu. U areálu vodárny odbočujeme doleva na lesní pěšinu, na níž nám dává zabrat cca dvoukilometrový výstup s převýšením více jak 280 metrů. Konečně vycházíme z pásu lesa, od pěkného zákoutí samoty s rybníčkem přecházíme louku a po úbočí vrcholu Zadní skála přicházíme na okraj malé vesničky Karasín. Pod dominantní stavbou nedávno vybudované rozhledny se ocitáme přesně v 17 hodin.
V útulném bistru si kluci dávají pivo a já se snažím zahnat příznaky nachlazení horkým čajem. Po občerstvení si zakupujeme vstupenky na rozhlednu (za 1,- Kč na osobu!) a vydáváme se na výstup po točitém schodišti o 30 metrů výše. Výhled z otevřeného ochozu je dle očekávání pěkný. Po sestupu zbývá do zavíračky v bistru ještě pár minut, čehož využíváme a dáváme si, nyní už všichni, ještě po jednom pivu - to tady mají opravdu dobré.
V 18:30 se přesunujeme kolem areálu vepřína na louku svažující se směrem k přehradní nádrži. Toto místo se nám zamlouvá i pro přenocování. Vaříme si večeři a po soumraku se chystáme zalehnout do spacáků. Studený vítr a zejména černá mračna od západu nás ale nutí toto místo opustit. Raději se vracíme k vepřínu, kde se zabydlujeme pod zastřešeným seníkem. Po deváté už všichni tvrdě spíme.
DEN DRUHÝ - PRAVOBŘEŽKOU OKOLO VÍRSKÉ VODNÍ NÁDRŽE (15. 9. 2002)
Změna nocležiště se nám vyplatila. Od půlnoci prakticky nepřetržitě prší a ráno se to nelepší. V sedm se soukáme ze spacáků a snídáme. Kvůli balíkům slámy zde nepřipadá v úvahu vaření a tak jídlo konzumujeme za studena.
V 8 hodin se oblékáme do pláštěnek a vyrážíme na cestu. Původně jsme měli v plánu pokračovat po červené do Dalečína, ale v tomto počasí na tak dalekou túru nikdo z nás nemá náladu. Jdeme tedy po polní cestě, která směřuje dolů k nádrži. Cesta nás vede po okraji louky, přes níž se převalují mlhová mračna, až do smrkového lesa a tam bohužel končí. Vracíme se tak zpátky na louku a mokrou trávou klesáme až k okraji jiného lesa. Zde se vydáváme na strmý sestup, který je díky vlhkému podloží celkem zajímavý, ovšem jen pro ty, co zrovna nejsou obětí pádu. Krkolomně se nám opět daří dojít na lesní cestu a po ní docházíme na asfaltovou silničku vedoucí po pravém břehu Vírské přehrady.
Tzv. pravobřežka byla pro turistickou veřejnost zkušebně zpřístupněna teprve před několika dny, vede totiž v ochranném vodárenském pásmu. Čeká nás asi 4 km dlouhý traverz polesím Laškovec podél klikatící se vodní hladiny. Déšť postupně ustává. Zhruba v půli cesty potkáváme dva turisty, kteří se vydali opačným směrem, jinak je dnes ráno silnička jen naše.
O čtvrt na deset přicházíme ke koruně hráze. Znovu začíná hustě pršet a tak spěcháme do půlkruhové kolonády, která nám čtvrthodinku poskytuje azyl. Po zlepšení počasí se vydáváme po 390 m dlouhé koruně a zhruba uprostřed se dáváme do diskuse o tom, jak by si toto dílo poradilo s případnou x-letou vodou, která protékala před měsícem řekou Vltavou.
Dolů pod přehradu se dostáváme serpentinami, jimiž dříve vedla značená červená stezka, někde jsou ještě patrné značky. To už jsme znovu na okraji obce Vír a po necelém kilometru pěší túru končíme na silničním mostě přes Svratku. Zde vyčkáváme něco přes hodinu na autobus, který nás přepravuje na železniční stanici v Nedvědicích.
Zjišťujeme, že spoj, který měl jet už v 11 hodin bude mít 90 minut zpoždění, což nám i docela vyhovuje. V Tišnově totiž bez problémů stíháme rychlík do Brna, kam přijíždíme kolem 13:40. Dvacet minut na přestup využíváme k návštěvě čínského bistra v podchodu a ve 14:05 odjíždíme osobákem do Hrušovan. Loučíme se s Nikolou a po přestupu na "hevlínku" jsme zpátky doma v Hevlíně.
Já a Petr se na hevlínském nádraží setkáváme v 6:50, tedy krátce před odjezdem ranního spoje do Hrušovan nad Jevišovkou. Teprve v Hrušovanech je naše dnešní cestovatelská skupina kompletní, přidává se k nám totiž již skoro tradiční účastník výletů - Nikola z Mikulova. Přemýšlíme, jakou koupit jízdenku a nakonec volíme ČD-TIP.
Chvilku ještě vyčkáváme příjezdu spěšného vlaku od Znojma a něco před půl osmou už sedíme v prototypce 842-ky. Více jak hodinovou cestu do Brna trávíme čtením novin, které Nikola pořídil v hrušovanském stánku. Do Štatlu přijíždíme včas, čtvrthodinku čekáme na přípoj od Břeclavi a v devět pokračujeme pantografem do Tišnova. Tady absolvujeme poslední přestup a po trati s pěkným okolím dojíždíme do Bystřice nad Pernštejnem.
O půl jedenácté opouštíme nepříliš šťastně řešené bystřické nástupiště a vydáváme se po červeně značené turistické trase do centra města. Je už docela teplo, když scházíme do údolí říčky Bystřice. Procházíme kolem sportovního areálu s moderním koupalištěm a následně mírně stoupáme až na hlavní náměstí, které nese jméno (jako v každém druhém městě) po T. G. Masarykovi. Musíme nakoupit proviant a k tomuto účelu si ne zrovna šťastně vybíráme předražený supermarket Julius-Meinl. V horní části náměstí si pak sedáme do stínu lípy a dáváme si vydatnou svačinu - no, spíše oběd.
Na cestu se vydáváme asi v 11:45 hodin. Kolem obchodního centra Albert se dostáváme na silnici I. třídy a po ní scházíme k říčce Bystřici. U křižovatky bez problémů nacházíme modré turistické značení, jehož směrem se vydáváme k čističce odpadních vod a dále po proudu řeky. Během prvního kilometru míjíme jen několik stavení, další část údolíčka je již pustá. Za prvním rozcestníkem prudce stoupáme do stráně a to jen proto, abychom se po chvíli znovu vrátili zpátky k řece.
U rozcestníku "Na říčkách" se máme opět vydat do kopce, místo toho se ale necháváme zlákat pěšinkou vedoucí loukou podél řeky. Tato cestička se ale postupně ztrácí ve vysoké trávě a díky tomu jsme brzy po pás mokří, ale na to už jsme zvyklí i z jiných výletů. Přicházíme k brodu, ale jím si řeku překonat netroufáme a tak se operativně vydáváme cestou - necestou po strmém svahu prodírajíce se smrkovým porostem.
Po krutých 300 metrech se nám znovu daří navrátit na značenou cestu a po ní scházíme k soutoku Bystřice a nějakého malého potůčku. Vzápětí se nám znovu zvyšuje tep při výstupu do stráně. Ještě několik stovek metrů chůze a už se ocitáme u první zříceniny hradu na dnešní trase. Tou jsou fragmenty věže a paláce bývalého hradu Aueršperka. K vidění tady toho opravdu moc není a tak bez zdržování pokračujeme dolů k řece Bystřici, po mostíku ji překonáváme a logicky znovu nabíráme výškové metry.
Krajinou otevírající se v pěknou lučinu se dostáváme na návrší k mohutným kládám, odkud se nám naskýtá velmi pěkný rozhled do okolí. Vidíme jak dnešní výchozí bod - město Bystřici nad Pernštejnem, tak i plánovaný cíl, jímž je rozhledna Karasín. Také se objevuje kousek vodní hladiny Vírské přehrady, jenom hrad Zubštejn, který by už neměl být daleko, spatřit nelze.
Po krátké pauze pokračujeme do Pivonic s pěknou kaplí sv. Anny a poté, co se k naší trase přidává i žlutá a červená, vykračujeme do lesa nad vískou. Za okamžik se před námi objevuje, v nadmořské výšce 688 metrů situovaný, hrad Zubštejn. Oproti Aueršperku je tento podstatně zachovalejší: nejvíce zaujmou dochované klenuté místnosti nad sebou bez vnější stěny. Je tady skutečně co obdivovat a fotit. Za námahu stojí i výstup na vyhlídku, z níž je téměř kruhový výhled na zvlněnou krajinu Vysočiny. Až na studený vítr je tady ideální místo k delšímu odpočinkovému pobytu, třičtvrtěhodina ubíhá jako nic.
Následující trasa, na níž se vydáváme o půl třetí, je již značena červeně. Hned kousek pod zříceninou stojí za pozornost pomník připomínající schůze ilegálních skupin komunistů v době II. světové války. Což o to, komunisti by se tady mohli scházet i dnes - dřevěná šibenice je pro ně připravena jen o kousek vedle :-)
Stezka v této fázi neustále klesá, nejprve do vesničky Kobylnice, za níž se otevírá hezký výhled do údolí řeky Svratky, a potom po zpevněné kamenité cestě k osamocené chatě pod Povrchnicí. Zde ze široké lesní cesty odbočujeme vpravo a po několika minutách stojíme u rozcestníku Pyšolec. Ke stejnojmennému hradu vede asi 400 metrů dlouhá odbočka a my se tam samozřejmě vydáváme. Z poslední dnes navštívené zříceniny hradu se do dneška dochovala pouze část mohutné válcové věže a několik zbytků paláce. Výhled z hradního ostrohu není kvůli vzrostlým stromům žádný, vyrovnávací vodní nádrž Vír II pod námi můžeme tedy jen tušit.
Po krátkém odpočinku se vracíme zpátky na rozcestí a kousek od něj se znovu dostáváme na kamenitou lesní cestu, která nás přivádí až k prvním domkům v obci Vír. Přicházíme k lávce přes Svratku, po níž se vydáváme na její levý břeh. Z mostíku je pěkný výhled nejen na neskutečně čistou vodu přitékající sem přes několik stupínků od přehrady, ale hezké je i panorama obce s kaplí na břehu. Proti proudu řeky, která je dnes v obležení rybářů, kráčíme k hlavnímu silničnímu mostu, vracíme se na pravý břeh a ulicí vedoucí kolem obecního úřadu se dostáváme až k areálu továrny. Znovu přecházíme na levý břeh a tento slalom přes řeku zakončujeme těsně pod hrází zdejší přehrady.
Ta se výškou 71 m (některé prameny uvádějí výšku 76,5 m) řadí mezi nejvyšší tížní betonové hráze v ČR. Podrobnější prohlídku odkládáme na neděli a pokračujeme serpentinami po silnici vedoucí na její korunu. U areálu vodárny odbočujeme doleva na lesní pěšinu, na níž nám dává zabrat cca dvoukilometrový výstup s převýšením více jak 280 metrů. Konečně vycházíme z pásu lesa, od pěkného zákoutí samoty s rybníčkem přecházíme louku a po úbočí vrcholu Zadní skála přicházíme na okraj malé vesničky Karasín. Pod dominantní stavbou nedávno vybudované rozhledny se ocitáme přesně v 17 hodin.
V útulném bistru si kluci dávají pivo a já se snažím zahnat příznaky nachlazení horkým čajem. Po občerstvení si zakupujeme vstupenky na rozhlednu (za 1,- Kč na osobu!) a vydáváme se na výstup po točitém schodišti o 30 metrů výše. Výhled z otevřeného ochozu je dle očekávání pěkný. Po sestupu zbývá do zavíračky v bistru ještě pár minut, čehož využíváme a dáváme si, nyní už všichni, ještě po jednom pivu - to tady mají opravdu dobré.
V 18:30 se přesunujeme kolem areálu vepřína na louku svažující se směrem k přehradní nádrži. Toto místo se nám zamlouvá i pro přenocování. Vaříme si večeři a po soumraku se chystáme zalehnout do spacáků. Studený vítr a zejména černá mračna od západu nás ale nutí toto místo opustit. Raději se vracíme k vepřínu, kde se zabydlujeme pod zastřešeným seníkem. Po deváté už všichni tvrdě spíme.
DEN DRUHÝ - PRAVOBŘEŽKOU OKOLO VÍRSKÉ VODNÍ NÁDRŽE (15. 9. 2002)
Změna nocležiště se nám vyplatila. Od půlnoci prakticky nepřetržitě prší a ráno se to nelepší. V sedm se soukáme ze spacáků a snídáme. Kvůli balíkům slámy zde nepřipadá v úvahu vaření a tak jídlo konzumujeme za studena.
V 8 hodin se oblékáme do pláštěnek a vyrážíme na cestu. Původně jsme měli v plánu pokračovat po červené do Dalečína, ale v tomto počasí na tak dalekou túru nikdo z nás nemá náladu. Jdeme tedy po polní cestě, která směřuje dolů k nádrži. Cesta nás vede po okraji louky, přes níž se převalují mlhová mračna, až do smrkového lesa a tam bohužel končí. Vracíme se tak zpátky na louku a mokrou trávou klesáme až k okraji jiného lesa. Zde se vydáváme na strmý sestup, který je díky vlhkému podloží celkem zajímavý, ovšem jen pro ty, co zrovna nejsou obětí pádu. Krkolomně se nám opět daří dojít na lesní cestu a po ní docházíme na asfaltovou silničku vedoucí po pravém břehu Vírské přehrady.
Tzv. pravobřežka byla pro turistickou veřejnost zkušebně zpřístupněna teprve před několika dny, vede totiž v ochranném vodárenském pásmu. Čeká nás asi 4 km dlouhý traverz polesím Laškovec podél klikatící se vodní hladiny. Déšť postupně ustává. Zhruba v půli cesty potkáváme dva turisty, kteří se vydali opačným směrem, jinak je dnes ráno silnička jen naše.
O čtvrt na deset přicházíme ke koruně hráze. Znovu začíná hustě pršet a tak spěcháme do půlkruhové kolonády, která nám čtvrthodinku poskytuje azyl. Po zlepšení počasí se vydáváme po 390 m dlouhé koruně a zhruba uprostřed se dáváme do diskuse o tom, jak by si toto dílo poradilo s případnou x-letou vodou, která protékala před měsícem řekou Vltavou.
Dolů pod přehradu se dostáváme serpentinami, jimiž dříve vedla značená červená stezka, někde jsou ještě patrné značky. To už jsme znovu na okraji obce Vír a po necelém kilometru pěší túru končíme na silničním mostě přes Svratku. Zde vyčkáváme něco přes hodinu na autobus, který nás přepravuje na železniční stanici v Nedvědicích.
Zjišťujeme, že spoj, který měl jet už v 11 hodin bude mít 90 minut zpoždění, což nám i docela vyhovuje. V Tišnově totiž bez problémů stíháme rychlík do Brna, kam přijíždíme kolem 13:40. Dvacet minut na přestup využíváme k návštěvě čínského bistra v podchodu a ve 14:05 odjíždíme osobákem do Hrušovan. Loučíme se s Nikolou a po přestupu na "hevlínku" jsme zpátky doma v Hevlíně.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
