K PRAMENU MORAVY A PO OBJEKTECH OPEVNĚNÍ NA KRÁLICKU
| Datum: | 5. - 7. srpna 2002 |
| Složení výpravy: | Marek, Petr |
| Ušlá vzdálenost: | 1. den 6 km; 2. den: 35 km; 3. den: 14 km |
| Mapa: | KČT č. 53 - Králický Sněžník nebo ShoCart: Pěší turistika a cyklotrasy okresu Ústí/O. |
| Text & foto: | Marek Topič |
Králický Sněžník je druhou nejvyšší horou Moravy. O tom, jak je jeho masiv nádherný se můžeme dočíst v mnoha
turistických encyklopediích, ale přesvědčit se o pravdivosti tohoto tvrzení lze jen při osobní návštěvě. Na
rozdíl od Pradědu nebo Sněžky sem nevede žádná lanovka ani silnice, nestojí zde dokonce ani turistická chata
(i když v dávných časech stávala), člověk se tedy při výstupu musí spolehnout jen sám na sebe.
"Králičák" však někdy dokáže být i zrádný, o čemž jsem se já osobně přesvědčil v roce 2000, kdy jsem se o jeho zdolání poprvé pokoušel a kvůli extrémní průtrži mračen jsem musel u rozcestí "Pod srubem" vzdát. Dobré počasí je zde k úspěšnému zdolání vrcholu základním předpokladem.
Nyní se vydávám na sever Moravy znovu s vírou, že počasí přát bude. A protože mám jednu z posledních možností využít jízdenku Junior Tour, která není vázána projetou vzdáleností, spojím výlet ještě o jiná zajímavá místa, kam jsem si vždycky přál se podívat. Tím prvním bude Riegrova stezka v Semilách a tou druhou jízda po nejstrmější železnici v ČR, tzv. zubačce.
DEN PRVNÍ - RIEGROVOU STEZKOU (5. 8. 2002)
Z Hevlína odjíždím prvním ranním vlakem ve čtyři ráno. Přestupuji na osobák směr Brno, kam přijíždím čtvrthodinku před šestou. Ve stánku si kupuji bagetu a noviny a odebírám se na IV. nástupiště, kde už je připravena souprava expresu "Brněnský drak" směr Praha. Lidí moc nejede, velkoprostorový oddíl je obsazen ani ne ze třetiny. Z novin se dozvídám nepříliš optimistickou předpověď počasí a když za Letovicemi vidím mokré silnice, mám chuť to otočit a výlet odložit.
Naštěstí tak nečiním a vystupuji až na pardubickém hlavním nádraží. Přestupuji do rychlíku směr Liberec, kam si za mnou přisedá skupinka návštěvníků festivalu Svojšice. Dle jejich líčení byly koncerty super a tak trochu lituji, že jsem tam nebyl také. V Hradci Králové vystupují, no jsou spíše vyhozeni, neboť si "zapomněli" koupit jízdenky a tak dál jedu opět sám.
Po dvou hodinách jízdy vystupuji na nádraží v Semilách a bez meškání se vydávám po modře značené turistické trase vedoucí podél železnice a posléze klesající k Jizeře. Po překonání lávky se v místní části Řeky napojuji na červenou TZT. Kousek za čistírnou odpadních vod přicházím k první informační tabuli naučné stezky, která je zaměřena na zdejší horniny. V další části mě čeká pro mě nejzajímavější úsek a to chůze po 77 m dlouhé lávce uchycené na konzolích zapuštěných do skály.
Míjím pamětní desku Míly Šmída a potom přicházím k domku u jezu, kterým je voda Jizery vháněna do tunelu prorážejícího skalním masivem až k spálovské hydroelektrárně. Pod jezem je koryto řeky opravdu nějak "vyschlé". Stezka odtud stoupá vzhůru až do výšky zhruba 60 m nad hladinu řeky. Krátkou odbočkou si zacházím na Böhmovu vyhlídku a pak pokračuji sestupem k nedlouhému dřevěnému mostíku. Za ním pak procházím asi čtyřmetrovým tunelem vytesaným ve skále a podél četných skalních útvarů znovu stoupám vzhůru do svahu.
Míjím zastřešenou lesní studánku a po dalších zhruba 300 metrech dřevěnou chatku. Po cestě zpevněné proti sesuvu přicházím k pěkně upravenému pramenu Antala Staška, z něhož ale mnoho vody nevytéká. To už je na dohled budova spálovské vodní elektrárny. Sestupuji k rozcestníku u spálovského silničního mostu a po zjištění, že další úsek Riegrovy stezky vede po asfaltové silnici se rozhoduji tento krátký výlet ukončit zde.
Přímo u železniční zastávky je hotel, kam si zacházím na oběd. Příjezdu osobáku od Železného Brodu vyčkávám na terase restaurace. Ten dojíždí přesně dle jízdního řádu v 13:05. Vlak projíždí zalesněným údolím říčky Kamenice a jízda je tak velmi zajímavá. V Tanvaldu přestupuji na lokálku do Harrachova. Bohužel je na spoj nasazen motorák řady 810 a tak nemám možnost sledovat úseky s ozubnicí. I tak projížďka splňuje má očekávání. Na konečné ani nevystupuji a nejbližším spojem se vracím zpátky do Tanvaldu a Železného Brodu. Vlak pokračuje až do Semil, takže nyní si projíždím vlakem to, co jsem šel před pár hodinami pěšky po opačné straně údolí Jizery. Díky četným tunelům a vzrostlým stromům toho však z vlaku mnoho vidět není.
V Semilách, kde dnes podruhé vystupuji, se nyní vydávám opačným směrem do centra města. Navštěvuji hned první obchod s potravinami, který potkávám a nakupuji zásoby na zítřejší den. S batohem těžším o cca 5 kg se vracím zpět na nádraží a vyčkávám příjezdu rychlíku č. 647. Po dvouhodinovce strávené v kupé vystupuji v Pardubicích a díky rychlému přestupu se mi daří stihnout rychlík směr Přerov.
V České Třebové přistupuje kolega Petr, který sem dorazil spěšným vlakem od Brna (z Hevlína vyjížděl v 13:56). Společně pak jedeme jednu zastávku do Zábřehu na Moravě. Tady přestupujeme na osobák směr Šumperk, který odjíždí s 15minutovým zpožděním do Bludova. Přípoj do Hanušovic na nás ale naštěstí čeká a tak novým moderním motorákem řady 843 přijíždíme kolem 21:45 do Hanušovic. Další přípoj směr Staré Město pod Sněžníkem už dnes nepojede a tak se vydáváme hledat vhodné místo pro bivak. Po tmě už se špatně hledá a tak se usazujeme v několik metrů vzdálené budce autobusové zastávky, kde na lavičce uleháme ke spánku.
DEN DRUHÝ - VÝSTUP NA KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK (6. 8. 2002)
Kolem páté hodiny nás budí hlouček lidí, který před zastávkou čeká na ranní autobus. Po jejich odjezdu se soukáme ze spacáků, balíme a přesunujeme se na vlakové nádraží. Chvíli vyčkáváme odjezdu spoje směr Staré Město pod Sněžníkem, který jede v 5:33. Po deseti minutách jízdy vystupujeme na zastávce Vysoké Žibřidovice. V dřevěné boudě zastávky, která se nachází v nadmořské výšce 468 metrů, si na lihovém vařiči připravujeme snídani.
V půl sedmé se vydáváme na cestu po červené značce. Prvních pár metrů jdeme podél kolejí a u chatového tábora odbočujeme vlevo. Proti proudu Prudkého potoka nás vede mírně stoupající úzká asfaltka s velmi dobrým povrchem. Brzy míjíme žibřidovickou hájenku a o několik stovek metrů dál dva dětské tábory. Dvojitou serpentinou se dostáváme ke skupince chat okolo hájenky Bystřina, kde už máme k dobru dalších téměř 200 metrů nadmořské výšky.
Podlézáme závoru a vydáváme se na poslední kilometr po asfaltu. Od místa, kde se silnička od potoka odklání, nás čeká nejkrásnější úsek trasy. Vcházíme do přírodní rezervace a vydáváme po málo prošlapané pěšince. Za dřevěným srubem začíná úsek, kde se hučící vodopády střídají s klidnými tůňkami. Cesta je zde velice zajímavá: někdy je nutno překonávat potok po kluzkých kamenech, jindy zase (hlavně s bagáží) náročné přelézání spadlých stromů. V horní části nás ještě čeká pár rašelinových tůněk, které se ve spolupráci s hustým porostem orosených kapradin starají o to, že u rozcestníku s výmluvným názvem Mokřiny (1148 m) jme mokří od paty až po ramena.
Převlékáme se do suchého, mokré věci rozvěšujeme na batoh k vysušení a po deseti minutách pokračujeme po kamenité cestě na Tetřeví horu. Krajinou, která spíše připomíná polomy v Krušných horách, se dostáváme k linii objektů čs. opevnění úseku XIII-Sušina (IV. sbor). Jde o nejvýše položené řopíky na našem území, navíc jsou zde rozestavěny ve velké hustotě - z jednoho místa je tu možno zahlédnout až 7 pevnůstek. Do jednoho objektu v blízkosti turistické stezky si schováváme batohy a jdeme si řopíky na náhorní plošině Tetřeví hory projít podrobněji.
Po třičtvrtěhodinovém průzkumu se vracíme zpátky na stezku a pokračujeme podél linie opevnění, kdy možná míjíme i nejvýše položený bunkr v Česku, směrem k vrcholu Sušina (1321 m). Tady červená končí. Jak tvrdí výstražná tabule - na vlastní nebezpečí se vydáváme po modré TZT po Mokrém hřbetě. Po krátkém sestupu nás mile překvapuje dřevěný povalový chodníček, po němž překonáváme rašeliniště v údolíčku pod kótou 1241. Jdeme dále po Mokrém hřbetě s několika krátkými úseky rašelinišť až se dostáváme na kótu 1250 (Stříbrnická), z níž se nám poprvé dopřává pohledu na náš dnešní cíl - Králický Sněžník. Jen 200 metrů dlouhý sestup na sedlo pod Králickým Sněžníkem nám trvá dobrou půlhodinu, nejsme totiž schopni odolat bohatě obsypaným keříkům borůvčí.
U rozcestníku s červenou TZT dnes potkáváme první turisty, několik sběračů borůvek a také lesníky, kteří sem přijeli s Avií vysazovat malé stromky. Ti všichni sem evidentně dorazili ze Starého Města, což je o 4 km blíže než námi volená trasa z Vysokých Žibřidovic. Při stoupání k chatě horské služby předbíháme jednu rodinku.
Připojuje se žlutá značka a vyvádí nás stále prudším stoupáním až k torzu turistické chaty. Východně od ní shlíží dolů ke Starému Městu známá soška slůněte. Jdeme ještě asi 50 metrů a ocitáme se u kamenné stavbičky, ze které vyúsťuje pramen naší národní řeky Moravy. Počasí nám přeje a tak si můžeme vychutnat překrásný výhled jak do údolí, tak i na Jeseníky s dominantním Pradědem a samozřejmě i na četná suťová pole na svahu Králického Sněžníku. Osvěžujeme se ledovou vodou a pak si ji doplňujeme i do lahví. Tomu se diví pětičlenná rodinka, která sem po pěti minutách přichází, ale když jim vysvětlujeme, jak to asi s tou "závadností vody" bude, začínají hltat doušky Moravy také.
Po závěrečných pěti minutách výstupu se ocitáme na plochém vrcholu Králického Sněžníku (1423 m n. m.). Je 11:15 a my máme za sebou 16,5 km a převýšení 955 metrů. Přecházíme pár metrů do Polska, kde si sedáme za jeden ze stolů pod ruinami rozhledny. Během naší vydatné svačiny sem na vrchol postupně doráží další turisté a dokonce i skupinka jezdců na horských kolech. Když pak vystupujeme až ke kříži na kamenné kupě napočítáváme zde celkem 28 lidí.
Rozhled z vrcholu je podobný tomu, jaký se nám naskytl od pramene Moravy, kvůli mlžnému oparu toho totiž není moc vidět na polské straně. Také se musím zmínit o velké spoustě nápisů z drobných kamenů, které jsou ale většinou v polštině a pro nás tudíž nepříliš srozumitelné.
Přesně v 12:00 se chystáme k sestupu. Jdeme po červené turistické značce a zároveň i po státní hranici. Strmá pěšina doslova kličkuje mezi patníky, takže chvíli jdeme Polskem a chvíli po našem území. Postupně se zvyšuje hustota stromů a později už jdeme hlubokým lesem. Státní hranici opouštíme po 3 kilometrech pod Malým Sněžníkem. Odtud traverzujeme po lesní cestě a díky rozsáhlé mýtině se nám otevírají pěkné výhledy na protější Koňský hřbet.
Po necelých dvou kilometrech cestu opouštíme a prudce strmým sestupem přicházíme k rozcestí nad Zbojnickou chatou. Zde začíná jiná traverzující cesta, která je navíc čerstvě pokryta asfaltem. Na cestu, na níž by se spíše hodilo kolo, se vydáváme asi po 15 minutách odpočinku. 5 km dlouhý úsek nad Sršňovku se nám po asfaltu zdá být jednotvárný a trochu nudný. Zvládáme ho ale rychle, za 50 minut.
K rozcestí Pod Klepáčem sestupujeme společně s modrou TZT a po dalších cca osmi stovkách metrů silnici konečně opouštíme. Vstupujeme na louku, kde nás trochu překvapuje drátem ohrazená louka. Stezka ale vede skrz ji a tak zkoušíme, zda je drát pod proudem. Je, ale naštěstí není napětí příliš vysoké (odhaduji tak 70 voltů) a tak při překračování nedopadáme jako farář Otík ve filmu Slunce, seno, ...
Procházíme kolem oplechované zvoničky, jejíž prohlídce ale nemůžeme věnovat příliš času, neradi bychom svou přítomností rušili o pár desítek dále se pasoucí krávy. Ty si nás naštěstí moc nevšímají a tak s úlevou areál pastviny opouštíme. Kolem několika drobných stavení vystupujeme k lesu, kde se nám znovu do cesty plete drátem ohraničená louka. I tady je drát pod proudem, ale podstatně nižšího napětí než v předchozím případě. Vydáváme se podél něj i když tudy značka nevede.
Petr zkouší svou ruku proměnit v trolej doufaje, že tak získá energii pro další pochod. Bohužel se tak nestává a naopak se snižuje tempo jeho chůze. Drátěná hranice louky míří někam k Horní Lipce a tak jsme nakonec i tady nuceni překážku přelézt a po krásné trávě přejít ke stodole naproti. Narážíme i na turistické značky, dokonce i na rozcestník, který stojí vedle kamenného kříže. Kamenitou cestou vystupujeme na návrší "Na Vyhlídce" a později na o něco málo nižší kopec Roudný. Zde se naplno projevuje Petrova krize, který u druhého jmenovaného rozcestníku doslova padá únavou.
Zatímco kolega odpočívá, já se nemůžu vynadívat na malými vesničkami posetou Kladskou kotlinu, na město Králíky i na protější hřbet Suchého vrchu. Jen pohled k severu, odkud se valí černá mračna mi moc příjemný není. Během okamžiku na nás padá i pár kapek a tak se rychle zvedáme a míříme do lesa. Poté co vycházíme znovu na louku váháme, zda máme obléknout pláštěnku, ale nakonec se počasí umoudřuje a u hřbitůvku v Prostřední Lipce je znovu pěkně.
Zastavujeme se v hospodě, ale celých pět minut se nikdo nemá, kdo by nás obsloužil a tak ji zase opouštíme. Za mostem přes Lipkovský potok kráčíme do mírného stoupání a krátce po 16. hodině si sedáme na nástupišti železniční zastávky. Odpočívá zde i trojčlenná skupinka cykloturistů, od níž se dozvídáme, že nedaleké vojenské muzeum je již zavřeno. Zastávka splňuje naše parametry pro bivak a tak se tady rozhodujeme přenocovat. Nejdříve se ale Vypravujeme znovu do vsi Prostředni Lipka, kde si v malém konzumu dokupujeme zásoby jídla a pití. Po návratu si vaříme polévku a guláš z konzervy.
Jak plyne čas, tak nás únava opouští. Rozhodujeme se, že si ještě krátký výlet k areálu vojenského muzea uděláme. Je to opravdu jen kousíček, asi 300 metrů. Nejprve si prohlížíme pobořený pěchotní srub K-S-14 "U Cihelny". Kolem objektu, který byl postaven ve III. stupni odolnosti, je poměrně dobře zachovaný (spíše obnovený) systém překážek. Úsměvně zapůsobí i imitace zvonu v podobě rozřezané tlakové nádoby. Na východním svahu stojí dva namaskované řopíky vz. 37, k nim se ale nevydáváme. Naopak se jdeme alespoň přes plot podívat na expozici vojenského muzea. Vystaveny jsou zde tanky, obrněné transportéry, polní děla i obyčejné "vétřiesky". Jedním z tanků dokonce někdo popojíždí (jak se později dozvídáme, jsou to průvodci z Boudy).
Kolem osmé se vydáváme zpátky k zastávce. Přicházíme tam právě v okamžik, kdy projíždí poslední vlak a tak si hned rozbalujeme karimatky a spacáky. Po únavném pochodu velmi brzy usínáme, ještě před soumrakem.
DEN TŘETÍ - TVRZ BOUDA (7. 8. 2002)
Budíme se krátce po půl šesté a to jen díky pípaní nastaveného budíku. Je docela zima a fouká i poměrně silný vítr. Sotva máme sbaleny spací potřeby, přijíždí první ranní vlak od Hanušovic. Nastupujeme do něj a jedeme do Dolní Lipky, odkud bez přestupu pokračujeme směrem na Králíky. Cestou míjíme i jeden z pěchotních srubů, asi K-S-16.
V 6:32 vystupujeme na nádraží v Červené Vodě, kde si ze všeho nejdřív připravujeme snídani. V 7:15 se vydáváme na cestu po modré TZT. Dostáváme se na silnici I. třídy č. 43, po které jdeme asi 0,5 km ke křižovatce s jinou silnicí I. třídy, nyní označenou číslem 11. Z rušné komunikace odbočujeme vlevo a podél budovy nemocnice docházíme na konec vsi pod kopec Hůrka. Cesta začíná prudce stoupat, nejprve loukami a za Urbanovou chalupou se noří do lesa.
Kromě zdolávání výškových metrů nám zde chůzi znepříjemňují i hejna dotěrných much. Ty nám nedají pokoj ani na křižovatce turistických tras Hvězda, kde si sedáme pod dřevěný přístřešek a odpočíváme. Poslední kilometr a půl na Suchý vrch, nyní po červené TZT, už tolik náročný není. Když v 8:45 přicházíme k turistické chatě, není na krok vidět, mlhavá mračna ustupují jen na krátké okamžiky, díky čemuž se nám daří chatu vyfotografovat. Na návštěvu rozhledny však není ani pomyšlení. A i kdyby byla viditelnost dobrá, otevřeno bývá až od jedenácté hodiny, což by znamenalo čekat více jak 2 hodiny.
Poté, co míjíme skalní útvar s GPS bodem, odkud je určitě při dobré viditelnosti pěkný rozhled do kraje, se trochu horší počasí. Kromě husté mlhy začíná i poprchat, což nám při sestupu po mokrých a kluzkých kamenech dělá trochu problémy. Od rozcestí Pod Bradlem vede stezka po zpevněné lesní cestě téměř pod vrchol hory Bouda. Déšť ustává a znovu nastupují hejna much, aby nám znepříjemnily i ty poslední metry chůze, jež nás čekají ke vchodovému objektu dělostřelecké tvrze Bouda, ozn. K-S-22a.
Do první prohlídky zbývá hodina a půl času, tak se usazujeme za jeden z dřevěných stolů a vaříme si polévku. Zbytek času jen tak pročekáme. S přibývajícím časem sem postupně přichází asi 50 lidí a s těmi všemi se úderem jedenácté vydáváme na prohlídku podzemí. Batohy si ukládáme vedle pokladny a po zaplacení vstupného se nám daří mezi prvními dostat do přechodového úseku chodby zvaného SAS. Získáváme tím dost času na aklimatizaci na podstatně nižší teplotu. Největší tepelný šok však přichází až pod svážnicí, kde už je určité méně než 10°C.
Úvodní část prohlídky vede dělostřeleckou galerií kolem filtrovny a strojovny, muničních skladů, ubikací a dalších skladů a končí výstupem po schodech do objektu K-S-22 pro otočnou a výsuvnou dělostřeleckou věž. Po sestupu se pokračuje spojovací chodbou pod objekt K-S-21, do jehož interiéru nás čeká opět výstup po schodišti. Do zbylých dvou srubů (K-S-23 a K-S-24) už nejdeme a po návratu dlouhou dělostřeleckou galerií prohlídka po cca 80ti minutách končí.
Venku nás překvapuje sluníčko, které mezitím, co jsme byli v podzemí, začalo svítit. Ve 12:30 se vydáváme na další cestu. Podél levé věže vystupujeme zkratkou k lesní cestě, na níž nacházíme i červené turistické značky. Od blízkého rozcestníku se nejdříve vypravujeme na prohlídku exteriérů objektů K-S-24 a K-S-22 a po stejné cestě se vracíme zpátky. Jdeme po červené značce a brzy přicházíme k pěchotnímu srubu K-S-25, který už není součástí dělostřelecké tvrze Bouda. Dveře jsou otevřené a tak bereme baterku a vydáváme se na průzkum interiéru. Uvnitř toho ale moc k vidění není, jediné, co nás překvapuje, je nezatopené spodní patro.
Dostáváme se k rozcestí "U převráceného bunkru", kde se opodál skutečně nachází jeden převrácený řopík a my tak máme jednu z mála příležitostí si objekt prohlédnout i ze spodu. Od tohoto místa pokračujeme po žluté naučné stezce věnované opevnění. Zanedlouho přicházíme k další raritě, totiž bunkru, pod jehož pravou střílnou se nalézá malý diamantový příkop - u objektů vz. 37 věc nevídaná. Od následujícího "déčka" při rozcestí "Vysoký kámen" nás už čeká především sestup. Míjíme ještě několik bunkrů a také zajímavý kříž s vyobrazením jahody, či jablka.
O půl třetí přicházíme k železniční zastávce v Mladkově. Nejprve se převlékáme do čistého a pak se jdeme informovat do čekárny na vhodný spoj domů. Takový nám paní, obsluhující program Avos, nachází až s odjezdem v po 17. hodině. Tak dlouho ale nečekáme a jedeme už osobákem s odjezdem v 15:38. Téměř hodinový čas na přestup v Letohradě využíváme k návštěvě nedaleké restaurace, kde si za velmi nízkou cenu dáváme dobrý oběd. Následuje jízda do Ústí nad Orlicí a po přestupu do České Třebové.
Tam jsme v 17:45 a do odjezdu dalšího přípoje nám zbývá znovu více jak hodina. Protože na nádraží probíhají rozsáhlé rekonstrukce, unikáme před zvukem sbíječky raději na pěkné Staré náměstí, kde asi půlhodinku trávíme sezením na lavičce u kašny. Po návratu nasedáme do expresu "Brněnský drak", kterým přijíždíme po 20. hodině do Brna. Ve stánku si kupujeme něco na zub a nasedáme do předposledního spoje do Hrušovan nad Jevišovkou. Cestou oba usínáme a na konečně nás budí až průvodčí kontrolující vlak. Domů pak přijíždíme "půlnočkou" ve 23:20. Jsme překvapeni, jak hodně tady pršelo, zatímco v hornatém kraji na severu prakticky ani nekáplo.
"Králičák" však někdy dokáže být i zrádný, o čemž jsem se já osobně přesvědčil v roce 2000, kdy jsem se o jeho zdolání poprvé pokoušel a kvůli extrémní průtrži mračen jsem musel u rozcestí "Pod srubem" vzdát. Dobré počasí je zde k úspěšnému zdolání vrcholu základním předpokladem.
Nyní se vydávám na sever Moravy znovu s vírou, že počasí přát bude. A protože mám jednu z posledních možností využít jízdenku Junior Tour, která není vázána projetou vzdáleností, spojím výlet ještě o jiná zajímavá místa, kam jsem si vždycky přál se podívat. Tím prvním bude Riegrova stezka v Semilách a tou druhou jízda po nejstrmější železnici v ČR, tzv. zubačce.
DEN PRVNÍ - RIEGROVOU STEZKOU (5. 8. 2002)
Z Hevlína odjíždím prvním ranním vlakem ve čtyři ráno. Přestupuji na osobák směr Brno, kam přijíždím čtvrthodinku před šestou. Ve stánku si kupuji bagetu a noviny a odebírám se na IV. nástupiště, kde už je připravena souprava expresu "Brněnský drak" směr Praha. Lidí moc nejede, velkoprostorový oddíl je obsazen ani ne ze třetiny. Z novin se dozvídám nepříliš optimistickou předpověď počasí a když za Letovicemi vidím mokré silnice, mám chuť to otočit a výlet odložit.
Naštěstí tak nečiním a vystupuji až na pardubickém hlavním nádraží. Přestupuji do rychlíku směr Liberec, kam si za mnou přisedá skupinka návštěvníků festivalu Svojšice. Dle jejich líčení byly koncerty super a tak trochu lituji, že jsem tam nebyl také. V Hradci Králové vystupují, no jsou spíše vyhozeni, neboť si "zapomněli" koupit jízdenky a tak dál jedu opět sám.
Po dvou hodinách jízdy vystupuji na nádraží v Semilách a bez meškání se vydávám po modře značené turistické trase vedoucí podél železnice a posléze klesající k Jizeře. Po překonání lávky se v místní části Řeky napojuji na červenou TZT. Kousek za čistírnou odpadních vod přicházím k první informační tabuli naučné stezky, která je zaměřena na zdejší horniny. V další části mě čeká pro mě nejzajímavější úsek a to chůze po 77 m dlouhé lávce uchycené na konzolích zapuštěných do skály.
Míjím pamětní desku Míly Šmída a potom přicházím k domku u jezu, kterým je voda Jizery vháněna do tunelu prorážejícího skalním masivem až k spálovské hydroelektrárně. Pod jezem je koryto řeky opravdu nějak "vyschlé". Stezka odtud stoupá vzhůru až do výšky zhruba 60 m nad hladinu řeky. Krátkou odbočkou si zacházím na Böhmovu vyhlídku a pak pokračuji sestupem k nedlouhému dřevěnému mostíku. Za ním pak procházím asi čtyřmetrovým tunelem vytesaným ve skále a podél četných skalních útvarů znovu stoupám vzhůru do svahu.
Míjím zastřešenou lesní studánku a po dalších zhruba 300 metrech dřevěnou chatku. Po cestě zpevněné proti sesuvu přicházím k pěkně upravenému pramenu Antala Staška, z něhož ale mnoho vody nevytéká. To už je na dohled budova spálovské vodní elektrárny. Sestupuji k rozcestníku u spálovského silničního mostu a po zjištění, že další úsek Riegrovy stezky vede po asfaltové silnici se rozhoduji tento krátký výlet ukončit zde.
Přímo u železniční zastávky je hotel, kam si zacházím na oběd. Příjezdu osobáku od Železného Brodu vyčkávám na terase restaurace. Ten dojíždí přesně dle jízdního řádu v 13:05. Vlak projíždí zalesněným údolím říčky Kamenice a jízda je tak velmi zajímavá. V Tanvaldu přestupuji na lokálku do Harrachova. Bohužel je na spoj nasazen motorák řady 810 a tak nemám možnost sledovat úseky s ozubnicí. I tak projížďka splňuje má očekávání. Na konečné ani nevystupuji a nejbližším spojem se vracím zpátky do Tanvaldu a Železného Brodu. Vlak pokračuje až do Semil, takže nyní si projíždím vlakem to, co jsem šel před pár hodinami pěšky po opačné straně údolí Jizery. Díky četným tunelům a vzrostlým stromům toho však z vlaku mnoho vidět není.
V Semilách, kde dnes podruhé vystupuji, se nyní vydávám opačným směrem do centra města. Navštěvuji hned první obchod s potravinami, který potkávám a nakupuji zásoby na zítřejší den. S batohem těžším o cca 5 kg se vracím zpět na nádraží a vyčkávám příjezdu rychlíku č. 647. Po dvouhodinovce strávené v kupé vystupuji v Pardubicích a díky rychlému přestupu se mi daří stihnout rychlík směr Přerov.
V České Třebové přistupuje kolega Petr, který sem dorazil spěšným vlakem od Brna (z Hevlína vyjížděl v 13:56). Společně pak jedeme jednu zastávku do Zábřehu na Moravě. Tady přestupujeme na osobák směr Šumperk, který odjíždí s 15minutovým zpožděním do Bludova. Přípoj do Hanušovic na nás ale naštěstí čeká a tak novým moderním motorákem řady 843 přijíždíme kolem 21:45 do Hanušovic. Další přípoj směr Staré Město pod Sněžníkem už dnes nepojede a tak se vydáváme hledat vhodné místo pro bivak. Po tmě už se špatně hledá a tak se usazujeme v několik metrů vzdálené budce autobusové zastávky, kde na lavičce uleháme ke spánku.
DEN DRUHÝ - VÝSTUP NA KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK (6. 8. 2002)
Kolem páté hodiny nás budí hlouček lidí, který před zastávkou čeká na ranní autobus. Po jejich odjezdu se soukáme ze spacáků, balíme a přesunujeme se na vlakové nádraží. Chvíli vyčkáváme odjezdu spoje směr Staré Město pod Sněžníkem, který jede v 5:33. Po deseti minutách jízdy vystupujeme na zastávce Vysoké Žibřidovice. V dřevěné boudě zastávky, která se nachází v nadmořské výšce 468 metrů, si na lihovém vařiči připravujeme snídani.
V půl sedmé se vydáváme na cestu po červené značce. Prvních pár metrů jdeme podél kolejí a u chatového tábora odbočujeme vlevo. Proti proudu Prudkého potoka nás vede mírně stoupající úzká asfaltka s velmi dobrým povrchem. Brzy míjíme žibřidovickou hájenku a o několik stovek metrů dál dva dětské tábory. Dvojitou serpentinou se dostáváme ke skupince chat okolo hájenky Bystřina, kde už máme k dobru dalších téměř 200 metrů nadmořské výšky.
Podlézáme závoru a vydáváme se na poslední kilometr po asfaltu. Od místa, kde se silnička od potoka odklání, nás čeká nejkrásnější úsek trasy. Vcházíme do přírodní rezervace a vydáváme po málo prošlapané pěšince. Za dřevěným srubem začíná úsek, kde se hučící vodopády střídají s klidnými tůňkami. Cesta je zde velice zajímavá: někdy je nutno překonávat potok po kluzkých kamenech, jindy zase (hlavně s bagáží) náročné přelézání spadlých stromů. V horní části nás ještě čeká pár rašelinových tůněk, které se ve spolupráci s hustým porostem orosených kapradin starají o to, že u rozcestníku s výmluvným názvem Mokřiny (1148 m) jme mokří od paty až po ramena.
Převlékáme se do suchého, mokré věci rozvěšujeme na batoh k vysušení a po deseti minutách pokračujeme po kamenité cestě na Tetřeví horu. Krajinou, která spíše připomíná polomy v Krušných horách, se dostáváme k linii objektů čs. opevnění úseku XIII-Sušina (IV. sbor). Jde o nejvýše položené řopíky na našem území, navíc jsou zde rozestavěny ve velké hustotě - z jednoho místa je tu možno zahlédnout až 7 pevnůstek. Do jednoho objektu v blízkosti turistické stezky si schováváme batohy a jdeme si řopíky na náhorní plošině Tetřeví hory projít podrobněji.
Po třičtvrtěhodinovém průzkumu se vracíme zpátky na stezku a pokračujeme podél linie opevnění, kdy možná míjíme i nejvýše položený bunkr v Česku, směrem k vrcholu Sušina (1321 m). Tady červená končí. Jak tvrdí výstražná tabule - na vlastní nebezpečí se vydáváme po modré TZT po Mokrém hřbetě. Po krátkém sestupu nás mile překvapuje dřevěný povalový chodníček, po němž překonáváme rašeliniště v údolíčku pod kótou 1241. Jdeme dále po Mokrém hřbetě s několika krátkými úseky rašelinišť až se dostáváme na kótu 1250 (Stříbrnická), z níž se nám poprvé dopřává pohledu na náš dnešní cíl - Králický Sněžník. Jen 200 metrů dlouhý sestup na sedlo pod Králickým Sněžníkem nám trvá dobrou půlhodinu, nejsme totiž schopni odolat bohatě obsypaným keříkům borůvčí.
U rozcestníku s červenou TZT dnes potkáváme první turisty, několik sběračů borůvek a také lesníky, kteří sem přijeli s Avií vysazovat malé stromky. Ti všichni sem evidentně dorazili ze Starého Města, což je o 4 km blíže než námi volená trasa z Vysokých Žibřidovic. Při stoupání k chatě horské služby předbíháme jednu rodinku.
Připojuje se žlutá značka a vyvádí nás stále prudším stoupáním až k torzu turistické chaty. Východně od ní shlíží dolů ke Starému Městu známá soška slůněte. Jdeme ještě asi 50 metrů a ocitáme se u kamenné stavbičky, ze které vyúsťuje pramen naší národní řeky Moravy. Počasí nám přeje a tak si můžeme vychutnat překrásný výhled jak do údolí, tak i na Jeseníky s dominantním Pradědem a samozřejmě i na četná suťová pole na svahu Králického Sněžníku. Osvěžujeme se ledovou vodou a pak si ji doplňujeme i do lahví. Tomu se diví pětičlenná rodinka, která sem po pěti minutách přichází, ale když jim vysvětlujeme, jak to asi s tou "závadností vody" bude, začínají hltat doušky Moravy také.
Po závěrečných pěti minutách výstupu se ocitáme na plochém vrcholu Králického Sněžníku (1423 m n. m.). Je 11:15 a my máme za sebou 16,5 km a převýšení 955 metrů. Přecházíme pár metrů do Polska, kde si sedáme za jeden ze stolů pod ruinami rozhledny. Během naší vydatné svačiny sem na vrchol postupně doráží další turisté a dokonce i skupinka jezdců na horských kolech. Když pak vystupujeme až ke kříži na kamenné kupě napočítáváme zde celkem 28 lidí.
Rozhled z vrcholu je podobný tomu, jaký se nám naskytl od pramene Moravy, kvůli mlžnému oparu toho totiž není moc vidět na polské straně. Také se musím zmínit o velké spoustě nápisů z drobných kamenů, které jsou ale většinou v polštině a pro nás tudíž nepříliš srozumitelné.
Přesně v 12:00 se chystáme k sestupu. Jdeme po červené turistické značce a zároveň i po státní hranici. Strmá pěšina doslova kličkuje mezi patníky, takže chvíli jdeme Polskem a chvíli po našem území. Postupně se zvyšuje hustota stromů a později už jdeme hlubokým lesem. Státní hranici opouštíme po 3 kilometrech pod Malým Sněžníkem. Odtud traverzujeme po lesní cestě a díky rozsáhlé mýtině se nám otevírají pěkné výhledy na protější Koňský hřbet.
Po necelých dvou kilometrech cestu opouštíme a prudce strmým sestupem přicházíme k rozcestí nad Zbojnickou chatou. Zde začíná jiná traverzující cesta, která je navíc čerstvě pokryta asfaltem. Na cestu, na níž by se spíše hodilo kolo, se vydáváme asi po 15 minutách odpočinku. 5 km dlouhý úsek nad Sršňovku se nám po asfaltu zdá být jednotvárný a trochu nudný. Zvládáme ho ale rychle, za 50 minut.
K rozcestí Pod Klepáčem sestupujeme společně s modrou TZT a po dalších cca osmi stovkách metrů silnici konečně opouštíme. Vstupujeme na louku, kde nás trochu překvapuje drátem ohrazená louka. Stezka ale vede skrz ji a tak zkoušíme, zda je drát pod proudem. Je, ale naštěstí není napětí příliš vysoké (odhaduji tak 70 voltů) a tak při překračování nedopadáme jako farář Otík ve filmu Slunce, seno, ...
Procházíme kolem oplechované zvoničky, jejíž prohlídce ale nemůžeme věnovat příliš času, neradi bychom svou přítomností rušili o pár desítek dále se pasoucí krávy. Ty si nás naštěstí moc nevšímají a tak s úlevou areál pastviny opouštíme. Kolem několika drobných stavení vystupujeme k lesu, kde se nám znovu do cesty plete drátem ohraničená louka. I tady je drát pod proudem, ale podstatně nižšího napětí než v předchozím případě. Vydáváme se podél něj i když tudy značka nevede.
Petr zkouší svou ruku proměnit v trolej doufaje, že tak získá energii pro další pochod. Bohužel se tak nestává a naopak se snižuje tempo jeho chůze. Drátěná hranice louky míří někam k Horní Lipce a tak jsme nakonec i tady nuceni překážku přelézt a po krásné trávě přejít ke stodole naproti. Narážíme i na turistické značky, dokonce i na rozcestník, který stojí vedle kamenného kříže. Kamenitou cestou vystupujeme na návrší "Na Vyhlídce" a později na o něco málo nižší kopec Roudný. Zde se naplno projevuje Petrova krize, který u druhého jmenovaného rozcestníku doslova padá únavou.
Zatímco kolega odpočívá, já se nemůžu vynadívat na malými vesničkami posetou Kladskou kotlinu, na město Králíky i na protější hřbet Suchého vrchu. Jen pohled k severu, odkud se valí černá mračna mi moc příjemný není. Během okamžiku na nás padá i pár kapek a tak se rychle zvedáme a míříme do lesa. Poté co vycházíme znovu na louku váháme, zda máme obléknout pláštěnku, ale nakonec se počasí umoudřuje a u hřbitůvku v Prostřední Lipce je znovu pěkně.
Zastavujeme se v hospodě, ale celých pět minut se nikdo nemá, kdo by nás obsloužil a tak ji zase opouštíme. Za mostem přes Lipkovský potok kráčíme do mírného stoupání a krátce po 16. hodině si sedáme na nástupišti železniční zastávky. Odpočívá zde i trojčlenná skupinka cykloturistů, od níž se dozvídáme, že nedaleké vojenské muzeum je již zavřeno. Zastávka splňuje naše parametry pro bivak a tak se tady rozhodujeme přenocovat. Nejdříve se ale Vypravujeme znovu do vsi Prostředni Lipka, kde si v malém konzumu dokupujeme zásoby jídla a pití. Po návratu si vaříme polévku a guláš z konzervy.
Jak plyne čas, tak nás únava opouští. Rozhodujeme se, že si ještě krátký výlet k areálu vojenského muzea uděláme. Je to opravdu jen kousíček, asi 300 metrů. Nejprve si prohlížíme pobořený pěchotní srub K-S-14 "U Cihelny". Kolem objektu, který byl postaven ve III. stupni odolnosti, je poměrně dobře zachovaný (spíše obnovený) systém překážek. Úsměvně zapůsobí i imitace zvonu v podobě rozřezané tlakové nádoby. Na východním svahu stojí dva namaskované řopíky vz. 37, k nim se ale nevydáváme. Naopak se jdeme alespoň přes plot podívat na expozici vojenského muzea. Vystaveny jsou zde tanky, obrněné transportéry, polní děla i obyčejné "vétřiesky". Jedním z tanků dokonce někdo popojíždí (jak se později dozvídáme, jsou to průvodci z Boudy).
Kolem osmé se vydáváme zpátky k zastávce. Přicházíme tam právě v okamžik, kdy projíždí poslední vlak a tak si hned rozbalujeme karimatky a spacáky. Po únavném pochodu velmi brzy usínáme, ještě před soumrakem.
DEN TŘETÍ - TVRZ BOUDA (7. 8. 2002)
Budíme se krátce po půl šesté a to jen díky pípaní nastaveného budíku. Je docela zima a fouká i poměrně silný vítr. Sotva máme sbaleny spací potřeby, přijíždí první ranní vlak od Hanušovic. Nastupujeme do něj a jedeme do Dolní Lipky, odkud bez přestupu pokračujeme směrem na Králíky. Cestou míjíme i jeden z pěchotních srubů, asi K-S-16.
V 6:32 vystupujeme na nádraží v Červené Vodě, kde si ze všeho nejdřív připravujeme snídani. V 7:15 se vydáváme na cestu po modré TZT. Dostáváme se na silnici I. třídy č. 43, po které jdeme asi 0,5 km ke křižovatce s jinou silnicí I. třídy, nyní označenou číslem 11. Z rušné komunikace odbočujeme vlevo a podél budovy nemocnice docházíme na konec vsi pod kopec Hůrka. Cesta začíná prudce stoupat, nejprve loukami a za Urbanovou chalupou se noří do lesa.
Kromě zdolávání výškových metrů nám zde chůzi znepříjemňují i hejna dotěrných much. Ty nám nedají pokoj ani na křižovatce turistických tras Hvězda, kde si sedáme pod dřevěný přístřešek a odpočíváme. Poslední kilometr a půl na Suchý vrch, nyní po červené TZT, už tolik náročný není. Když v 8:45 přicházíme k turistické chatě, není na krok vidět, mlhavá mračna ustupují jen na krátké okamžiky, díky čemuž se nám daří chatu vyfotografovat. Na návštěvu rozhledny však není ani pomyšlení. A i kdyby byla viditelnost dobrá, otevřeno bývá až od jedenácté hodiny, což by znamenalo čekat více jak 2 hodiny.
Poté, co míjíme skalní útvar s GPS bodem, odkud je určitě při dobré viditelnosti pěkný rozhled do kraje, se trochu horší počasí. Kromě husté mlhy začíná i poprchat, což nám při sestupu po mokrých a kluzkých kamenech dělá trochu problémy. Od rozcestí Pod Bradlem vede stezka po zpevněné lesní cestě téměř pod vrchol hory Bouda. Déšť ustává a znovu nastupují hejna much, aby nám znepříjemnily i ty poslední metry chůze, jež nás čekají ke vchodovému objektu dělostřelecké tvrze Bouda, ozn. K-S-22a.
Do první prohlídky zbývá hodina a půl času, tak se usazujeme za jeden z dřevěných stolů a vaříme si polévku. Zbytek času jen tak pročekáme. S přibývajícím časem sem postupně přichází asi 50 lidí a s těmi všemi se úderem jedenácté vydáváme na prohlídku podzemí. Batohy si ukládáme vedle pokladny a po zaplacení vstupného se nám daří mezi prvními dostat do přechodového úseku chodby zvaného SAS. Získáváme tím dost času na aklimatizaci na podstatně nižší teplotu. Největší tepelný šok však přichází až pod svážnicí, kde už je určité méně než 10°C.
Úvodní část prohlídky vede dělostřeleckou galerií kolem filtrovny a strojovny, muničních skladů, ubikací a dalších skladů a končí výstupem po schodech do objektu K-S-22 pro otočnou a výsuvnou dělostřeleckou věž. Po sestupu se pokračuje spojovací chodbou pod objekt K-S-21, do jehož interiéru nás čeká opět výstup po schodišti. Do zbylých dvou srubů (K-S-23 a K-S-24) už nejdeme a po návratu dlouhou dělostřeleckou galerií prohlídka po cca 80ti minutách končí.
Venku nás překvapuje sluníčko, které mezitím, co jsme byli v podzemí, začalo svítit. Ve 12:30 se vydáváme na další cestu. Podél levé věže vystupujeme zkratkou k lesní cestě, na níž nacházíme i červené turistické značky. Od blízkého rozcestníku se nejdříve vypravujeme na prohlídku exteriérů objektů K-S-24 a K-S-22 a po stejné cestě se vracíme zpátky. Jdeme po červené značce a brzy přicházíme k pěchotnímu srubu K-S-25, který už není součástí dělostřelecké tvrze Bouda. Dveře jsou otevřené a tak bereme baterku a vydáváme se na průzkum interiéru. Uvnitř toho ale moc k vidění není, jediné, co nás překvapuje, je nezatopené spodní patro.
Dostáváme se k rozcestí "U převráceného bunkru", kde se opodál skutečně nachází jeden převrácený řopík a my tak máme jednu z mála příležitostí si objekt prohlédnout i ze spodu. Od tohoto místa pokračujeme po žluté naučné stezce věnované opevnění. Zanedlouho přicházíme k další raritě, totiž bunkru, pod jehož pravou střílnou se nalézá malý diamantový příkop - u objektů vz. 37 věc nevídaná. Od následujícího "déčka" při rozcestí "Vysoký kámen" nás už čeká především sestup. Míjíme ještě několik bunkrů a také zajímavý kříž s vyobrazením jahody, či jablka.
O půl třetí přicházíme k železniční zastávce v Mladkově. Nejprve se převlékáme do čistého a pak se jdeme informovat do čekárny na vhodný spoj domů. Takový nám paní, obsluhující program Avos, nachází až s odjezdem v po 17. hodině. Tak dlouho ale nečekáme a jedeme už osobákem s odjezdem v 15:38. Téměř hodinový čas na přestup v Letohradě využíváme k návštěvě nedaleké restaurace, kde si za velmi nízkou cenu dáváme dobrý oběd. Následuje jízda do Ústí nad Orlicí a po přestupu do České Třebové.
Tam jsme v 17:45 a do odjezdu dalšího přípoje nám zbývá znovu více jak hodina. Protože na nádraží probíhají rozsáhlé rekonstrukce, unikáme před zvukem sbíječky raději na pěkné Staré náměstí, kde asi půlhodinku trávíme sezením na lavičce u kašny. Po návratu nasedáme do expresu "Brněnský drak", kterým přijíždíme po 20. hodině do Brna. Ve stánku si kupujeme něco na zub a nasedáme do předposledního spoje do Hrušovan nad Jevišovkou. Cestou oba usínáme a na konečně nás budí až průvodčí kontrolující vlak. Domů pak přijíždíme "půlnočkou" ve 23:20. Jsme překvapeni, jak hodně tady pršelo, zatímco v hornatém kraji na severu prakticky ani nekáplo.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
',560,420);)
;)
;)
