KRAJEM CHRUDIMKY
| Datum: | 22. - 25. července 2002 |
| Složení výpravy: | Marek, Nikola (první dva dny) |
| Ušlá vzdálenost: | 1. den 25 km; 2. den: 21 km; 3. den: 33 km; 4. den: 15 km |
| Mapa: | Železné hory /Chrudimsko a Hlinecko/ - ShoCart č. 27 |
| Průvodce: | Vlastivědná stezka "Krajem Chrudimky" (Invence Litomyšl, 1997) |
| Text & foto: | Marek Topič |
Inspirací k tomuto výletu jsme získali na veletrhu REGIONTOUR 2001, kde jsme sehnali spoustu materiálů věnované
tomuto kraji (mapy, brožury, průvodce, pohlednice). Letošní dovolenou tedy budeme trávit v severní části Vysočiny,
konkrétně ve Žďárských vrších a Železných horách. Stejně jako loni na cestu využijeme jízdenku JUNIOR TOUR, která
se nám při loňských výletech dobře osvědčila a vyplatila.
DEN PRVNÍ - PROLOG V TOULOVCOVÝCH MAŠTALÍCH (22. 7. 2002)
Výlet nezačíná zrovna nejlépe, totiž mým zaspáním. Z toho důvodu nestíhám první ranní vlak a do Hrušovan dojíždím až v 6 ráno. Po sdělení situace kolegovi Nikolovi sem i on po chvíli přijíždí prvním vlakem od Břeclavi.
Spěšným vlakem jedeme do Brna, kde přestupujeme na vlak stejné kategorie a jím se dostáváme do České Třebové. Další spoj, kterým je rychlík č. 640, má asi 20 minut zpoždění, ale i přesto bez problémů stíháme poslední přípoj v Chocni. Osobákem, na nějž je nasazena typická lokálková souprava 810 + 010, jedeme necelou hodinku do Litomyšle, tj. na konečnou trati č. 018.
Ve většině měst bývají zpravidla vlaková a autobusová nádraží v těsném sousedství. Tak tomu ovšem není v rodišti Bedřicha Smetany a na autobusák se musíme projít téměř přes celé město. To nám ale vůbec nevadí, alespoň si prohlížíme zdejší stavitelské skvosty. Nevelkou zacházku si děláme k renesančnímu zámku, zapsanému v seznamu UNESCO, procházíme se po klášterních zahradách a Váchalovou ulicí přicházíme na téměř 0,5 km dlouhé Smetanovo náměstí. Za radnicí se vydáváme k říčce Loučná, podél níž přicházíme k supermarketu Albert a po přechodu křižovatky se už ocitáme na autobusovém nádraží.
Spoj směr Proseč odjíždí v 11:40 a cesta do Budislavi tvrá přesně půlhodinku. Tam vystupujeme na zastávce u pošty, což je ideální východisko do skalního města Toulovcovy maštale. Hned se také vydáváme na cestu po červené TZT, jež nás po pár metrech přivádí do lesa. Chvíli se pokoušíme najít pár plodů v porostu borůvčí, ale v tuto dobu je už na sklizeň trochu pozdě, důkladně vysbírány jsou i keříky malin.
Po kilometru chůze přicházíme k prvnímu skalnímu útvaru - Panskému stolu - jemuž ovšem ke svému tvaru dopomohl člověk. Nikola zde navrhuje pauzu na větší svačinu, což schvaluji. Škoda jen, že nás nenapadá vydat se odsud do stoupání na Jarošovský kopec, kde byla nedávno otevřena nová rozhledna. Místo toho pokračujeme dál po červené, ke studánce pod skalním útvarem Cikánka. Po klikatící se stezce se pak dostáváme k další studánce (Voletínské) a do seskupení skalních útvarů zv. Městské maštale. Nikola zde odpočívá a já se jdu postupně podívat na skalní útvary Kostelíček, Hrad a Pancéřovou loď.
Po návratu společně pokračujeme podél několika nepojmenovaných útvarů až k zajímavému skalnímu převisu Oslí chodba. U Hrnčířské skály si zkracujeme cestu po zelené TZT, po níž se dostáváme k rozcestníku pod Dudychovou jeskyní a dále už opět po červené přicházíme do vesničky Bor u Skutče. Kilometr za ní si prohlížíme sklaní útvar Kolumbovo vejce a o kousek dál Kazatelnu. Po pár metrech se ocitáme na asfaltové silnici a necelé 3 km po ní kráčíme do obce Zderaz.
Zrovna, když přicházíme k turistickému rozcestníku, začíná pršet. Strategicky se uchylujeme do malého obchůdku s posezením a u lahváče se dáváme do řeči s místními "štamgasty". Déšť trvá jen čtvrthodinku a tak se znovu můžeme vydat na cestu. Po asfaltové cestě a zároveň žluté TZT, procházíme Perálec a za další 2 km zastavujeme u barokní kapličky v osadě Kutřín.
Odpočíváme a nad mapou zvažujeme další směr pochodu. Nakonec volíme jižní variantu po červené, která kopíruje tok proti proudu říčky Krounky. Zalesněným údolíčkem přicházíme k osadě Rovinka, dále míjíme okraj vesnice Česká Rybná a stále podél bublající říčky se dostáváme do Otradova. Ulicí rázovitých chalup ves opouštíme a po 5 minutách chůze přicházíme na železniční zastávku Krouna-zastávka. S dvojicí železničářů, kteří tady právě čekají na spoj do Žďáru u Skutče, se radíme na možnostech bivakování v okolí. Ti nám nakonec doporučují železniční zastávku Pustá Kamenice, která je odsud třetí zastávkou ve směru na Poličku.
Hodinu tedy vyčkáváme na spoj opačným směrem a úsekem trati, na níž se před pár lety stala největší železniční tragédie 90. let, jedeme na výše doporučovanou zastávku. V Pusté Kamenici vystupujeme o tři čtvrtě na devět, místo večerní televize sledujeme nádherný západ slunce a potom uleháme do spacáků v bytelné budově zdejší zastávky.
DEN DRUHÝ - PODÉL CHRUDIMKY DO HLINSKA (23. 7. 2002)
Ráno vstáváme okolo půl šesté i když se nám moc nechce. Snídáme, balíme a vyčkáváme nejbližší spoj do Čachnova. Ten má jet v 7:38, ale nakonec dojíždí asi o 10 minut později. Čachnov je hned první zastávka a tak během čtyř minut jízdy se nás průvodčímu vlaku nedaří ani zkásnout.
V Čachnově vystupují snad všichni cestující, kterými jsou důchodci mající v plánu asi také nějaký ten turistický pochod. Po zelené TZT se ale vydáváme pouze my. Pár metrů jdeme po asfaltce a poté se odkláníme na lesní, dobře schůdnou cestu. Už zhruba po 1 km chůze dnes poprvé ztrácíme značku, když přehlížíme odbočku vlevo. Zkoumáme tedy mapu a přemýšlíme, jak se na původní směr napojit. S pár stovkami metrů navíc se nám nakonec daří na zelenou znovu vrátit.
Nyní už značení sledujeme bedlivěji a tichým lesem pozvolna přicházíme k silnici č. 354. Tuto přecházíme a znovu se ocitáme v nekonečném tichu zdejších lesů. Po 10 minutách chůze měníme směr o 90° k jihu a za další kilometr, na němž potkáváme i jednoho houbaře, z lesa vycházíme ven. Stejně jako na posledním výletu na Chřibech i zde se u Nikoly dostavuje "krize druhého dne" a díky puchýřům na nohách dostává jeho tempo chůze klesající tendenci. Častá čekání na kolegu využívám k trhání malin, kterých se tady dá troška nalézt.
Kolem 10. hodiny přicházíme k maličké lesní studánce, jež je hlavím pramenem řeky Chrudimky. Tak takto nějak začíná řeka. Stezka nás vede stále po okraji lesa, u okraje osady Paseky mění směr k severovýchodu a po cca dvou kilometrech ústí do Filipova. Uprostřed vesničky, jež je místní částí nedaleko vzdálených Kameniček, stezka znovu mění směr do pravého úhlu. Po mírně svažující se asfaltce nejprve míjíme dům nějakého šílence, či léčitele, a poté po mostě překonáváme malý zurčící potůček, jež je vlastně řekou Chrudimkou.
Pozvolna se blížíme do Kameniček - vesnice, v níž inspirace pro svou tvorbu nacházeli v minulosti jak malíři-krajináři (Slavíček, Dvořák, Masaryk, ...), tak i spisovatelé (K. V. Rais). Je po 11. hodině a tak se uprostřed vsi rozhodujeme pro návštěvu restaurace. Za velmi lidovou cenu si dáváme dobrý oběd, ještě to "zazdíme" zmrzlinou a po hodině zase pokračujeme v cestě po zelené TZT.
V následujícím asi kilometrovém úseku je turistické značení v katastrofálním stavu. Značky se nám nedaří vůbec nacházet a tak se několikrát vracíme a nakonec se vydáváme do lesa jen na základě určení polohy rybníku Krejcař. V lese potkáváme stařečka o hůlkách, skoro se chce věřit, že kouzelného a ten nám radí, kudy se na zelenou znovu napojit. Turistické značky pak skutečně objevujeme nedaleko paseky, na níž asi bývá dětský tábor. Za nepříjemné bloudění si dopřáváme odpočinek u malé bystřinky a osvěžujeme se její průzračnou a velmi chladnou vodou.
Po krátké pauze se vydáváme do stoupání na Hamerské louky. Cestou míjíme menší chatovou osadu a dnes poprvé potkáváme dvojici turistů, kteří putují s bagáží jako my. S pěknými výhledy do údolí na jih potom scházíme do obce Hamry. Tady opět narážíme na řeku Chrudimku, jejíž koryto je v úseku za jednou z nejstarších přehrad v Čechách už aspoň 3 m široké. V další části cesty jsme s řekou asi nejvíce v kontaktu. Procházíme podél jejích meandrů a překonáváme několik kanálků, které tady udržují vodu v přilehlém lužním lese. Blíže k Blatnu jsou k vidění i malé skalní útvary.
Od rozcestníku v Blatnu (místní část Hlinska) nás vede zelená podél rušné silnice až do centra města Hlinska. Stavujeme se na nákup v supermarketu a dle rady jednoho z místních obyvatel nacházíme skanzen roubených domků, zv. Betlém. Bohužel sem přicházíme půl hodinu před zavírací dobou a tak už nám nechtějí prodat vstupenky na prohlídku. Spokojujeme se tedy s prohlídkou zvenčí a okolo 16. hodině prostor skanzenu opouštíme.
Podél Chrudimky jdeme do vsi Kouty (asi také součást Hlinska), ale tady to už s Nikolou nevypadá vůbec dobře. Že nevybral zrovna nejvhodnější obuv si asi bude ještě dlouho pamatovat. Dobelháváme se až k areálu sjezdovek a vleků a po překonání lávky míříme k restauraci Styl. Je jasné, že Nikola tady bude muset své putování ukončit a tak to na rozloučenou trochu zapíjíme. Ve 20:00 restauraci opouštíme a poměrně vrávoravou chůzí absolvujeme poslední stovky metrů k železniční zastávce Vítanov. Protože ale žádný pořádný spoj dnes asi nepojede, využíváme zastávkovou boudu jako místo pro nocleh.
DEN TŘETÍ - PODÉL CHRUDIMKY NA PŘEHRADU SEČ (24. 7. 2002)
Ve středu se budíme (no spíše nás budí lidé přicházející na ranní vlaky) po 6. hodině. Po sbalení spacáků snídáme a kolem sedmé se loučíme. Nikola, neschopný dalšího pochodu, vyčkává spoje v 7:54, kterým odjíždí směrem na Havlíčkův Brod, Jihlavu a Znojmo do svého domova v Mikulově.
Já krátce po sedmé hodině sestupuji dolů k řece, kde se napojuji na zelenou turistickou značku. Po ní se vydávám do lesa a po obcházce cementárky přicházím do vsi Vítanov. Tady přecházím po mostě na druhý břeh Chrudimky, kde vede silnice a cyklostezka zároveň. Během necelého kilometru míjím dvě kapličky, první ještě ve Vítanově a tu druhou v sousední vsi Stan. U druhé jmenované nakrátko opouštím silnici a pro změnu kopíruji železniční trať.
Od hlavní silnice se definitivně odkláním pár metrů za mostem přes Chrudimku, avšak i nadále pokračuji po asfaltu. Přicházím ke stavení bývalé Královy pily, technické památce, která je dnes v soukromém vlastnictví a tudíž nepřístupná. Na louce podcházím pod stožáry el. vedení VVN, pak mě čeká krátký úsek lesem a znovu malá louka. To už se ocitám u rozcestníku Pod Veselým Kopcem.
Procházím areálem historických staveb k hlavní pokladně skanzenu. Zatímco včera jsme do hlineckého skanzenu Betlém přišli půl hodiny před zavírací dobou, tady jsem naopak půl hodiny před otevřením expozic. Sedám si kousek od dřevěné návesní zvoničky a svačím. V devět zakupuji vstupenku a chvíli ještě čekám, než se sejde dostatek lidí, aby s námi mohla jít i průvodkyně.
Při prohlídce, která trvá zhruba hodinku, mám možnost poznat, jak se na Vysočině žilo tak zhruba před 100 lety. Procházíme roubenými usedlostmi, které sem byly přeneseny z okolních vsí: dílny, tzv. pazderna, mlýn, vodní pila, výměnek s chlévem, ovčín, dům bezzemka, tkalcovna ... a také maringotka, s níž kočovala divadelní společnost - potomci Matěje Kopeckého.
Po desáté opouštím skanzen směrem k parkovišti, na nějž se sjíždí stále víc a víc návštěvníků, a přes mírné návrší do Dřevíkova. Prohlížím si rodný dům spisovatele Františka Hrnčíře a také zajímavou autobusovou zastávku se zvonicí. Pár metrů za vsí si ještě dělám krátkou odbočku k židovskému hřbitovu, založeného v 18. století. Nejstarší náhrobky jsou k vidění hned pod klenutým průjezdem.
Vracím se zpátky na asfaltovou silničku, která mě přivádí do Svobodných Hamrů. Na začátku obce chvíli pozoruji skupinku lidí, zkoušejících hrát golf na 9-ti jamkovém hřišti a poté pokračuji k hlavním dominantám vsi. Těmi jsou zámeček přestavěný z vodní tvrze "Odranec", historický hostinec a vodní dílo sloužící jako hamr, mlýn a pila.
Dnes už počtvrté přecházím most přes Chrudimku a stoupající cestou se blížím k silnici I. třídy. Po ní naštěstí nemusím jít dlouho, protože poté, co se k mojí zelené přidává zprava také červená, vede turistická stezka po březích Trhovokamenických rybníků a přivádí mě až na náměstí v Trhové Kamenici. V budově bývalé radnice je dnes restaurace a protože je už po 11. hodině, jdu si na oběd právě tam. Musím ale konstatovat, že včerejší návštěva restaurace v Kameničkách na mě udělala mnohem lepší dojem.
Po obědě se vydávám do kopce směrem k osadě Zubří. Při stoupání po okraji louky se otevírají pěkné výhledy na městečko, které leží na rozhraní dvou CHKO - Ždárských vrchů a Železných hor. Výstup končí až u kapličky nad osadou Zubří a odtamtud kráčím po okraji stejnojmenné přírodní rezervace. Po nedlouhém průchodu lesem se ocitám u vísky Hluboká, kterou ovšem míjím. Následuje 0,5 km po asfaltové silnici a od rozcestníku Polom dlouhý úsek lesem, v jehož centru se nachází i přírodní rezervace se zachovalými pralesním komplexem.
Výšku kolem 650 nadmořských metrů pozvolna snižuji až se dostávám znovu k řece Chrudimce v Horním Bradlu. Zde jsem s řekou znovu v bližším kontaktu. Krátce musím po rušné silnici, pak jdu asi kilometr po lesní cestě vedoucí na levém břehu řeky a opět se vracím na silnici. Na rozcestníku Paseky po dlouhých kilometrech opouštím zelenou TZT, která mě doprovázela až z Čachnova. Barvu měním na modrou, ale ucházím po ní jen pár stovek metrů, když se poměrně dost zatemňuje obloha a u rekreačního střediska RSA se spouští liják.
Vydatnou dešťovou přeháňku o dvou poločasech přečkávám nouzově pod rampou zdejší půjčovny sportovních potřeb. Po 15. hodině se obloha vyjasňuje a to mi umožňuje pokračování v cestě k hájence Přemilov, u níž stojí 200 let starý jilm. Stezka vede převážně lesem, který bohužel trochu prodlužuje setrvačnost již dávno ustanulého deště.
Od rozcestníku Mladiny se dostávám do polesí nazývaného Skály a jak již název napovídá, je zde k vidění několik pískovcových útvarů. V následujícím výstupu do kopce se mi dnes poprvé "daří" sejít ze značené stezky, naštěstí se na ni s nevelkou zacházku dokáži vrátit a pak se již neomylně blížím k začátku vzduté hladiny přehradní nádrže Seč. Stezka kopíruje pravý břeh pozvolna se rozšiřujícího jezera až do rekreačního střediska Ústupky, kde se odklání do chatové oblasti.
Na konci osady se musím ptát na cestu chatařů, značky zde absolutně chybí, a dle jejich rady přicházím na zříceninu hradu Oheb. Ten se vypíná na strmé skále vysoko nad hladinou Sečské přehrady a je z něj nádherný výhled do kraje. Ne už tak pěkný je ale pohled na černá mračna, která se sem od západu nenápadně přibližují. Přeháňka mě zastihuje ještě v areálu zříceniny. Schovávám se do jednoho hradního okna, kde přečkávám ten nejsilnější déšť a po čtvrthodince se jen za slabého mrholení vydávám na sestup k přehradě.
Na koruně 42 m vysoké obloukové hráze se ocitám v 18 hodin večer. Tady opouštím řeku Chrudimku, jejíž tok se prudce mění k severovýchodu. Procházím zajímavým silničním tunelem, nad nímž by se dle mapy měla vypínat zřícenina hradu Vildštejna, no ale při pohledu ze silnice žádné ruiny patrné nejsou.
Už zase se schyluje k dešťové přeháňce a protože právě procházím kolem kempu s chatkami, jdu se do recepce zeptat na možnost ubytování. Za 162,- Kč si jednu chatku pronajímám a hned se v ní zabydluji. Večer se ještě vypravuji do města Seč a po návratu okolo půl desáté jdu hned spát.
DEN ČTVRTÝ - ZÁVĚR V KAŇKOVÝCH HORÁCH (25. 7. 2002)
Budíček si dávám až na mých neobvyklých 8 hodin. Po snídani a ranní hygieně se přesouvám k recepci, kde chci vrátit klíče od chatky. Čekám až do devíti, ale stále nikdo nepřichází a tak nechávám klíče u mých t. č. sousedů.
V prosluněném ránu kráčím po žluté turistické značce podél pláží a loděnic. Po necelých dvou kilometrech se dostávám do úrovně zříceniny hradu Oheb, který se vypíná naproti nad vodní hladinou, a tady se průchodem chatovou oblastí dostávám na silnici II/340. Žlutá pokračuje do Horních Počátek a já se přesunuji k rozcestníku Na předělu, kde se napojuji na červenou značku.
Ze silnice se silným provozem brzy odbočuji na lesní cestu po úbočí Zborovského kopce. Za necelých deset minut míjím poslední zbytky zaniklé osady Javorka, jsou jimi hájenka a velký seník. Opět mizím v hlubokém lese a po cestě, jež by svou kvalitou určitě splnila parametry cyklostezky, přicházím k rozcestníku Kaňkovy duby. Na křižovatce turistických tras stojí společností Lesy ČR vybudovaný altánek. Škoda, že na celé trase mého putování je tento jediný.
Po krátké pauze začínám stoupat na hřeben Kaňkových hor. Z náhorní plošiny této rezervace, kde dosud rostou původní bučiny, se mi občas mezi stromy podaří prohlédnout do dálek Čáslavské kotliny. Stezka udržuje prakticky stále stejný směr na Třemošnici, mírná obcházka je jen 0,5 km před rozcestím v Hedvikově. Sestup k Hedvičině huti je tak prudký, že jsou zde nutné schody.
U rozcestníku objevuji vojenskou pozorovatelnu z II. světové války. Je hodně podobná té, kterou jsme při jarním výletě objevili kousek za Otrokovicemi. Údolím Zlatého potoka pokračuji 1,5 km po silničce s hustým provozem cyklistů. U rozcestníku na okraji Třemošnice se s elánem pouštím do výšlapu prudkého stoupání do místní části Podhradí. Když míjím 700 let starý Žižkův dub (u něhož však Žižka nikdy nebyl:-), začíná pršet. Spěchám proto do autobusové zastávky, kde se nejen schovávám před kapkami vody, ale také vydatně svačím.
Naštěstí déšť brzy ustává a já můžu pokračovat vzhůru k zřícenině hradu Lichnice. Když přicházím na nádvoří, je tady sice pár lidí, ale pokladna je uzavřena. Procházím si areál hradu a pak sedám na lavičku, odkud mám pěkný výlet k Čáslavi. Zajímavým zpestřením pro uši je vojenská stíhačka, která přelétá nad zříceninou ve výšce jen okolo 200 m. Za půlhodinku sem přichází správkyně hradu, která postupně vybírá od návštěvníků, kterých se tu zatím sešlo tak 30, vstupné. Po zaplacení si jdu vyslechnout přednášku o historii hradu a kupuji si ještě pohled.
Asi o půl druhé sestupuji k bufetu, který je na soukromé zahrádce kousek od barbakánu a objednávám si lehký oběd. Stejnou cestou jako nahoru se vracím zpátky k rozcestníku v Třemošnici a odsud pokračuji do centra městečka. V nákupním středisku si dokupuji minerálku a nějaké jídlo, ale díky přeháňce zde setrvávám ještě dalších 45 minut.
Po zlepšení počasí se nejkratší cestou odebírám na vlakové nádraží. Zde si nechávám zjistit spojení do Hevlína a protože to vychází s návratem ještě dnes do půlnoci, rozhoduji se, že vyrazím. Vlak mi jede v 16:36.
Hned po výjezdu z nádraží je z okna drkocálku řady 810 pěkný výhled na technickou památku - vápenku v Závratci. Zajímavá je i jízda úvratí do stanice Žleby (škoda, že není lepší výhled na zámek). Kousek před Čáslaví vedou koleje těsně vedle silnice I. třídy a to celé 2 kilometry.
V Čáslavi čekám čtvrhodinku na rychlík, který jede až do Brna. I tam je asi půlhodinová rezerva na přestup, poslední večerní osobák do Znojma odjíždí ve 20:38. Celou dobu jízdy prakticky prospím, v Hrušovanech se mi daří zbudit a vystoupit a po necelé hodince strávené v občerstvovně U Carlose odjíždím půlnočkou do Hevlína.
DEN PRVNÍ - PROLOG V TOULOVCOVÝCH MAŠTALÍCH (22. 7. 2002)
Výlet nezačíná zrovna nejlépe, totiž mým zaspáním. Z toho důvodu nestíhám první ranní vlak a do Hrušovan dojíždím až v 6 ráno. Po sdělení situace kolegovi Nikolovi sem i on po chvíli přijíždí prvním vlakem od Břeclavi.
Spěšným vlakem jedeme do Brna, kde přestupujeme na vlak stejné kategorie a jím se dostáváme do České Třebové. Další spoj, kterým je rychlík č. 640, má asi 20 minut zpoždění, ale i přesto bez problémů stíháme poslední přípoj v Chocni. Osobákem, na nějž je nasazena typická lokálková souprava 810 + 010, jedeme necelou hodinku do Litomyšle, tj. na konečnou trati č. 018.
Ve většině měst bývají zpravidla vlaková a autobusová nádraží v těsném sousedství. Tak tomu ovšem není v rodišti Bedřicha Smetany a na autobusák se musíme projít téměř přes celé město. To nám ale vůbec nevadí, alespoň si prohlížíme zdejší stavitelské skvosty. Nevelkou zacházku si děláme k renesančnímu zámku, zapsanému v seznamu UNESCO, procházíme se po klášterních zahradách a Váchalovou ulicí přicházíme na téměř 0,5 km dlouhé Smetanovo náměstí. Za radnicí se vydáváme k říčce Loučná, podél níž přicházíme k supermarketu Albert a po přechodu křižovatky se už ocitáme na autobusovém nádraží.
Spoj směr Proseč odjíždí v 11:40 a cesta do Budislavi tvrá přesně půlhodinku. Tam vystupujeme na zastávce u pošty, což je ideální východisko do skalního města Toulovcovy maštale. Hned se také vydáváme na cestu po červené TZT, jež nás po pár metrech přivádí do lesa. Chvíli se pokoušíme najít pár plodů v porostu borůvčí, ale v tuto dobu je už na sklizeň trochu pozdě, důkladně vysbírány jsou i keříky malin.
Po kilometru chůze přicházíme k prvnímu skalnímu útvaru - Panskému stolu - jemuž ovšem ke svému tvaru dopomohl člověk. Nikola zde navrhuje pauzu na větší svačinu, což schvaluji. Škoda jen, že nás nenapadá vydat se odsud do stoupání na Jarošovský kopec, kde byla nedávno otevřena nová rozhledna. Místo toho pokračujeme dál po červené, ke studánce pod skalním útvarem Cikánka. Po klikatící se stezce se pak dostáváme k další studánce (Voletínské) a do seskupení skalních útvarů zv. Městské maštale. Nikola zde odpočívá a já se jdu postupně podívat na skalní útvary Kostelíček, Hrad a Pancéřovou loď.
Po návratu společně pokračujeme podél několika nepojmenovaných útvarů až k zajímavému skalnímu převisu Oslí chodba. U Hrnčířské skály si zkracujeme cestu po zelené TZT, po níž se dostáváme k rozcestníku pod Dudychovou jeskyní a dále už opět po červené přicházíme do vesničky Bor u Skutče. Kilometr za ní si prohlížíme sklaní útvar Kolumbovo vejce a o kousek dál Kazatelnu. Po pár metrech se ocitáme na asfaltové silnici a necelé 3 km po ní kráčíme do obce Zderaz.
Zrovna, když přicházíme k turistickému rozcestníku, začíná pršet. Strategicky se uchylujeme do malého obchůdku s posezením a u lahváče se dáváme do řeči s místními "štamgasty". Déšť trvá jen čtvrthodinku a tak se znovu můžeme vydat na cestu. Po asfaltové cestě a zároveň žluté TZT, procházíme Perálec a za další 2 km zastavujeme u barokní kapličky v osadě Kutřín.
Odpočíváme a nad mapou zvažujeme další směr pochodu. Nakonec volíme jižní variantu po červené, která kopíruje tok proti proudu říčky Krounky. Zalesněným údolíčkem přicházíme k osadě Rovinka, dále míjíme okraj vesnice Česká Rybná a stále podél bublající říčky se dostáváme do Otradova. Ulicí rázovitých chalup ves opouštíme a po 5 minutách chůze přicházíme na železniční zastávku Krouna-zastávka. S dvojicí železničářů, kteří tady právě čekají na spoj do Žďáru u Skutče, se radíme na možnostech bivakování v okolí. Ti nám nakonec doporučují železniční zastávku Pustá Kamenice, která je odsud třetí zastávkou ve směru na Poličku.
Hodinu tedy vyčkáváme na spoj opačným směrem a úsekem trati, na níž se před pár lety stala největší železniční tragédie 90. let, jedeme na výše doporučovanou zastávku. V Pusté Kamenici vystupujeme o tři čtvrtě na devět, místo večerní televize sledujeme nádherný západ slunce a potom uleháme do spacáků v bytelné budově zdejší zastávky.
DEN DRUHÝ - PODÉL CHRUDIMKY DO HLINSKA (23. 7. 2002)
Ráno vstáváme okolo půl šesté i když se nám moc nechce. Snídáme, balíme a vyčkáváme nejbližší spoj do Čachnova. Ten má jet v 7:38, ale nakonec dojíždí asi o 10 minut později. Čachnov je hned první zastávka a tak během čtyř minut jízdy se nás průvodčímu vlaku nedaří ani zkásnout.
V Čachnově vystupují snad všichni cestující, kterými jsou důchodci mající v plánu asi také nějaký ten turistický pochod. Po zelené TZT se ale vydáváme pouze my. Pár metrů jdeme po asfaltce a poté se odkláníme na lesní, dobře schůdnou cestu. Už zhruba po 1 km chůze dnes poprvé ztrácíme značku, když přehlížíme odbočku vlevo. Zkoumáme tedy mapu a přemýšlíme, jak se na původní směr napojit. S pár stovkami metrů navíc se nám nakonec daří na zelenou znovu vrátit.
Nyní už značení sledujeme bedlivěji a tichým lesem pozvolna přicházíme k silnici č. 354. Tuto přecházíme a znovu se ocitáme v nekonečném tichu zdejších lesů. Po 10 minutách chůze měníme směr o 90° k jihu a za další kilometr, na němž potkáváme i jednoho houbaře, z lesa vycházíme ven. Stejně jako na posledním výletu na Chřibech i zde se u Nikoly dostavuje "krize druhého dne" a díky puchýřům na nohách dostává jeho tempo chůze klesající tendenci. Častá čekání na kolegu využívám k trhání malin, kterých se tady dá troška nalézt.
Kolem 10. hodiny přicházíme k maličké lesní studánce, jež je hlavím pramenem řeky Chrudimky. Tak takto nějak začíná řeka. Stezka nás vede stále po okraji lesa, u okraje osady Paseky mění směr k severovýchodu a po cca dvou kilometrech ústí do Filipova. Uprostřed vesničky, jež je místní částí nedaleko vzdálených Kameniček, stezka znovu mění směr do pravého úhlu. Po mírně svažující se asfaltce nejprve míjíme dům nějakého šílence, či léčitele, a poté po mostě překonáváme malý zurčící potůček, jež je vlastně řekou Chrudimkou.
Pozvolna se blížíme do Kameniček - vesnice, v níž inspirace pro svou tvorbu nacházeli v minulosti jak malíři-krajináři (Slavíček, Dvořák, Masaryk, ...), tak i spisovatelé (K. V. Rais). Je po 11. hodině a tak se uprostřed vsi rozhodujeme pro návštěvu restaurace. Za velmi lidovou cenu si dáváme dobrý oběd, ještě to "zazdíme" zmrzlinou a po hodině zase pokračujeme v cestě po zelené TZT.
V následujícím asi kilometrovém úseku je turistické značení v katastrofálním stavu. Značky se nám nedaří vůbec nacházet a tak se několikrát vracíme a nakonec se vydáváme do lesa jen na základě určení polohy rybníku Krejcař. V lese potkáváme stařečka o hůlkách, skoro se chce věřit, že kouzelného a ten nám radí, kudy se na zelenou znovu napojit. Turistické značky pak skutečně objevujeme nedaleko paseky, na níž asi bývá dětský tábor. Za nepříjemné bloudění si dopřáváme odpočinek u malé bystřinky a osvěžujeme se její průzračnou a velmi chladnou vodou.
Po krátké pauze se vydáváme do stoupání na Hamerské louky. Cestou míjíme menší chatovou osadu a dnes poprvé potkáváme dvojici turistů, kteří putují s bagáží jako my. S pěknými výhledy do údolí na jih potom scházíme do obce Hamry. Tady opět narážíme na řeku Chrudimku, jejíž koryto je v úseku za jednou z nejstarších přehrad v Čechách už aspoň 3 m široké. V další části cesty jsme s řekou asi nejvíce v kontaktu. Procházíme podél jejích meandrů a překonáváme několik kanálků, které tady udržují vodu v přilehlém lužním lese. Blíže k Blatnu jsou k vidění i malé skalní útvary.
Od rozcestníku v Blatnu (místní část Hlinska) nás vede zelená podél rušné silnice až do centra města Hlinska. Stavujeme se na nákup v supermarketu a dle rady jednoho z místních obyvatel nacházíme skanzen roubených domků, zv. Betlém. Bohužel sem přicházíme půl hodinu před zavírací dobou a tak už nám nechtějí prodat vstupenky na prohlídku. Spokojujeme se tedy s prohlídkou zvenčí a okolo 16. hodině prostor skanzenu opouštíme.
Podél Chrudimky jdeme do vsi Kouty (asi také součást Hlinska), ale tady to už s Nikolou nevypadá vůbec dobře. Že nevybral zrovna nejvhodnější obuv si asi bude ještě dlouho pamatovat. Dobelháváme se až k areálu sjezdovek a vleků a po překonání lávky míříme k restauraci Styl. Je jasné, že Nikola tady bude muset své putování ukončit a tak to na rozloučenou trochu zapíjíme. Ve 20:00 restauraci opouštíme a poměrně vrávoravou chůzí absolvujeme poslední stovky metrů k železniční zastávce Vítanov. Protože ale žádný pořádný spoj dnes asi nepojede, využíváme zastávkovou boudu jako místo pro nocleh.
DEN TŘETÍ - PODÉL CHRUDIMKY NA PŘEHRADU SEČ (24. 7. 2002)
Ve středu se budíme (no spíše nás budí lidé přicházející na ranní vlaky) po 6. hodině. Po sbalení spacáků snídáme a kolem sedmé se loučíme. Nikola, neschopný dalšího pochodu, vyčkává spoje v 7:54, kterým odjíždí směrem na Havlíčkův Brod, Jihlavu a Znojmo do svého domova v Mikulově.
Já krátce po sedmé hodině sestupuji dolů k řece, kde se napojuji na zelenou turistickou značku. Po ní se vydávám do lesa a po obcházce cementárky přicházím do vsi Vítanov. Tady přecházím po mostě na druhý břeh Chrudimky, kde vede silnice a cyklostezka zároveň. Během necelého kilometru míjím dvě kapličky, první ještě ve Vítanově a tu druhou v sousední vsi Stan. U druhé jmenované nakrátko opouštím silnici a pro změnu kopíruji železniční trať.
Od hlavní silnice se definitivně odkláním pár metrů za mostem přes Chrudimku, avšak i nadále pokračuji po asfaltu. Přicházím ke stavení bývalé Královy pily, technické památce, která je dnes v soukromém vlastnictví a tudíž nepřístupná. Na louce podcházím pod stožáry el. vedení VVN, pak mě čeká krátký úsek lesem a znovu malá louka. To už se ocitám u rozcestníku Pod Veselým Kopcem.
Procházím areálem historických staveb k hlavní pokladně skanzenu. Zatímco včera jsme do hlineckého skanzenu Betlém přišli půl hodiny před zavírací dobou, tady jsem naopak půl hodiny před otevřením expozic. Sedám si kousek od dřevěné návesní zvoničky a svačím. V devět zakupuji vstupenku a chvíli ještě čekám, než se sejde dostatek lidí, aby s námi mohla jít i průvodkyně.
Při prohlídce, která trvá zhruba hodinku, mám možnost poznat, jak se na Vysočině žilo tak zhruba před 100 lety. Procházíme roubenými usedlostmi, které sem byly přeneseny z okolních vsí: dílny, tzv. pazderna, mlýn, vodní pila, výměnek s chlévem, ovčín, dům bezzemka, tkalcovna ... a také maringotka, s níž kočovala divadelní společnost - potomci Matěje Kopeckého.
Po desáté opouštím skanzen směrem k parkovišti, na nějž se sjíždí stále víc a víc návštěvníků, a přes mírné návrší do Dřevíkova. Prohlížím si rodný dům spisovatele Františka Hrnčíře a také zajímavou autobusovou zastávku se zvonicí. Pár metrů za vsí si ještě dělám krátkou odbočku k židovskému hřbitovu, založeného v 18. století. Nejstarší náhrobky jsou k vidění hned pod klenutým průjezdem.
Vracím se zpátky na asfaltovou silničku, která mě přivádí do Svobodných Hamrů. Na začátku obce chvíli pozoruji skupinku lidí, zkoušejících hrát golf na 9-ti jamkovém hřišti a poté pokračuji k hlavním dominantám vsi. Těmi jsou zámeček přestavěný z vodní tvrze "Odranec", historický hostinec a vodní dílo sloužící jako hamr, mlýn a pila.
Dnes už počtvrté přecházím most přes Chrudimku a stoupající cestou se blížím k silnici I. třídy. Po ní naštěstí nemusím jít dlouho, protože poté, co se k mojí zelené přidává zprava také červená, vede turistická stezka po březích Trhovokamenických rybníků a přivádí mě až na náměstí v Trhové Kamenici. V budově bývalé radnice je dnes restaurace a protože je už po 11. hodině, jdu si na oběd právě tam. Musím ale konstatovat, že včerejší návštěva restaurace v Kameničkách na mě udělala mnohem lepší dojem.
Po obědě se vydávám do kopce směrem k osadě Zubří. Při stoupání po okraji louky se otevírají pěkné výhledy na městečko, které leží na rozhraní dvou CHKO - Ždárských vrchů a Železných hor. Výstup končí až u kapličky nad osadou Zubří a odtamtud kráčím po okraji stejnojmenné přírodní rezervace. Po nedlouhém průchodu lesem se ocitám u vísky Hluboká, kterou ovšem míjím. Následuje 0,5 km po asfaltové silnici a od rozcestníku Polom dlouhý úsek lesem, v jehož centru se nachází i přírodní rezervace se zachovalými pralesním komplexem.
Výšku kolem 650 nadmořských metrů pozvolna snižuji až se dostávám znovu k řece Chrudimce v Horním Bradlu. Zde jsem s řekou znovu v bližším kontaktu. Krátce musím po rušné silnici, pak jdu asi kilometr po lesní cestě vedoucí na levém břehu řeky a opět se vracím na silnici. Na rozcestníku Paseky po dlouhých kilometrech opouštím zelenou TZT, která mě doprovázela až z Čachnova. Barvu měním na modrou, ale ucházím po ní jen pár stovek metrů, když se poměrně dost zatemňuje obloha a u rekreačního střediska RSA se spouští liják.
Vydatnou dešťovou přeháňku o dvou poločasech přečkávám nouzově pod rampou zdejší půjčovny sportovních potřeb. Po 15. hodině se obloha vyjasňuje a to mi umožňuje pokračování v cestě k hájence Přemilov, u níž stojí 200 let starý jilm. Stezka vede převážně lesem, který bohužel trochu prodlužuje setrvačnost již dávno ustanulého deště.
Od rozcestníku Mladiny se dostávám do polesí nazývaného Skály a jak již název napovídá, je zde k vidění několik pískovcových útvarů. V následujícím výstupu do kopce se mi dnes poprvé "daří" sejít ze značené stezky, naštěstí se na ni s nevelkou zacházku dokáži vrátit a pak se již neomylně blížím k začátku vzduté hladiny přehradní nádrže Seč. Stezka kopíruje pravý břeh pozvolna se rozšiřujícího jezera až do rekreačního střediska Ústupky, kde se odklání do chatové oblasti.
Na konci osady se musím ptát na cestu chatařů, značky zde absolutně chybí, a dle jejich rady přicházím na zříceninu hradu Oheb. Ten se vypíná na strmé skále vysoko nad hladinou Sečské přehrady a je z něj nádherný výhled do kraje. Ne už tak pěkný je ale pohled na černá mračna, která se sem od západu nenápadně přibližují. Přeháňka mě zastihuje ještě v areálu zříceniny. Schovávám se do jednoho hradního okna, kde přečkávám ten nejsilnější déšť a po čtvrthodince se jen za slabého mrholení vydávám na sestup k přehradě.
Na koruně 42 m vysoké obloukové hráze se ocitám v 18 hodin večer. Tady opouštím řeku Chrudimku, jejíž tok se prudce mění k severovýchodu. Procházím zajímavým silničním tunelem, nad nímž by se dle mapy měla vypínat zřícenina hradu Vildštejna, no ale při pohledu ze silnice žádné ruiny patrné nejsou.
Už zase se schyluje k dešťové přeháňce a protože právě procházím kolem kempu s chatkami, jdu se do recepce zeptat na možnost ubytování. Za 162,- Kč si jednu chatku pronajímám a hned se v ní zabydluji. Večer se ještě vypravuji do města Seč a po návratu okolo půl desáté jdu hned spát.
DEN ČTVRTÝ - ZÁVĚR V KAŇKOVÝCH HORÁCH (25. 7. 2002)
Budíček si dávám až na mých neobvyklých 8 hodin. Po snídani a ranní hygieně se přesouvám k recepci, kde chci vrátit klíče od chatky. Čekám až do devíti, ale stále nikdo nepřichází a tak nechávám klíče u mých t. č. sousedů.
V prosluněném ránu kráčím po žluté turistické značce podél pláží a loděnic. Po necelých dvou kilometrech se dostávám do úrovně zříceniny hradu Oheb, který se vypíná naproti nad vodní hladinou, a tady se průchodem chatovou oblastí dostávám na silnici II/340. Žlutá pokračuje do Horních Počátek a já se přesunuji k rozcestníku Na předělu, kde se napojuji na červenou značku.
Ze silnice se silným provozem brzy odbočuji na lesní cestu po úbočí Zborovského kopce. Za necelých deset minut míjím poslední zbytky zaniklé osady Javorka, jsou jimi hájenka a velký seník. Opět mizím v hlubokém lese a po cestě, jež by svou kvalitou určitě splnila parametry cyklostezky, přicházím k rozcestníku Kaňkovy duby. Na křižovatce turistických tras stojí společností Lesy ČR vybudovaný altánek. Škoda, že na celé trase mého putování je tento jediný.
Po krátké pauze začínám stoupat na hřeben Kaňkových hor. Z náhorní plošiny této rezervace, kde dosud rostou původní bučiny, se mi občas mezi stromy podaří prohlédnout do dálek Čáslavské kotliny. Stezka udržuje prakticky stále stejný směr na Třemošnici, mírná obcházka je jen 0,5 km před rozcestím v Hedvikově. Sestup k Hedvičině huti je tak prudký, že jsou zde nutné schody.
U rozcestníku objevuji vojenskou pozorovatelnu z II. světové války. Je hodně podobná té, kterou jsme při jarním výletě objevili kousek za Otrokovicemi. Údolím Zlatého potoka pokračuji 1,5 km po silničce s hustým provozem cyklistů. U rozcestníku na okraji Třemošnice se s elánem pouštím do výšlapu prudkého stoupání do místní části Podhradí. Když míjím 700 let starý Žižkův dub (u něhož však Žižka nikdy nebyl:-), začíná pršet. Spěchám proto do autobusové zastávky, kde se nejen schovávám před kapkami vody, ale také vydatně svačím.
Naštěstí déšť brzy ustává a já můžu pokračovat vzhůru k zřícenině hradu Lichnice. Když přicházím na nádvoří, je tady sice pár lidí, ale pokladna je uzavřena. Procházím si areál hradu a pak sedám na lavičku, odkud mám pěkný výlet k Čáslavi. Zajímavým zpestřením pro uši je vojenská stíhačka, která přelétá nad zříceninou ve výšce jen okolo 200 m. Za půlhodinku sem přichází správkyně hradu, která postupně vybírá od návštěvníků, kterých se tu zatím sešlo tak 30, vstupné. Po zaplacení si jdu vyslechnout přednášku o historii hradu a kupuji si ještě pohled.
Asi o půl druhé sestupuji k bufetu, který je na soukromé zahrádce kousek od barbakánu a objednávám si lehký oběd. Stejnou cestou jako nahoru se vracím zpátky k rozcestníku v Třemošnici a odsud pokračuji do centra městečka. V nákupním středisku si dokupuji minerálku a nějaké jídlo, ale díky přeháňce zde setrvávám ještě dalších 45 minut.
Po zlepšení počasí se nejkratší cestou odebírám na vlakové nádraží. Zde si nechávám zjistit spojení do Hevlína a protože to vychází s návratem ještě dnes do půlnoci, rozhoduji se, že vyrazím. Vlak mi jede v 16:36.
Hned po výjezdu z nádraží je z okna drkocálku řady 810 pěkný výhled na technickou památku - vápenku v Závratci. Zajímavá je i jízda úvratí do stanice Žleby (škoda, že není lepší výhled na zámek). Kousek před Čáslaví vedou koleje těsně vedle silnice I. třídy a to celé 2 kilometry.
V Čáslavi čekám čtvrhodinku na rychlík, který jede až do Brna. I tam je asi půlhodinová rezerva na přestup, poslední večerní osobák do Znojma odjíždí ve 20:38. Celou dobu jízdy prakticky prospím, v Hrušovanech se mi daří zbudit a vystoupit a po necelé hodince strávené v občerstvovně U Carlose odjíždím půlnočkou do Hevlína.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
