STŘEDNÍM POJIHLAVÍM
| Datum: | 20. července 2002 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 139,05 km |
| Čistý čas jízdy (STP): | 7:02:05 h |
| Hrubý čas jízdy: | 10 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 19,76 km/h |
| Mapy: | Kartografie 1:100000 č. 39 (Jižní Morava) a č. 34 (Okolí Brna západ) |
| Text & foto: | Marek Topič |
Na cestu se vydávám v 9:00 ráno, již tradičně se mi nedaří vyjet o něco dříve. Jedu severním směrem, tzn. první
ves, kterou projíždím, jsou Hrabětice a následují Hrušovany nad Jevišovkou - vůči cyklistice nepřátelské to město.
Na rozbité cestě v úseku od benzínky Tamoil až do centra je dnes zvýšený provoz nákladních automobilů, takže u
školy s úlevou odbočuji směrem na Pravice a Břežany. Po této silnici je zase naopak radost jezdit, silnice je
po celé délce kvalitní a provoz jen minimální.
V Břežanech jedu asi 400 metrů ve směru na Znojmo a u rybníka s opravenou hrází odbočuji doprava, odkud vesnici výjezdem do kopce opouštím. Asi o 1,5 km dále se po mé pravici nalézá hřbitov, u něhož je těžko hádat, ke které obci náleží. Jak z Břežan, tak i z Mackovic je to k němu zhruba stejně. Při vjezdu do druhé jmenované vesnice upoutává mou pozornost pěkná malovaná boží muka, za níž mě čeká krátký sjezd k silnici II. třídy č. 397. Svižným tempem přijíždím k hlavnímu silničnímu tahu Znojmo - Brno, který křížím a po pěti kilometrech se dostávám do Hostěradic.
Na náměstí, kterému dominuje mariánský sloup a pozdně gotický kostel sv. Kunhuty, se zastavuji a chvíli vyčkávám, co přinesou černá mračna, která se nad okolím zrovna stahují. K přeháňce naštěstí nedochází a tak můžu pokračovat. Pod návrším s kapličkou se dostávám do místní části Mišovice, což je taková ta klasická vesnička vystavěná podél jedné hlavní ulice. Zajímavé je i to, že po válce byla tato ves v rámci procesu dosídlování pohraničí obsazena výhradně jugoslávskými reemigranty.
Dále se už začíná krajina mírně vlnit, takže nejprve vyjíždím asi 1,5 dlouhé stoupání a od torza autobusové zastávky při odbočce ke Kadovu se zase rozjíždím po mírně se svažující cestě do Dobelic. Tam hned na první křižovatce odbočuji doleva a po krátkém stoupání a sjezdu se ocitám v městečku Vémyslice, kolem radnice projíždím přesně v půl jedenácté.
V Další, 4 km dlouhé, fázi cesty překonávám údolí, jímž protéká říčka Rokytná. Nejprve sjíždím k Jarolímovu mlýnu a od něj šlapu 2 km do táhlého stoupání k Tulešicím. V nich zastavuji kousek od koupaliště a vydávám se na obhlídku zdejšího barokního zámku. Ten ale není veřejnosti přístupný a tak pořizuji pouze fotografii exteriéru a vracím se zpátky ke kolu. Odkláním se od hlavního tahu na Rouchovany a po úzké silničce III. třídy vyjíždím kopec do Horních Dubňan, za nimiž opouštím Jihomoravský kraj a vítá mě kraj Vysočina. Už jen přejezd železniční vlečky do JE a jsem v obci Dukovany.
Nejdříve se zajíždím podívat na renesanční zámek (slouží jako ubytovna) a poté se kousek vracím do středu obce, kde se zastavuji na oběd v restauraci s venkovní terasou. Těsně před 12. hodinou restauraci opouštím a pokračuji v cestě. Z panelu na budově obecního úřadu se dozvídám aktuální stav radiace (0,162) a mířím si to ke kolosům chladících věží JE Dukovany. K samotné elektrárně ale nakonec nejedu a v úrovni prvních čtyř chladících věží odbočuji na úzkou asfaltku, která klesá do údolí Jihlavy.
Dle stop na asfaltu je často využívána pásovými vozidly, což při rychlém sjezdu způsobuje vibrace a mírné problémy s řízením. Postupně se povrch silnice stále zhoršuje a od turistické křižovatky zelené a červené trasy (kde přehlížím odbočku ke zřícenině hradu Rabštejna) už vede pouze kamenitá cesta. Naštěstí je to jen kousek k čerpací stanici vody pro jadernou elektrárnu a odtud už znovu vede silnice s kvalitním povrchem. Vyšlapávám kopec k rozcestníku "Hřebec", který může být asi o 70 m výše nad hladinou přehradní nádrže Mohelno. Následuje znovu sjezd dolů téměř k vodě a pro změnu zase výjezd až na korunu přehrady Dalešice.
Toto vodní dílo má nejvyšší rokfilovou hráz v ČR - 100 metrů. Koruna hráze, po níž vede silnice, je 310 m dlouhá a přehrada zadržuje 127 milionů kubických metrů vody. Několik minut se tady zdržuji fotografováním a poté se vydávám po koruně hráze k severu. Dostávám se k prvním domkům ve vísce Kramolín, kde odbočuji doprava a serpentinami sjíždím o 100 metrů níže k přečerpávací elektrárně. U brány zjišťuji, že prohlídka informačního centra začíná až ve 14:00. Do té doby zbývá více jak 100 minut a tak zvoním u vrátnice a s ochotnou správcovou si domlouvám prohlídku mimořádnou. V informační místnosti jsem zasvěcen do tajů výroby elektřiny, zacházíme i do strojovny, pouze na videoprojekci bych musel čekat až do pravidelného času prohlídky. I tak stálo těch 100 výškových metrů, které s námahou vyjíždím zpátky do Kramolína, za to.
Aby toho šlapání do kopce nebylo málo, pokračuji v něm ještě asi 3 kilometry za obcí. Zastavuji až v nadmořské výšce 491 m, na Zeleném kopci, kde stojí jedna z nejstarších kamenných rozhleden u nás - Babylon. U správce, který zrovna vyhrabává suchou trávu v prostranství před stavbou, si kupuji vstupenku a po dřevěných schodech vystupuji do vyhlídkové místnosti. Kromě krajiny za okny je zde k vidění i bohatá romantická výzdoba na stěnách a stropu. Sestupuji zpátky ke kolu a vydávám se k silnici a po ní "zadarmo" takřka bez šlápnutí dojíždím do obce Mohelno.
Jednoho místního mladíka se táži na cestu k přehradě a dle jeho rady jedu po silnici vedoucí po okraji chráněného území Mohelnské hadcové stepi. Po cca 2,5 km přijíždím ke koruně hráze. Na rozdíl od Dalešické přehrady má tato betonovou hráz (výška 48 m, šířka v koruně 185 m), pod níž začíná nádherný úsek pro vodáky. Silnice vede i dolů pod hráz k chatám, ale další úsek cesty k Mohelnskému mlýnu je asi pro cyklisty nesjízdný a tak se raději vracím zpátky do Mohelna.
Za obcí znovu projíždím hadcovou stepí a dlouhým sjezdem serpentinami sjíždím k mostu přes řeku Jihlavu. Ztracené výškové metry pak získávám podstatně pomalejším tempem jízdou do kopce ke křižovatce u obce Dukovany. Od budovy OÚ, kterou mám na dohled, jsem asi před čtyřmi hodinami odbočoval k jaderné elektrárně, nyní se vydávám východním směrem po silnici II. třídy č. 152. Po pěti minutách jízdy se dostávám k žlutě značené odbočce ke zřícenině hradu Templštejn. Vede k němu zprvu štěrková a od hájenky už vesměs kamenitá a pro mé trekingové kolo ne příliš vhodná cesta.
Z křižáckého hradu templářů se toho do dnešních dnů mnoho nedochovalo, fragmenty zdiva jsou navíc hodně zarostlé vegetací. Prudkou pěšinou se mi podaří vyšplhat na vrchol jednoho z bývalých paláců, odkud je celkem pěkný výhled do údolí Jihlavy. Pořizuji pár fotek a 1,7 km dlouhý úsek kamením se vracím zpět na hlavní silnici. V další vesnici, kterou projíždím - Jamolicích, se v těchto dnech opravuje gotický kostelík. Tady váhám, zda jet na Dobřínsko, ale nakonec pokračuji po "státní" a opouštím ji až na křižovatce před Polánkou. Z náhorní plošiny se otevírá daleký výhled do kraje a pěkný pohled na městečko Moravský Krumlov - i kostel sv. Floriána je odsud o hodně níže.
A pak následuje dlouhý sjezd do města, který končí až u zchátralého zámku, v němž se v dnešních dnech ještě stále vystavuje soubor monumentálních obrazů Slovanská epopej od Alfonse Muchy. Vzhledem k času si už návštěvu tohoto díla nemohu dovolit, do Hevlína je to ještě dobrých 40 km. Projíždím náměstí, které je od zámku nedaleko, a u budovy gymnázia odbočuji k řece Rokytné. S výjimkou objížďky centrálního skladu Jednoty tuto říčku kopíruji až do místní části Rakšice a tam se zastavuji před budovou hostince. Dávám si jedno pivko a doplňuji vodu do cyklolahve.
Vydávám se směrem k nádraží v Rakšicích a následně projíždím podél areálu štěrkovny. Kousek odtud se táhne i linie čs. opevnění úseku č. 16, ale v čas bujné vegetace nemá příliš velký smysl se k řopíkům vydávat. Z hlavní cesty odbočuji na rozbitou silnici do Bohutic. Tam si zvenčí prohlížím zámeček ze 17. století a poté se vydávám k železniční zastávce. Odsud jedu podél tratě směrem na jih do míst, kde mě při častých jízdách vlakem do Brna několikrát zaujala socha anděla, která stojí na mírném skalnatém návrší. Nyní se dozvídám, že ono návrší se stepní květenou je přírodní památkou U Michálka, z čehož soudím, že daná socha by mohla zpodobňovat archanděla Michala. Každopádně je z tohoto místa překrásný výhled.
Vracím se zpátky do Bohutic až na silnici III. třídy a po ní jedu směrem na Našiměřice. Dvakrát křížím železniční trať a přijíždím do Suchohrdel u Miroslavi. U bílého kostela mě překvapuje zurčící pramen mírně železité minerálky, takže od suchých hrdel obec jméno asi nemá. Stále se motaje podél železniční trati Brno - Hrušovany podjíždím most u nádraží Miroslav a krátký úsek jedu po silnici I. třídy. Z ní odbočuji u benzínky ve směru na Damnice a dále na Dolenice.
Ještě několik málo kilometrů mi zbývá do Břežan, kde se u školy napojuji na silnici, po níž jsem jel už ráno. Přes Pravice, Hrušovany nad Jevišovkou a Hrabětice se dostávám okolo 19. hodiny domů.
Dojmy z trasy a doplňky:
Krajina s pěknou přírodou a s velkým množstvím různých turistických cílů. Zajímavá je síť silnic v okolí vodní nádrže Mohelno. Úsek z Jamolic k hradu Templštejnu je pro obyčejné kolo nesjízdný.
V Břežanech jedu asi 400 metrů ve směru na Znojmo a u rybníka s opravenou hrází odbočuji doprava, odkud vesnici výjezdem do kopce opouštím. Asi o 1,5 km dále se po mé pravici nalézá hřbitov, u něhož je těžko hádat, ke které obci náleží. Jak z Břežan, tak i z Mackovic je to k němu zhruba stejně. Při vjezdu do druhé jmenované vesnice upoutává mou pozornost pěkná malovaná boží muka, za níž mě čeká krátký sjezd k silnici II. třídy č. 397. Svižným tempem přijíždím k hlavnímu silničnímu tahu Znojmo - Brno, který křížím a po pěti kilometrech se dostávám do Hostěradic.
Na náměstí, kterému dominuje mariánský sloup a pozdně gotický kostel sv. Kunhuty, se zastavuji a chvíli vyčkávám, co přinesou černá mračna, která se nad okolím zrovna stahují. K přeháňce naštěstí nedochází a tak můžu pokračovat. Pod návrším s kapličkou se dostávám do místní části Mišovice, což je taková ta klasická vesnička vystavěná podél jedné hlavní ulice. Zajímavé je i to, že po válce byla tato ves v rámci procesu dosídlování pohraničí obsazena výhradně jugoslávskými reemigranty.
Dále se už začíná krajina mírně vlnit, takže nejprve vyjíždím asi 1,5 dlouhé stoupání a od torza autobusové zastávky při odbočce ke Kadovu se zase rozjíždím po mírně se svažující cestě do Dobelic. Tam hned na první křižovatce odbočuji doleva a po krátkém stoupání a sjezdu se ocitám v městečku Vémyslice, kolem radnice projíždím přesně v půl jedenácté.
V Další, 4 km dlouhé, fázi cesty překonávám údolí, jímž protéká říčka Rokytná. Nejprve sjíždím k Jarolímovu mlýnu a od něj šlapu 2 km do táhlého stoupání k Tulešicím. V nich zastavuji kousek od koupaliště a vydávám se na obhlídku zdejšího barokního zámku. Ten ale není veřejnosti přístupný a tak pořizuji pouze fotografii exteriéru a vracím se zpátky ke kolu. Odkláním se od hlavního tahu na Rouchovany a po úzké silničce III. třídy vyjíždím kopec do Horních Dubňan, za nimiž opouštím Jihomoravský kraj a vítá mě kraj Vysočina. Už jen přejezd železniční vlečky do JE a jsem v obci Dukovany.
Nejdříve se zajíždím podívat na renesanční zámek (slouží jako ubytovna) a poté se kousek vracím do středu obce, kde se zastavuji na oběd v restauraci s venkovní terasou. Těsně před 12. hodinou restauraci opouštím a pokračuji v cestě. Z panelu na budově obecního úřadu se dozvídám aktuální stav radiace (0,162) a mířím si to ke kolosům chladících věží JE Dukovany. K samotné elektrárně ale nakonec nejedu a v úrovni prvních čtyř chladících věží odbočuji na úzkou asfaltku, která klesá do údolí Jihlavy.
Dle stop na asfaltu je často využívána pásovými vozidly, což při rychlém sjezdu způsobuje vibrace a mírné problémy s řízením. Postupně se povrch silnice stále zhoršuje a od turistické křižovatky zelené a červené trasy (kde přehlížím odbočku ke zřícenině hradu Rabštejna) už vede pouze kamenitá cesta. Naštěstí je to jen kousek k čerpací stanici vody pro jadernou elektrárnu a odtud už znovu vede silnice s kvalitním povrchem. Vyšlapávám kopec k rozcestníku "Hřebec", který může být asi o 70 m výše nad hladinou přehradní nádrže Mohelno. Následuje znovu sjezd dolů téměř k vodě a pro změnu zase výjezd až na korunu přehrady Dalešice.
Toto vodní dílo má nejvyšší rokfilovou hráz v ČR - 100 metrů. Koruna hráze, po níž vede silnice, je 310 m dlouhá a přehrada zadržuje 127 milionů kubických metrů vody. Několik minut se tady zdržuji fotografováním a poté se vydávám po koruně hráze k severu. Dostávám se k prvním domkům ve vísce Kramolín, kde odbočuji doprava a serpentinami sjíždím o 100 metrů níže k přečerpávací elektrárně. U brány zjišťuji, že prohlídka informačního centra začíná až ve 14:00. Do té doby zbývá více jak 100 minut a tak zvoním u vrátnice a s ochotnou správcovou si domlouvám prohlídku mimořádnou. V informační místnosti jsem zasvěcen do tajů výroby elektřiny, zacházíme i do strojovny, pouze na videoprojekci bych musel čekat až do pravidelného času prohlídky. I tak stálo těch 100 výškových metrů, které s námahou vyjíždím zpátky do Kramolína, za to.
Aby toho šlapání do kopce nebylo málo, pokračuji v něm ještě asi 3 kilometry za obcí. Zastavuji až v nadmořské výšce 491 m, na Zeleném kopci, kde stojí jedna z nejstarších kamenných rozhleden u nás - Babylon. U správce, který zrovna vyhrabává suchou trávu v prostranství před stavbou, si kupuji vstupenku a po dřevěných schodech vystupuji do vyhlídkové místnosti. Kromě krajiny za okny je zde k vidění i bohatá romantická výzdoba na stěnách a stropu. Sestupuji zpátky ke kolu a vydávám se k silnici a po ní "zadarmo" takřka bez šlápnutí dojíždím do obce Mohelno.
Jednoho místního mladíka se táži na cestu k přehradě a dle jeho rady jedu po silnici vedoucí po okraji chráněného území Mohelnské hadcové stepi. Po cca 2,5 km přijíždím ke koruně hráze. Na rozdíl od Dalešické přehrady má tato betonovou hráz (výška 48 m, šířka v koruně 185 m), pod níž začíná nádherný úsek pro vodáky. Silnice vede i dolů pod hráz k chatám, ale další úsek cesty k Mohelnskému mlýnu je asi pro cyklisty nesjízdný a tak se raději vracím zpátky do Mohelna.
Za obcí znovu projíždím hadcovou stepí a dlouhým sjezdem serpentinami sjíždím k mostu přes řeku Jihlavu. Ztracené výškové metry pak získávám podstatně pomalejším tempem jízdou do kopce ke křižovatce u obce Dukovany. Od budovy OÚ, kterou mám na dohled, jsem asi před čtyřmi hodinami odbočoval k jaderné elektrárně, nyní se vydávám východním směrem po silnici II. třídy č. 152. Po pěti minutách jízdy se dostávám k žlutě značené odbočce ke zřícenině hradu Templštejn. Vede k němu zprvu štěrková a od hájenky už vesměs kamenitá a pro mé trekingové kolo ne příliš vhodná cesta.
Z křižáckého hradu templářů se toho do dnešních dnů mnoho nedochovalo, fragmenty zdiva jsou navíc hodně zarostlé vegetací. Prudkou pěšinou se mi podaří vyšplhat na vrchol jednoho z bývalých paláců, odkud je celkem pěkný výhled do údolí Jihlavy. Pořizuji pár fotek a 1,7 km dlouhý úsek kamením se vracím zpět na hlavní silnici. V další vesnici, kterou projíždím - Jamolicích, se v těchto dnech opravuje gotický kostelík. Tady váhám, zda jet na Dobřínsko, ale nakonec pokračuji po "státní" a opouštím ji až na křižovatce před Polánkou. Z náhorní plošiny se otevírá daleký výhled do kraje a pěkný pohled na městečko Moravský Krumlov - i kostel sv. Floriána je odsud o hodně níže.
A pak následuje dlouhý sjezd do města, který končí až u zchátralého zámku, v němž se v dnešních dnech ještě stále vystavuje soubor monumentálních obrazů Slovanská epopej od Alfonse Muchy. Vzhledem k času si už návštěvu tohoto díla nemohu dovolit, do Hevlína je to ještě dobrých 40 km. Projíždím náměstí, které je od zámku nedaleko, a u budovy gymnázia odbočuji k řece Rokytné. S výjimkou objížďky centrálního skladu Jednoty tuto říčku kopíruji až do místní části Rakšice a tam se zastavuji před budovou hostince. Dávám si jedno pivko a doplňuji vodu do cyklolahve.
Vydávám se směrem k nádraží v Rakšicích a následně projíždím podél areálu štěrkovny. Kousek odtud se táhne i linie čs. opevnění úseku č. 16, ale v čas bujné vegetace nemá příliš velký smysl se k řopíkům vydávat. Z hlavní cesty odbočuji na rozbitou silnici do Bohutic. Tam si zvenčí prohlížím zámeček ze 17. století a poté se vydávám k železniční zastávce. Odsud jedu podél tratě směrem na jih do míst, kde mě při častých jízdách vlakem do Brna několikrát zaujala socha anděla, která stojí na mírném skalnatém návrší. Nyní se dozvídám, že ono návrší se stepní květenou je přírodní památkou U Michálka, z čehož soudím, že daná socha by mohla zpodobňovat archanděla Michala. Každopádně je z tohoto místa překrásný výhled.
Vracím se zpátky do Bohutic až na silnici III. třídy a po ní jedu směrem na Našiměřice. Dvakrát křížím železniční trať a přijíždím do Suchohrdel u Miroslavi. U bílého kostela mě překvapuje zurčící pramen mírně železité minerálky, takže od suchých hrdel obec jméno asi nemá. Stále se motaje podél železniční trati Brno - Hrušovany podjíždím most u nádraží Miroslav a krátký úsek jedu po silnici I. třídy. Z ní odbočuji u benzínky ve směru na Damnice a dále na Dolenice.
Ještě několik málo kilometrů mi zbývá do Břežan, kde se u školy napojuji na silnici, po níž jsem jel už ráno. Přes Pravice, Hrušovany nad Jevišovkou a Hrabětice se dostávám okolo 19. hodiny domů.
Dojmy z trasy a doplňky:
Krajina s pěknou přírodou a s velkým množstvím různých turistických cílů. Zajímavá je síť silnic v okolí vodní nádrže Mohelno. Úsek z Jamolic k hradu Templštejnu je pro obyčejné kolo nesjízdný.
Fotky:
;)
;)
;)
',330,440);)
;)
;)
