ČESKOSASKÝM ŠVÝCARSKEM
| Datum: | 2. - 7. srpna 2001 |
| Složení výpravy: | Marek, Petr |
| Ušlá vzdálenost v km: | 1.den: 10; 2. den: 25; 3. den: 15; 4. den: 32; 5. den: 35 |
| Mapa: | Okres Děčín - Geodézie ČS |
| Text: | Marek Topič |
| Foto: | Petr Sedláček, Marek Topič |
Oblast, kterou jsme se rozhodli navštívit toto léto sice nepatří k našim nejbližším místům (z Hevlína je to přes
celou republiku), ale rozhodně je to kraj, který se navštívit vyplatí. A musíme přiznat, že jsme zdejšími divy
přírody byli okouzleni stejně jako švýcarští malíři Zingg a Graff, kteří tuto oblast v 18. století pojmenovali.
Samozřejmě, že jsme nenavštívili všechny atraktivní místa, takže pokud někdo vyrazí v našich šlépějích, mohl by
si do svých výletních plánů zařadit též Divokou a Tichou soutěsku, Kyjovský hrad, Růžovský vrch, ... ale i
návštěvu zámku v Děčíně, či projížďku lodí po Labi. Již 14 dní předem jsme si v místní SPŠ zajistili ubytování
na jejich domově mládeže a zakoupili si pětidenní jízdenku Junior Tour (za 570 Kč) - z ní jsme využili 2 dny
(jeden na cestu Hevlín - Děčín a druhý na cestu Jedlová - Hevlín).
DEN PRVNÍ - HORA ŘÍP A PŘÍJEZD DO DĚČÍNA (2. 8. 2001)
Sraz si dáváme k prvnímu rannímu vlaku s odjezdem z Hevlína v 3:56. V Hrušovanech nad Jevišovkou přestupujeme do dlouhého a prázdného vlaku, kterým s mírným zpožděním dojíždíme do Brna. Máme tady půlhodinu čas na přestup. Kupujeme menší svačinu a pozvolna se přesouváme na 4. nástupiště, odkud jezdívá expres Brno - Praha. Ten odjíždí na minutu přesně v 6:20 a zastavuje jen v České Třebové a Pardubicích.
Do Prahy přijíždíme rovněž načas, což je dobře, neboť na přesun na Masarykovo nádraží máme jen čtvrthodinu. Tam se vydáváme pěšky, což nám trvá jen asi 5 minut, odjezd osobáku směr Kralupy bychom tedy měli bez problémů stihnout. Jenže zrada - vlaky dnes kvůli opravě viaduktu jezdí z Holešovic. Přípoj tedy ztrácíme a tak se metrem vydáváme na dnes již třetí pražské nádraží, do Holešovic.
Odjíždíme spojem v 10:44 a v Kralupech nad Vltavou jsme přesně za půlhodinu. V nepříjemném horku se vydáváme na krátkou procházku městem, kterou zakončujeme v jedné restauraci poblíž kostela. Dáváme si oběd a pak se zase vracíme na nádraží, kde ještě chvíli čekáme na vlak směr Straškov.
Ve 13:10 odjíždíme motoráčkem řady 810 a po pár zastávkách vystupujeme ve Ctiněvsi. U zastávky vyhledáváme červené turistické značení Dvořákovy stezky, po níž se vydáváme severním směrem. Na náš cíl - horu Říp - je to jen 2,5 km. Zprvu pohodlná asfaltová cesta je krátce vystřídána prudkým stoupáním, pak následuje opět rovinatý přechod louky a lesní cesta ke křižovatce se žlutou TZT. Odtud nás čeká asi půlkilometrové prudké stoupání až k vyhlídce s lavičkou. Viditelnost však dnes za moc nestojí a tak pokračujeme ještě pár metrů až k turistické chatě na vrcholu.
Přicházíme ve 14:25 a hned si dáváme zasloužené pivo. Na další cestu se vydáváme až po prohlídce rotundy sv. Jiří. Klesáme prudkou betonovou cestou do vsí Rovné a Krabčice a stále po červené pokračujeme Hoztěrazským lesem až do Roudnice nad Labem. Za železničním přejezdem červenou opouštíme a jdeme úzkou pěšinou podél trati, jež nás přivádí do Žižkových sadů. Na nevýrazném návrší tu stojí betonová Kratochvílova rozhledna (postavená r. 1935). Stoupáme po točitém schodišti a pak se z výšky 13 metrů rozhlížíme do dálek Českého středohoří i na samotnou Roudnici s dominantním zámkem.
Asi v 16:30 scházíme do města, kde si v obchodě na náměstí dokupujeme pití a jídlo a pozvolna se odebíráme na vlakové nádraží. V 17:25 odjíždíme rychlíkem přes Lovosice a Ústí nad Labem (krásný výhled z vlaku na hrad Střekov) až do Děčína. Vydáváme se na ulici Čsl. armády, kde máme v domově mládeže místní průmyslovky zajištěno ubytování.
DEN DRUHÝ - TISKÉ STĚNY A DĚČÍNSKÝ SNĚŽNÍK (3. 8. 2001)
Vstáváme extrémně brzy - ve 3:00. Po ranní hygieně a snídani se ještě za tmy vydáváme na děčínské hlavní nádraží. Je to neuvěřitelné, ale zde, na druhém konci republiky, se potkáváme s další skupinkou hevlínských turistů, kteří mají namířeno na Máchovo jezero. Sedáme do motoráčku směr Oldřichov, odjíždíme ve 4:16. Po 25 minutách jízdy vystupujeme na nádraží v Libouchci, stále je ještě tma.
Scházíme cestou do vsi a po překonání Jílovského potoka se vydáváme pozvolna stoupající silnicí do Tisé. Asi 4,5 km dlouhá cesta nám trvá něco málo přes hodinku. V 6:00 svačíme u kostelíka v Tisé a obdivujeme mohutné skalní panorama nad obcí.
Po půlhodině odpočinku se vydáváme červeně značenou TZT na prohlídku skalních měst. Za prohlídku skal se platí vstupné, ale v tuto dobu zde ještě není ani živáčka. Má to však i nevýhodu, nemůžeme si zakoupit průvodce s popisem jednotlivých skalních útvarů. Nejprve se vydáváme na asi 1 km dlouhý okruh Malých stěn, který je zakončen po schůdcích dostupnou Západní vyhlídkou. Opačným směrem se pak vydáváme naučnou stezkou do Velkých stěn. Procházíme kolem roztodivných skalních útvarů, mnohdy i menšími tunýlky a soutěskami. Po cca 1 km nás čekají schody a žebřík, po němž se dostáváme k asi nejznámější dvojici skalních útvarů - hřibu a želvě.
Je zde i mnoho vyhlídkových míst jak na samotné Tiské stěny, tak též na Severní stěny a Volské kameny. Hlavně teď po ránu je to skutečná nádhera. Pak se opět napojujeme na červenou TZT, krátce se po ní vracíme a shlížíme z až 70 m vysokých kolmých stěn do vesnice. Opět se vracíme a přicházíme k turistické chatě. Vydáváme se dále po červené, nejprve pohodlnou lesní cestou, která později začíná prudce klesat ke skalnímu městu Volské kameny.
I zde je hodně pěkných skalních útvarů, není zde ale vyznačen žádný prohlídkový okruh. Pokračujeme dále a za chvíli již procházíme kolem campu v Ostrově. Chvíli jdeme po asfaltce a pak odbočujeme doleva, znovu prudce do kopce. Až do místní části obce Sněžník pak jdeme prakticky po rovinaté lesní cestě.
U penzionu pokračujeme úzkou silničkou, která také vede na vrchol Děčínského Sněžníku, turistická stezka ji ale po 1 km opouští. Od rozcestí se zelenou TZT začíná stezka prudce stoupat až na náhorní plošinu hory. Po dalších pěti minutách chůze přicházíme k turistické chatě a k dominantě celého vrcholu - 33 m vysoké kamenné rozhledně. Po příjezdu správce, který se dnes trošku opozdil, se vydáváme na vyhlídkový ochoz této téměř 140 let staré rozhledny. Ani dnes ale nemáme moc pěkné počasí na rozhlížení, je hodně mlhavo a tak jsou vidět jen nejbližší města a kopce. Scházíme do bufetu a dopřáváme si menší občerstvení.
Po 11. hodině se vydáváme na cestu do Děčína. Přecházíme Medvědí louku a pak absolvujeme asi 5 km dlouhé klesání lesní a poté i asfaltovou cestou do děčínské čtvrti Dolní Oldřichov. Míjíme Terezínský rybník a pak se podél zahrádek dostáváme do další čtvrti Podmokly.
Zde znovu stoupáme serpentinami na protáhlý vrchol Pastýřské stěny. Na konci naučné stezky se zastavujeme u stejnojmenné restaurace v podobě středověkého hrádku. Z výšky téměř 150 m nad hladinou Labe se nám odtud naskýtá překrásný pohled na město a zejména na děčínský zámek. Potom už nás čeká jen půlkilometrový sestup k Tyršovu mostu a návrat do naší ubytovny. Tam přicházíme asi o půl třetí odpoledne.
DEN TŘETÍ - DRÁŽĎANY A PFAFFENSTEIN (4. 8. 2001)
Vstáváme před 6. hodinou a po umytí a nasnídání se stejně, jako včera, vydáváme na děčínské hlavní nádraží. Přicházíme asi v 6:45 a kupujeme si zpáteční jízdenky do hraničního bodu Schöna. Na tuto tzv. jízdenku přátelství je možno v příhraničním pásmu podél hranic s Českem jezdit o víkendech zdarma. Nastupujeme do vlaku, jenž se do odjezdového času 7:02 pěkně plní (většina cestujících se vydává na nákupy do Drážďan).
Během jízdy probíhá pasová kontrola z české strany. Němečtí celníci kontrolují pasy až ve stanici Bad Schandau u východu z nástupiště. Než se nám podaří vystát na pasovou kontrolu frontu, ujíždí nám první přípoj do Drážďan a tak čekáme ještě další půlhodinu. Odjíždíme spojem v 8:02. Vlak jede prakticky stále podél Labe, je stále na co se dívat. Krátce před devátou vystupujeme ve stanice Dresden Hbf a vydáváme se na prohlídku města.
Wiener platz se v současnosti od základu přestavuje a tak jej překonáváme po provizorních dřevěných mostcích. Následuje obchodní pasáž Pragerstrasse, kde svou pouť zakončuje většina dnešních spolucestujících z Česka. My však pokračujeme dále na Altmarkt s dominantou Kreuzkirche a poté obcházíme kulturní palác, na jehož bočních stěnách prosvítají dodnes plastiky a malby z dob DDR.
Zde už se dostáváme do historického jádra města. Míjíme areál zámku a pak i katedrálu. Od Augustbrücke si po labském nábřeží zacházíme i k budově známé Gemaldegalerie a znovu se vracíme k mostu. Přecházíme Labe a za přechodem přes rušnou křižovatku si prohlížíme výrazně pozlacenou sochu Frid. Augustina. Kousek ještě jdeme po Hauptstrasse, ale v těchto místech již historické jádro končí a tak se rozhodujeme pro návrat. Opět přecházíme po mostě přes Labe, za nímž se dáváme doleva. Přicházíme k lešením obestavěnému kostelu Frauenkirche, jež byl za II. světové války rozborbardován. Na oploceném pozemku jsou v obrovských regálech jednotlivé kusy kamenné výzdoby - jde asi o jednu z nejrozsáhlejších restaurátorských prací v Evropě.
Pak už se definitivně vracíme na drážďanské vlakové nádraží. Odjíždíme v 11:50 a po půlhodině jízdy vystupujeme na zastávce Königstein. Od turistického rozcestníku se vydáváme po zeleně značené stezce, která vede přes obec Pffafendorf až k úpatí stolové hory Pffafenstein.
Při výstupu prudce stoupajícími schody Petr "odpadá" a tak na něj musím nahoře asi 5 minut čekat. Dříve, než se dostáváme k turistické chatě, si ještě dopřáváme dvě zacházky na vyhlídková místa. Na jedné z nich je k vidění podobný útvar, jako jsou rychlebské Venušiny misky. U turistické chaty stojí také kamenná rozhledna, na jejíž vyhlídkový ochoz se samozřejmě vydáváme. Zajímavou stezkou skalními průchody se potom vydáváme k vyhlídce na nejznámější sklaní útvar Saského Švýcarska - 43 m vysokou skalní jehlu Barbarine. Stejnou cestou se pak vracíme znovu k chatě, od níž scházíme dalšími zajímavými skalními průchody na úpatí hory.
Nyní už po červeně značené cestě, lemované skalními útvary, obcházíme horu Quirl. Měla by zde být i jeskyně, ale tu se nám objevit nedaří. Klesající lesní cestou pak pomalým tempem přicházíme do Königsteinu. Zvažujeme i další túru na místní mohutnou pevnost, ale tu snad někdy příště.
V 15:50 odjíždíme spojem do Bad Schandau, kde musíme téměř dvě hodiny čekat na přípoj do Děčína. Tam přijíždíme v 18:00 a s menší zastávkou na pivo se vracíme na ubytovnu.
DEN ČTVRTÝ - PO ČERVENÉ Z DĚČÍNA K HRADU ŠAUNŠTEJN (5. 8. 2001)
Poslední den na ubytovně vstáváme až kolem sedmé. Balíme si všechny věci a s průměrně 13 kg na zádech se vydáváme k východisku turistických tras u nemocnice. K němu přicházíme kolem 9:00. Vybíráme si červenou TZT, jíž se budeme držet prakticky až na její konec.
Hned na úvod se pořádně zahříváme při výstupu na vyhlídku Stoličná hora. Z výšky asi 160 m nad hladinou Labe se nám nabízí překrásný pohled na ranní Děčín. Po chvilce oddechu jdeme dále po červené a zacházíme i k dalším skalním vyhlídkám - Sněžnické a Labské (kamenný altán). Dále scházíme k obci Ludvíkovice, procházíme kolem právě budované čističky odpadních vod a za dalších pět minut krátce odpočíváme u malého hřbitůvku. Stojí tu i trošku zanedbaná kaple a pomník obětem světových válek.
Od rozcestníku "Nad Loubím" začíná stezka znovu stoupat až k odbočce na vyhlídku Růžový hřeben. Z okraje skal (300 m nad Labem) se nám nabízí asi ta nejkrásnější scenérie Labských pískovců, naposledy se nám tu dnes podaří zahlédnout i město Děčín. Dále nás čeká rozcestník "Pod Kamenským vrchem", kde se červená TZT kříží se zelenou a pak asi 3 km dlouhý úsek pohodlnou lesní cestou. Procházíme po okraji obce Labská stráň a pak po silničce spěcháme k restauraci a k vyhlídce Belveder.
Ten spěch proto, že zrovna začíná dešťová přeháňka. Po 20 minutách začíná opět svítit sluníčko a tak jdeme na vyhlídku - také krásný pohled na Portu Bohemicu. Protože červená TZT zde vede do Hřenska velkou oklikou, rozhodujeme se pro její zkrácení sestupem k řece Labi. Přímo z vyhlídky scházíme po dnes už neudržovaných schůdcích a po nevýrazné pěšince se opatrnými kroky dostáváme téměř k asfaltové silnici. Podél ní pak jdeme až k ústí Suché Kamenice a pak už se znovu držíme červených značek.
Do Hřenska přicházíme po 14. hodině. Procházíme uličkami, které spíše připomínají asijské tržiště a u jednoho ze stánků na konci vsi se i my zastavujeme na menší občerstvení. Kolem 15. hodiny se zvedáme a vyrážíme k nejznámějšímu útvaru Českého Švýcarska - Pravčické bráně. Stezka vede nejdříve po silnici a od rozcestí "Tři prameny" odbočuje vlevo širokou lesní cestou. Pak následují serpentiny pod Malým Pravčickým kuželem, nabízí se i krátká odbočka ke skalnímu převisu Jeskyně čs. bratří, v závěru vede pár metrů cesty i proraženým skalním tunelem.
Přicházíme k hostinci Sokolí hnízdo a u pokladny si kupujeme vstupenky na vyhlídku (45 Kč!!!). Na rozdíl od předcházejících dnů nám dnes počasí dovoluje dohlédnout opravdu hodně daleko: Stříbrné a Tetřeví skály, vysílač na Bukové hoře, Růžový vrch, ... a hlavně Pravčická brána. Po asi hodinovém pobytu se vydáváme na další úsek červené TZT, který se nazývá Gabrielina stezka.
Traverzujeme podél skalních útvarů, které střídají hluboké strže. U historického kamenného rozcestníku již jdeme po široké lesní cestě, která nás přivádí do osady Mezní Louka. V místním kempu se ptáme na možnost ubytování, ale všechny chatky jsou již obsazeny a bez stanu nás tady přespat nenechají. Nezbývá nic jiného než pokračovat dál. Poměrně náročným výstupem se dostáváme na horu Větrovec a po dalších dvou kilometrech přicházíme k odbočce na skalní útvar Malá Pravčická brána. Jdeme se na ni podívat a pak se vydáváme na dnešní poslední kilometr.
Přicházíme k bývalému skalnímu hradu Šaunštejn, u nějž si dáváme lehčí večeři. Po žebřících vedoucích mj. 10 m dlouhým skalním komínem šplháme na jeho vyhlídkovou plošinu. Znovu si vychutnáváme krásný rozhled a pozorujeme odtud i západ slunce. Kvůli pokročilé době se rozhodujeme pro bivak pod skalním převisem kousek odtud.
DEN PÁTÝ A ŠESTÝ - ZE ŠAUNŠTEJNA DO JEDLOVÉ, NÁVRAT (6. - 7. 8. 2001)
Vstáváme okolo 6:30, snídáme a balíme věci. Okolo sedmé se vydáváme na sestup k rozcestníku "Pod loupežnickým hradem. Do jednoho z mála odpadkových košů na celé trase (na národní park by jich rozhodně více neuškodilo) se zbavujeme ranních odpadků a pokračujeme po úzké silničce k dalšímu rozcestí "Česká silnice". Odbočujeme vpravo a zvolna stoupáme pěkným skalním městem, a dále obcházíme po vrstevnici vrchol Koliště. Na mnoha místech se nám často naskýtají překrásné ranní výhledy do údolí.
Turistické značení nás nyní navádí do sedla Pohovka a pak hřebenovkou k vrcholu Ostroh. U rozcestníku Petr zůstává a já sám se vydávám neznačenou, ale zřetelnou stezkou umělými stupy a po žebřících na vrcholovou vyhlídku Rudolfův kámen. Vysoko na skále je tu postavena i malá dřevěná útulna, z níž je - jako téměř všude v Českém Švýcarsku - překrásný rozhled po okolí. Sestupuji zpět k Petrovi, který šetřil síly, a společně se vydáváme Purkratickým lesem k dalšímu rozcestníku. I odbočkou na Viléminu stěnu se vydávám sám, po 300 metrech mírného stoupání mě znovu čeká pěkná vyhlídka a z údolí se ozývající zvuk motorových pil (na národní park dost divné). Brzy se vracím a opět společně pokračujeme stále klesající cestou, která vede mj. kolem výrazného skalního převisu Balzerovo ležení, až k odbočce k nejznámější vyhlídce Jetřichovických skal - altánku na Mariině skále.
Vyšplhat po schodech a žebřících se nyní rozhodujeme již oba a i zde jsme za námahu odměněni překrásným výhledem po kraji. Po chvilce pobytu sem začínají šplhat i první turisté a tak se raději vracíme dolů. Sestupujeme kolem vodárny a po chvilce opouštíme les a podél dětské ozdravovny se blížíme do Jetřichovic. Zde zvažujeme i výstup na bývalý skalní hrad Falkenštejn, ale ten nakonec vynecháváme. V obci si konečně dokupujeme již delší dobu vyčerpané zásoby pitné vody a také nějaké to jídlo. Po půlhodince si znovu dáváme batohy na záda a vykračujeme na poslední (22 km dlouhý) úsek do Jedlové.
Míjíme několik penzionů a kolem kempu přicházíme k říčce Chřibská Kamenice, jež nás následující úsek Pavlininým údolím neustále doprovází. Po půlhodince chůze se naše trasa od říčky odklání a prakticky tím i končí ráz krajiny plný skalních útvarů. V následující osadě Studený rovněž končí CHKO Labské pískovce a začíná CHKO Lužické hory.
Za osadou se vydáváme do snad nejdelšího stoupání dnešní etapy - k rozcestníku pod Studencem (převýšení více než 400 m). Petr, který nemá takový trénink jako já, i zde totálně odpadává, čehož využívám k výstupu na samotný vrchol Studenec (737 m. n. m.). Na jeho vrcholu stojí 16 m vysoká železná rozhledna z roku 1888, která je ale v hodně havarijním stavu. Přesto se ale odvažuji vystoupat na její vyhlídkovou plošinu a mám tak možnost se dnes naposledy ohlédnout na vrcholy Labských pískovců. Do skříňky na vrcholovou knihu (ta chybí) vhazuji vizitku a pak se vracím na rozcestník pod Studencem.
Petr už sem dorazil a stihl si i trochu odpočinout. Protože je ale doba oběda zůstáváme ještě asi 20 minut a jíme. Pak scházíme do sedla u osady Líska, kde se s naší červenou TZT křižuje modrá a následně přicházíme k další odbočce. Ta vede k přírodní památce Zlatý vrch, což jsou čedičové varhany podobné známější Panské skále. Jako se dnes už stalo téměř pravidlem, též na tuto zajímavost se jdu podívat pouze já. Po obhlídce a zhotovení pár fotek se stejnou cestou vracím k rozcestí, odkud pokračujeme dále.
Zprvu lesní cestu posléze střídá asfaltka, kterou v tomto úseku lemují i objekty čs. opevnění vz. 37. Míjíme několik prvosledových (zesílených) i druhosledových, dosud neomítnutých, řopíků a do několika z nich se i podíváme. Posledních 5 km se již hodně pomalu loudáme, přece jen toho máme za těch 5 dní nachozeno dost. Od rozcestníku "Pod Velkou Tisovou" nás čeká poslední táhlé klesání, pak přecházíme dvakrát koleje a za okamžik již stojíme na peróně železniční stanice Jedlová. Červená TZT, vedoucí sem z Děčína, tady končí. U výpravčího si půjčuji jízdní řád a hledám vhodné spojení domů.
V 17:15 odjíždíme s malým zpožděním rychlíkem "Kamenice" do Děčína. Zde nám za okamžik jede i přípoj do Prahy. Na Masarykovo nádraží přijíždíme v 20:37 a protože do odjezdu nočního rychlíku máme 2 1/2 hodiny čas, vydáváme se na krátkou procházku večerní Prahou. To nás ale po chvíli omrzí a tak se ubíráme na hlavní nádraží. Sedáme si na lavečku a vyčkáváme přistavení vlaku. Ve 23:22 pak konečně odjíždíme. V Brně vystupujeme a hodinku čekáme na další přípoj. Ve 3:58 odjíždíme osobáčkem do Hrušovan nad Jevišovkou, kde přestupujeme na hevlínskou lokálku. V Hevlíně jsme v 6:20 a rozcházíme se domů. Jeden z nejkrásnějších výletů končí.
DEN PRVNÍ - HORA ŘÍP A PŘÍJEZD DO DĚČÍNA (2. 8. 2001)
Sraz si dáváme k prvnímu rannímu vlaku s odjezdem z Hevlína v 3:56. V Hrušovanech nad Jevišovkou přestupujeme do dlouhého a prázdného vlaku, kterým s mírným zpožděním dojíždíme do Brna. Máme tady půlhodinu čas na přestup. Kupujeme menší svačinu a pozvolna se přesouváme na 4. nástupiště, odkud jezdívá expres Brno - Praha. Ten odjíždí na minutu přesně v 6:20 a zastavuje jen v České Třebové a Pardubicích.
Do Prahy přijíždíme rovněž načas, což je dobře, neboť na přesun na Masarykovo nádraží máme jen čtvrthodinu. Tam se vydáváme pěšky, což nám trvá jen asi 5 minut, odjezd osobáku směr Kralupy bychom tedy měli bez problémů stihnout. Jenže zrada - vlaky dnes kvůli opravě viaduktu jezdí z Holešovic. Přípoj tedy ztrácíme a tak se metrem vydáváme na dnes již třetí pražské nádraží, do Holešovic.
Odjíždíme spojem v 10:44 a v Kralupech nad Vltavou jsme přesně za půlhodinu. V nepříjemném horku se vydáváme na krátkou procházku městem, kterou zakončujeme v jedné restauraci poblíž kostela. Dáváme si oběd a pak se zase vracíme na nádraží, kde ještě chvíli čekáme na vlak směr Straškov.
Ve 13:10 odjíždíme motoráčkem řady 810 a po pár zastávkách vystupujeme ve Ctiněvsi. U zastávky vyhledáváme červené turistické značení Dvořákovy stezky, po níž se vydáváme severním směrem. Na náš cíl - horu Říp - je to jen 2,5 km. Zprvu pohodlná asfaltová cesta je krátce vystřídána prudkým stoupáním, pak následuje opět rovinatý přechod louky a lesní cesta ke křižovatce se žlutou TZT. Odtud nás čeká asi půlkilometrové prudké stoupání až k vyhlídce s lavičkou. Viditelnost však dnes za moc nestojí a tak pokračujeme ještě pár metrů až k turistické chatě na vrcholu.
Přicházíme ve 14:25 a hned si dáváme zasloužené pivo. Na další cestu se vydáváme až po prohlídce rotundy sv. Jiří. Klesáme prudkou betonovou cestou do vsí Rovné a Krabčice a stále po červené pokračujeme Hoztěrazským lesem až do Roudnice nad Labem. Za železničním přejezdem červenou opouštíme a jdeme úzkou pěšinou podél trati, jež nás přivádí do Žižkových sadů. Na nevýrazném návrší tu stojí betonová Kratochvílova rozhledna (postavená r. 1935). Stoupáme po točitém schodišti a pak se z výšky 13 metrů rozhlížíme do dálek Českého středohoří i na samotnou Roudnici s dominantním zámkem.
Asi v 16:30 scházíme do města, kde si v obchodě na náměstí dokupujeme pití a jídlo a pozvolna se odebíráme na vlakové nádraží. V 17:25 odjíždíme rychlíkem přes Lovosice a Ústí nad Labem (krásný výhled z vlaku na hrad Střekov) až do Děčína. Vydáváme se na ulici Čsl. armády, kde máme v domově mládeže místní průmyslovky zajištěno ubytování.
DEN DRUHÝ - TISKÉ STĚNY A DĚČÍNSKÝ SNĚŽNÍK (3. 8. 2001)
Vstáváme extrémně brzy - ve 3:00. Po ranní hygieně a snídani se ještě za tmy vydáváme na děčínské hlavní nádraží. Je to neuvěřitelné, ale zde, na druhém konci republiky, se potkáváme s další skupinkou hevlínských turistů, kteří mají namířeno na Máchovo jezero. Sedáme do motoráčku směr Oldřichov, odjíždíme ve 4:16. Po 25 minutách jízdy vystupujeme na nádraží v Libouchci, stále je ještě tma.
Scházíme cestou do vsi a po překonání Jílovského potoka se vydáváme pozvolna stoupající silnicí do Tisé. Asi 4,5 km dlouhá cesta nám trvá něco málo přes hodinku. V 6:00 svačíme u kostelíka v Tisé a obdivujeme mohutné skalní panorama nad obcí.
Po půlhodině odpočinku se vydáváme červeně značenou TZT na prohlídku skalních měst. Za prohlídku skal se platí vstupné, ale v tuto dobu zde ještě není ani živáčka. Má to však i nevýhodu, nemůžeme si zakoupit průvodce s popisem jednotlivých skalních útvarů. Nejprve se vydáváme na asi 1 km dlouhý okruh Malých stěn, který je zakončen po schůdcích dostupnou Západní vyhlídkou. Opačným směrem se pak vydáváme naučnou stezkou do Velkých stěn. Procházíme kolem roztodivných skalních útvarů, mnohdy i menšími tunýlky a soutěskami. Po cca 1 km nás čekají schody a žebřík, po němž se dostáváme k asi nejznámější dvojici skalních útvarů - hřibu a želvě.
Je zde i mnoho vyhlídkových míst jak na samotné Tiské stěny, tak též na Severní stěny a Volské kameny. Hlavně teď po ránu je to skutečná nádhera. Pak se opět napojujeme na červenou TZT, krátce se po ní vracíme a shlížíme z až 70 m vysokých kolmých stěn do vesnice. Opět se vracíme a přicházíme k turistické chatě. Vydáváme se dále po červené, nejprve pohodlnou lesní cestou, která později začíná prudce klesat ke skalnímu městu Volské kameny.
I zde je hodně pěkných skalních útvarů, není zde ale vyznačen žádný prohlídkový okruh. Pokračujeme dále a za chvíli již procházíme kolem campu v Ostrově. Chvíli jdeme po asfaltce a pak odbočujeme doleva, znovu prudce do kopce. Až do místní části obce Sněžník pak jdeme prakticky po rovinaté lesní cestě.
U penzionu pokračujeme úzkou silničkou, která také vede na vrchol Děčínského Sněžníku, turistická stezka ji ale po 1 km opouští. Od rozcestí se zelenou TZT začíná stezka prudce stoupat až na náhorní plošinu hory. Po dalších pěti minutách chůze přicházíme k turistické chatě a k dominantě celého vrcholu - 33 m vysoké kamenné rozhledně. Po příjezdu správce, který se dnes trošku opozdil, se vydáváme na vyhlídkový ochoz této téměř 140 let staré rozhledny. Ani dnes ale nemáme moc pěkné počasí na rozhlížení, je hodně mlhavo a tak jsou vidět jen nejbližší města a kopce. Scházíme do bufetu a dopřáváme si menší občerstvení.
Po 11. hodině se vydáváme na cestu do Děčína. Přecházíme Medvědí louku a pak absolvujeme asi 5 km dlouhé klesání lesní a poté i asfaltovou cestou do děčínské čtvrti Dolní Oldřichov. Míjíme Terezínský rybník a pak se podél zahrádek dostáváme do další čtvrti Podmokly.
Zde znovu stoupáme serpentinami na protáhlý vrchol Pastýřské stěny. Na konci naučné stezky se zastavujeme u stejnojmenné restaurace v podobě středověkého hrádku. Z výšky téměř 150 m nad hladinou Labe se nám odtud naskýtá překrásný pohled na město a zejména na děčínský zámek. Potom už nás čeká jen půlkilometrový sestup k Tyršovu mostu a návrat do naší ubytovny. Tam přicházíme asi o půl třetí odpoledne.
DEN TŘETÍ - DRÁŽĎANY A PFAFFENSTEIN (4. 8. 2001)
Vstáváme před 6. hodinou a po umytí a nasnídání se stejně, jako včera, vydáváme na děčínské hlavní nádraží. Přicházíme asi v 6:45 a kupujeme si zpáteční jízdenky do hraničního bodu Schöna. Na tuto tzv. jízdenku přátelství je možno v příhraničním pásmu podél hranic s Českem jezdit o víkendech zdarma. Nastupujeme do vlaku, jenž se do odjezdového času 7:02 pěkně plní (většina cestujících se vydává na nákupy do Drážďan).
Během jízdy probíhá pasová kontrola z české strany. Němečtí celníci kontrolují pasy až ve stanici Bad Schandau u východu z nástupiště. Než se nám podaří vystát na pasovou kontrolu frontu, ujíždí nám první přípoj do Drážďan a tak čekáme ještě další půlhodinu. Odjíždíme spojem v 8:02. Vlak jede prakticky stále podél Labe, je stále na co se dívat. Krátce před devátou vystupujeme ve stanice Dresden Hbf a vydáváme se na prohlídku města.
Wiener platz se v současnosti od základu přestavuje a tak jej překonáváme po provizorních dřevěných mostcích. Následuje obchodní pasáž Pragerstrasse, kde svou pouť zakončuje většina dnešních spolucestujících z Česka. My však pokračujeme dále na Altmarkt s dominantou Kreuzkirche a poté obcházíme kulturní palác, na jehož bočních stěnách prosvítají dodnes plastiky a malby z dob DDR.
Zde už se dostáváme do historického jádra města. Míjíme areál zámku a pak i katedrálu. Od Augustbrücke si po labském nábřeží zacházíme i k budově známé Gemaldegalerie a znovu se vracíme k mostu. Přecházíme Labe a za přechodem přes rušnou křižovatku si prohlížíme výrazně pozlacenou sochu Frid. Augustina. Kousek ještě jdeme po Hauptstrasse, ale v těchto místech již historické jádro končí a tak se rozhodujeme pro návrat. Opět přecházíme po mostě přes Labe, za nímž se dáváme doleva. Přicházíme k lešením obestavěnému kostelu Frauenkirche, jež byl za II. světové války rozborbardován. Na oploceném pozemku jsou v obrovských regálech jednotlivé kusy kamenné výzdoby - jde asi o jednu z nejrozsáhlejších restaurátorských prací v Evropě.
Pak už se definitivně vracíme na drážďanské vlakové nádraží. Odjíždíme v 11:50 a po půlhodině jízdy vystupujeme na zastávce Königstein. Od turistického rozcestníku se vydáváme po zeleně značené stezce, která vede přes obec Pffafendorf až k úpatí stolové hory Pffafenstein.
Při výstupu prudce stoupajícími schody Petr "odpadá" a tak na něj musím nahoře asi 5 minut čekat. Dříve, než se dostáváme k turistické chatě, si ještě dopřáváme dvě zacházky na vyhlídková místa. Na jedné z nich je k vidění podobný útvar, jako jsou rychlebské Venušiny misky. U turistické chaty stojí také kamenná rozhledna, na jejíž vyhlídkový ochoz se samozřejmě vydáváme. Zajímavou stezkou skalními průchody se potom vydáváme k vyhlídce na nejznámější sklaní útvar Saského Švýcarska - 43 m vysokou skalní jehlu Barbarine. Stejnou cestou se pak vracíme znovu k chatě, od níž scházíme dalšími zajímavými skalními průchody na úpatí hory.
Nyní už po červeně značené cestě, lemované skalními útvary, obcházíme horu Quirl. Měla by zde být i jeskyně, ale tu se nám objevit nedaří. Klesající lesní cestou pak pomalým tempem přicházíme do Königsteinu. Zvažujeme i další túru na místní mohutnou pevnost, ale tu snad někdy příště.
V 15:50 odjíždíme spojem do Bad Schandau, kde musíme téměř dvě hodiny čekat na přípoj do Děčína. Tam přijíždíme v 18:00 a s menší zastávkou na pivo se vracíme na ubytovnu.
DEN ČTVRTÝ - PO ČERVENÉ Z DĚČÍNA K HRADU ŠAUNŠTEJN (5. 8. 2001)
Poslední den na ubytovně vstáváme až kolem sedmé. Balíme si všechny věci a s průměrně 13 kg na zádech se vydáváme k východisku turistických tras u nemocnice. K němu přicházíme kolem 9:00. Vybíráme si červenou TZT, jíž se budeme držet prakticky až na její konec.
Hned na úvod se pořádně zahříváme při výstupu na vyhlídku Stoličná hora. Z výšky asi 160 m nad hladinou Labe se nám nabízí překrásný pohled na ranní Děčín. Po chvilce oddechu jdeme dále po červené a zacházíme i k dalším skalním vyhlídkám - Sněžnické a Labské (kamenný altán). Dále scházíme k obci Ludvíkovice, procházíme kolem právě budované čističky odpadních vod a za dalších pět minut krátce odpočíváme u malého hřbitůvku. Stojí tu i trošku zanedbaná kaple a pomník obětem světových válek.
Od rozcestníku "Nad Loubím" začíná stezka znovu stoupat až k odbočce na vyhlídku Růžový hřeben. Z okraje skal (300 m nad Labem) se nám nabízí asi ta nejkrásnější scenérie Labských pískovců, naposledy se nám tu dnes podaří zahlédnout i město Děčín. Dále nás čeká rozcestník "Pod Kamenským vrchem", kde se červená TZT kříží se zelenou a pak asi 3 km dlouhý úsek pohodlnou lesní cestou. Procházíme po okraji obce Labská stráň a pak po silničce spěcháme k restauraci a k vyhlídce Belveder.
Ten spěch proto, že zrovna začíná dešťová přeháňka. Po 20 minutách začíná opět svítit sluníčko a tak jdeme na vyhlídku - také krásný pohled na Portu Bohemicu. Protože červená TZT zde vede do Hřenska velkou oklikou, rozhodujeme se pro její zkrácení sestupem k řece Labi. Přímo z vyhlídky scházíme po dnes už neudržovaných schůdcích a po nevýrazné pěšince se opatrnými kroky dostáváme téměř k asfaltové silnici. Podél ní pak jdeme až k ústí Suché Kamenice a pak už se znovu držíme červených značek.
Do Hřenska přicházíme po 14. hodině. Procházíme uličkami, které spíše připomínají asijské tržiště a u jednoho ze stánků na konci vsi se i my zastavujeme na menší občerstvení. Kolem 15. hodiny se zvedáme a vyrážíme k nejznámějšímu útvaru Českého Švýcarska - Pravčické bráně. Stezka vede nejdříve po silnici a od rozcestí "Tři prameny" odbočuje vlevo širokou lesní cestou. Pak následují serpentiny pod Malým Pravčickým kuželem, nabízí se i krátká odbočka ke skalnímu převisu Jeskyně čs. bratří, v závěru vede pár metrů cesty i proraženým skalním tunelem.
Přicházíme k hostinci Sokolí hnízdo a u pokladny si kupujeme vstupenky na vyhlídku (45 Kč!!!). Na rozdíl od předcházejících dnů nám dnes počasí dovoluje dohlédnout opravdu hodně daleko: Stříbrné a Tetřeví skály, vysílač na Bukové hoře, Růžový vrch, ... a hlavně Pravčická brána. Po asi hodinovém pobytu se vydáváme na další úsek červené TZT, který se nazývá Gabrielina stezka.
Traverzujeme podél skalních útvarů, které střídají hluboké strže. U historického kamenného rozcestníku již jdeme po široké lesní cestě, která nás přivádí do osady Mezní Louka. V místním kempu se ptáme na možnost ubytování, ale všechny chatky jsou již obsazeny a bez stanu nás tady přespat nenechají. Nezbývá nic jiného než pokračovat dál. Poměrně náročným výstupem se dostáváme na horu Větrovec a po dalších dvou kilometrech přicházíme k odbočce na skalní útvar Malá Pravčická brána. Jdeme se na ni podívat a pak se vydáváme na dnešní poslední kilometr.
Přicházíme k bývalému skalnímu hradu Šaunštejn, u nějž si dáváme lehčí večeři. Po žebřících vedoucích mj. 10 m dlouhým skalním komínem šplháme na jeho vyhlídkovou plošinu. Znovu si vychutnáváme krásný rozhled a pozorujeme odtud i západ slunce. Kvůli pokročilé době se rozhodujeme pro bivak pod skalním převisem kousek odtud.
DEN PÁTÝ A ŠESTÝ - ZE ŠAUNŠTEJNA DO JEDLOVÉ, NÁVRAT (6. - 7. 8. 2001)
Vstáváme okolo 6:30, snídáme a balíme věci. Okolo sedmé se vydáváme na sestup k rozcestníku "Pod loupežnickým hradem. Do jednoho z mála odpadkových košů na celé trase (na národní park by jich rozhodně více neuškodilo) se zbavujeme ranních odpadků a pokračujeme po úzké silničce k dalšímu rozcestí "Česká silnice". Odbočujeme vpravo a zvolna stoupáme pěkným skalním městem, a dále obcházíme po vrstevnici vrchol Koliště. Na mnoha místech se nám často naskýtají překrásné ranní výhledy do údolí.
Turistické značení nás nyní navádí do sedla Pohovka a pak hřebenovkou k vrcholu Ostroh. U rozcestníku Petr zůstává a já sám se vydávám neznačenou, ale zřetelnou stezkou umělými stupy a po žebřících na vrcholovou vyhlídku Rudolfův kámen. Vysoko na skále je tu postavena i malá dřevěná útulna, z níž je - jako téměř všude v Českém Švýcarsku - překrásný rozhled po okolí. Sestupuji zpět k Petrovi, který šetřil síly, a společně se vydáváme Purkratickým lesem k dalšímu rozcestníku. I odbočkou na Viléminu stěnu se vydávám sám, po 300 metrech mírného stoupání mě znovu čeká pěkná vyhlídka a z údolí se ozývající zvuk motorových pil (na národní park dost divné). Brzy se vracím a opět společně pokračujeme stále klesající cestou, která vede mj. kolem výrazného skalního převisu Balzerovo ležení, až k odbočce k nejznámější vyhlídce Jetřichovických skal - altánku na Mariině skále.
Vyšplhat po schodech a žebřících se nyní rozhodujeme již oba a i zde jsme za námahu odměněni překrásným výhledem po kraji. Po chvilce pobytu sem začínají šplhat i první turisté a tak se raději vracíme dolů. Sestupujeme kolem vodárny a po chvilce opouštíme les a podél dětské ozdravovny se blížíme do Jetřichovic. Zde zvažujeme i výstup na bývalý skalní hrad Falkenštejn, ale ten nakonec vynecháváme. V obci si konečně dokupujeme již delší dobu vyčerpané zásoby pitné vody a také nějaké to jídlo. Po půlhodince si znovu dáváme batohy na záda a vykračujeme na poslední (22 km dlouhý) úsek do Jedlové.
Míjíme několik penzionů a kolem kempu přicházíme k říčce Chřibská Kamenice, jež nás následující úsek Pavlininým údolím neustále doprovází. Po půlhodince chůze se naše trasa od říčky odklání a prakticky tím i končí ráz krajiny plný skalních útvarů. V následující osadě Studený rovněž končí CHKO Labské pískovce a začíná CHKO Lužické hory.
Za osadou se vydáváme do snad nejdelšího stoupání dnešní etapy - k rozcestníku pod Studencem (převýšení více než 400 m). Petr, který nemá takový trénink jako já, i zde totálně odpadává, čehož využívám k výstupu na samotný vrchol Studenec (737 m. n. m.). Na jeho vrcholu stojí 16 m vysoká železná rozhledna z roku 1888, která je ale v hodně havarijním stavu. Přesto se ale odvažuji vystoupat na její vyhlídkovou plošinu a mám tak možnost se dnes naposledy ohlédnout na vrcholy Labských pískovců. Do skříňky na vrcholovou knihu (ta chybí) vhazuji vizitku a pak se vracím na rozcestník pod Studencem.
Petr už sem dorazil a stihl si i trochu odpočinout. Protože je ale doba oběda zůstáváme ještě asi 20 minut a jíme. Pak scházíme do sedla u osady Líska, kde se s naší červenou TZT křižuje modrá a následně přicházíme k další odbočce. Ta vede k přírodní památce Zlatý vrch, což jsou čedičové varhany podobné známější Panské skále. Jako se dnes už stalo téměř pravidlem, též na tuto zajímavost se jdu podívat pouze já. Po obhlídce a zhotovení pár fotek se stejnou cestou vracím k rozcestí, odkud pokračujeme dále.
Zprvu lesní cestu posléze střídá asfaltka, kterou v tomto úseku lemují i objekty čs. opevnění vz. 37. Míjíme několik prvosledových (zesílených) i druhosledových, dosud neomítnutých, řopíků a do několika z nich se i podíváme. Posledních 5 km se již hodně pomalu loudáme, přece jen toho máme za těch 5 dní nachozeno dost. Od rozcestníku "Pod Velkou Tisovou" nás čeká poslední táhlé klesání, pak přecházíme dvakrát koleje a za okamžik již stojíme na peróně železniční stanice Jedlová. Červená TZT, vedoucí sem z Děčína, tady končí. U výpravčího si půjčuji jízdní řád a hledám vhodné spojení domů.
V 17:15 odjíždíme s malým zpožděním rychlíkem "Kamenice" do Děčína. Zde nám za okamžik jede i přípoj do Prahy. Na Masarykovo nádraží přijíždíme v 20:37 a protože do odjezdu nočního rychlíku máme 2 1/2 hodiny čas, vydáváme se na krátkou procházku večerní Prahou. To nás ale po chvíli omrzí a tak se ubíráme na hlavní nádraží. Sedáme si na lavečku a vyčkáváme přistavení vlaku. Ve 23:22 pak konečně odjíždíme. V Brně vystupujeme a hodinku čekáme na další přípoj. Ve 3:58 odjíždíme osobáčkem do Hrušovan nad Jevišovkou, kde přestupujeme na hevlínskou lokálku. V Hevlíně jsme v 6:20 a rozcházíme se domů. Jeden z nejkrásnějších výletů končí.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
',315,420);)
;)
