RAKOUSKO-ČESKÝM POHRANIČÍM
| Datum: | 5. - 7. července 2001 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 1. den: 156,86 km; 2. den: 185,28; 3. den: 26,99 |
| Čistý čas jízdy (STP): | 1. den: 7:56:05 h; 2. den: 10:59:23 h; 3. den: 1:28:25 h |
| Hrubý čas jízdy: | 1. den: 11 h; 2. den: 15 h; 3. den: 1 1/2 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 1. den: 19,76 km/h; 2. den: 16,86 km/h; 3. den: 18,31 km/h; |
| Mapy: | Unser Land NÖ (FPÖ) KČT č. 20 (Jindřichohradecko) a 22 (Podyjí a Znojemsko) |
| Text & foto: | Marek Topič |
DEN PRVNÍ - DOLNORAKOUSKÝMI WEINVIERTEL A WALDVIERTEL (5. 7. 2001)
Vyjíždím krátce před 9. hodinou, kdy sluníčko už pěkně hřeje a je úplné bezvětří. Foťák už mám a tak mířím rovnou na celnici. Celník si stěžuje na můj zaplněný pas a doporučuje vyřízení nového cestovního dokladu, nakonec však nějaké místo na razítko ještě nachází a pouští mě dál. Na rakouské celnici je vše O. K. a tak se hned vydávám městem na silnici číslo 45. Na rozdíl od nás je tady normální pracovní den a tak je provoz trošku silnější, ale zase tak hrozné to není.
Přes několik vesnic (Wulzeshofen, Obritz, Hadres, ...) přijíždím krátce před desátou do městečka Haugsdorf. Kvůli budování kanalizace jsou tady hodně rozbité silnice - téměř jako v Hevlíně. Ještě mi zbývají asi 2 km, abych dojel na křižovatku u Jetzelsdorfu. Odbočuji doprava a krátký úsek jedu po st. silnici č. 2 Znojmo - Wien. Za žel. přejezdem odbočuji doleva a kolem vinných sklípků vyjíždím mírný kopeček. Začíná trošku foukat od východu a tak se mi jede fajn. Projíždím obcemi Ragelsdorf a Kleinriedenthal, a stejně jako při mé poslední návštěvě tohoto kraje, také dnes si všímám různých předmětů natřených načerveno. Zde to jsou hlavně stará jízdní kola, která jsou téměř všude - při vjezdu do obce, na mostě přes potok, u hostinců. Takovéto "dekorace" jsou pak k vidění v téměř každé vsi v okolí Retzu, asi mají symbolizovat vstřícný vztah k cykloturistice.
Pokračuji podél potoka Altbach a po 2 km jsem opět v Hevlíně, tentokrát však rakouském (Kleinhoflein = Malý Hevlín). Následuje město Retz, kam dojíždím krátce po 11. hodině. Z hlavní silnice odbočuji do centra a Znojemskou branou vjíždím na náměstí. Chvíli si sedám na lavičku u kašny a kochám se pohledem na pěkné renesanční domy. Navštěvuji i informační centrum, ale jeho nabídka se s tím, co je k dispozici v Laa, nedá srovnávat. Nepodaří se mi zde sehnat ani mapu okolí.
Znojemskou branou se vracím zpátky, ale místo na hlavní silnici odbočuji doleva a po dlážděné cestě stoupám na vršek Kalvarienberg. Jeho dominantou je zrekonstruovaný větrný mlýn (symbol Retzu), ale je tu i několik zajímavých sousoší (samozřejmě nesmí chybět Kalvárie) a vojenský hřbitov. Také je odtud pěkný rozhled na město i blízké okolí, vzdálenější Znojmo už ale kvůli oparu moc dobře vidět není. Svačím a odpočívám, a po čtvrthodince pokračuji po jedné z cyklotras, která stoupá na kopec Parapluieberg (371 m).
Míjím na jeho vrcholu stojící nákladní automobil s vysílacími antenámi a lesem pak sjíždím ke kamenolomu u Hofernu. Napojuji se zde na státní silnici číslo 30, kterou už dnes neopustím. Přes Niederfladnitz se dostávám do vsi Waschbach, kde se na křižovatce zrovna radí nad mapou celkem početná skupinka českých cykloturistů. Další úsek cesty vede nádherným údolím potoka Pleisaingbach. Dojíždím do vesnice Riegersburg, kde se krátce zastavuji u místního barokního zámku. I zde potkávám několik českých turistů. Dělám pár fotek zámku a pak pokračuji dále po "třicítce", která chvíli vede podél st. hranic a pak lesním úsekem přes kopec do Langau.
V Langau se nechávám zmást značením a místo přímé (kratší) cesty do Drosendorfu jedu stále po silnici č. 30, která tam sice přes Geras a Zisserdorf vede též, je to však o asi 5 km delší. Krajina se tady začíná již pěkně vlnit, takže neustále vyjíždím a zase sjíždím kopce. Kolem 14. hodiny nakonec přijíždím do Drosendorfu a projíždím podél hradeb do centra městečka. Podobně jako v Retzu, také zde je uprostřed náměstí kostel a kolem mnoho pěkných domů, které se zrovna skupinka asi čtyř malířů snaží zachytit na plátno.
Vracím se na kruhový objezd a pak sjíždím dolů k řece Dyji. Úzkým údolím silnice řeku stále kopíruje, místy cestu lemují i skalní útvary. Ve vísce Primmersdorf projíždím kolem zchátralého zámečku, jenž mi spíše připomíná mlýn. Za další asi 2 km přijíždím do Eibensteinu a mou pozornost ihned upoutává zřícenina hradu, která stojí na ostrohu nad řekou Dyjí. K ruinám však nevede žádná výrazná cesta a tak se na hrad dívám jen z mostu. Další úsek silnice již řeku opouští a já nyní stoupám do velmi dlouhého kopce. Po cca 4 km zastavuji hodně upocený na vrcholu, krátce odpočívám a pak se vydávám na sjezd do Raabsu. Přibrzďuji na křižovatce do Kollmitzbergu a chvíli se rozmýšlím nad zajížďkou k asi 3 km vzdálené zřícenině hradu. Rozhoduji se pro pokračování ve sjezdu - na Kollmitz snad někdy příště.
Na začátku města Raabs čekám 5 minut na semaforu, protože kvůli opravě vozovky je asi 0,5 km úsek ulice s jednosměrným provozem. I v Raabsu, ve městě soutoku Německé a Moravské Dyje, je velmi pěkné náměstí. Dominantou je ale spíše mohutný hrad, jenž se vypíná na vysoké skále nad Německou Dyjí. Při stoupání lesoparkem ven z města najíždím stý kilometr, dojíždím k supermarketu Billa a dávám si asi půl hodinu pauzu. Došlo mi pití a tak dokupuji 3 litry minerálky, pak ještě na posilněnou banány, sýry, jogurt a rohlíky. Na lavečce před obchodem si dávám vydatnou svačinu a okolo 16. hodiny znovu vyjíždím na další úsek kopcovitou krajinou.
Po osmi km přijíždím do Karlsteinu nad Dyjí a také tady stojí pěkný hrad, určitě ale ne tak známý jako Karštejn na Berounce. Čeká mě opět dlouhé stoupání a pak cesta typu "nahoru dolů". Další zajímavou vesnicí, kterou projíždím je Dobersberg. Jak byly vesnice kolem Retzu plné červených kol, tak zde je to samý slamák - míjím slaměného policistu, slaměného výpravčího u nádraží i mnoho ostatních slaměných lidiček - téměř každý má před svým domem alespoň jednoho a všichni jsou moc povedení. Silnice pak vede kolem amatérského letiště do Tiefenbachu a dále do Kautzenu, kde mění směr na jihozápad. Kopce na dalším úseku za Kautzenem, mezi Weissenbachem a městem Heidenreichstein tvoří vlastně střechu Evropy, tedy rozvodí řek Labe a Dunaje.
Přijíždím do dalšího historického města - již zmiňovaného Heidenreichsteinu, v němž je k vidění (jako dnes už obvykle) pěkné náměstí a samozřejmě i hrad. Do mého dnešního cíle - Českých Velenic - je to ještě asi 25 km. Přes Langegg se dostávám až na obchvat města Schrems, kde končí st. silnice č. 30. Nyní jedu po tzv. silnicích s předností, znač. E47 a 303, a kolem 19.30 přijíždím do pohraničního města Gmünd.
Opět si prohlížím místní náměstí a pak se vydávám na cestu do známého přírodního parku Blockheide. V nadm. výšce 519 m n. m. tu mezi pověstmi opředenými žulovými balvany stojí i dřevěná rozhledna. Takto pozdě večer je ale už zavřeno. Usazuji se k jednomu z kamenných stolů a večeřím. Nakonec se rozhoduji, že do Č. Velenic již dnes nepojedu a toto místo si vybírám k přenocování. Spacák si rozbaluji pod dřevěným "áčkem", které stojí na dětském hřišti. Kolem desáté večerní usínám.
DEN DRUHÝ - JIŽNÍMI ČECHAMI A ČESKOU KANADOU (6. 7. 2001)
Vstávám v 5:30, probuzen hlučným přeletem vrtulníku, a na lihovém vařiči si ohřívám snídani - párky s hořčicí. Po provizorní ranní hygieně a sbalení spacáku nasedám v 6:30 na kolo a sjíždím dolů do města. Mířím přímo na hraniční přechod. Rakouská celnice je postavena u známé úzkokolejné trati a česká je odsud nadohled. Po bezproblémovém odbavení se v Českých Velenicích dostávám na třídu Čsl. legií a na první křižovatce odbočuji na ulici Revoluční, po níž pak opouštím město.
Pětikilometrový úsek lesem, do Nové Vsi nad Lužnicí, jedu stále podél železniční trati a potkávám se jen se dvěmi auty. Dál už lesy střídají louky, na některýchž se pasou i koně či ovce. Před Dvory nad Lužnicí odbočuji vpravo, přejíždím "mekku vodáků" a ve vísce Halámky se dostávám na silnici II. třídy E49. Do Třeboně je to asi 20 km a silnice vede vesměs lesem a podél železniční tratě, navíc je to rovina a je hodně slabý provoz - paráda; projížděné vesnice jsou: Tušť, Suchdol nad Lužnicí a Majdalena.
Po osmé hodině dojíždím na okraj Třeboně a hned v prvním obchodě dokupuji zásoby pití a jídla. V nedalekém parku u železniční zastávky Třeboň-lázně svačím a pak pokračuji dále do historického centra. Dělám pár fotek krásného jihočeského náměstí, obklopeného měšťanskými domy s barokními a renesančními štíty. Zajíždím omrknout i místní zámek a pak už mířím na břeh známého rybníka Svět. Chvíli projíždím po cestičkách na břehu a nakonec se rozhoduji, že celý Svět objedu. Nebyl to však šťastný nápad, polovina cesty byla pro mé kolo s desetikilovou zátěží zavazadel téměř nesjízdná. Pěšky ale musí být tento okruh, jenž je zároveň naučnou stezkou, velice pěknou procházkou. Kromě pěkné přírody je tu k vidění i několik zajímavých staveb, např. Spolský mlýn a zejména Schwarzenberská hrobka. Pro mě je to dnes ale kličkování mezi plazícími se kořeny a tak jsem rád, že to mám po cca 20 minutách za sebou.
Začíná se probouzet vítr a vypadá to, že bude dout pěkně silně - a jako naschvál od jihovýchodu. Něco před desátou Třeboň opouštím. Vydávám se po silnici I. třídy č. 34, na níž už je v tuto dobu dost hustý provoz. Auta však jezdí celkem ohleduplně. Nejdříve projíždím lesním úsekem, pak kolem rybníku Vítek (taková odnož Rožmberku), následuje ves Stará Hlína a pak opět lesní úsek. Za osadou Málka jedu znovu lesem a kousek za mostem přes Novou řeku se na chvíli zastavuji na sběr borůvek. Do Stráže nad Nežárkou je to už jen kousek. Projíždím po pěkné návsi a pak kolem zámečku, proslaveného působením Emy Destinové.
Po silnici I. třídy absolvuji ještě asi 6 km do Lásenic, kde odbočuji na komunikaci s podstatně klidnějším provozem. Bez aut se sice jede lépe, ale protože tady začíná tzv. Česká Kanada, znamená to konec roviny a kopcovitý terén. Pořádný "krpál" mě čeká za osadou Bílá a možná ještě delší za vsí Číměř. Kolem 12:30 dojíždím znavený dlouhými výjezdy do Nové Bystřice a protože je doba obědů, začínám se poohlížet po nějaké té restauraci. Těch je na náměstí hodně, ale všechny jsou v obležení cykloturistů, kterých je tady dnes opravdu mnoho. Nakonec se mi daří najít volné místo vedle informačního střediska, jsou tu též stoly venku a mohu si tedy dohlížet na kolo. Dávám si kuřecí řízek a dvanáctku Budvar, s čímž bych byl spokojen, ovšem čekání na placení přes 20 minut mi dost kazí náladu.
Kolem půl druhé vyjíždím po modré turistické trase směr hrad Landštejn. V momentě, když jedu pod úzkorozchodnou železniční tratí, se mi naskýtá pohled na odjíždějící historický parní vlak. Cesta na Landštejn vede nejdříve kolem rybníka Osika, pak dvojosadou Klášter, kde začíná dlouhé stoupání do kopce. Na jeho konci se vydávám na krátkou zajížďku k muzeu čs. opevnění - objektu lehkého opevnění vz. 37 (typ B). Po prohlídce jednoho z nejstarších muzeí tohoto typu u nás se vracím na lesní asfaltku a k Landštejnu už víceméně sjíždím.
Hrad je doslova v obležení lidí a vypadá to, že na prohlídku se musí nějakou tu dobu čekat. Navíc zde není ani možnost dát kolo někam do úschovy a tak se rozhoduji, že prohlídku hradu vynechám. Sjíždím do Starého Města pod Landštejnem a pak se vydávám do dalšího stoupání po silnici číslo 152. Po osmi kilometrech už jsem dostatečně vysoko nad mořem a za odměnu mě čeká sjezd až do Slavonic.
Městskou branou se dostávám na jedno z nejkrásnějších náměstí v naší republice. Jdu do samoobsluhy nakoupit a pak si sedám na lavečku do podloubí a svačím. I toto náměstí je dnes plné turistů, z nichž hodně jich sem přijelo na kole. Ve čtyři odpoledne vyrážím dále po silnici č. 152. Po 5 km přejíždím po dlouhé době řeku Dyji, která je tady ještě potok, a pak vyjíždím do pořádného kopce nad Staré Hobzí. Tento kopec není zalesněný a tak se odtud dá přehlédnout daleké okolí. Dostávám se do okresu Třebíč, což jde poznat hlavně na kvalitě silnice - je úzká a samý výmol.
V 17:20 přijíždím do dalšího historického města - Jemnice. Na rozdíl od Nové Bystřice a Slavonic, tady na náměstí téměř nepotkávám živáčka, přitom ale historické jádro je též velmi pěkné. Přemýšlím nad dalším směrem mé cesty a nakonec se vydávám přes Jiratice do Police, pak sjíždím do údolí Želetavky a opět stoupám do Vysočan. Znovu mě čeká sjezd - k vranovské vodní nádrži, chvíli jedu podél břehu a skal a pak se po mostě dostávám na druhou stranu přehrady.
Z mostu fotím hrad Bítov a pokračuji dále ke zřícenině hradu Cornštejn. Běžné prohlídky už se tady dnes nekonají, přesto se sem scházejí lidé na večerní ohňostrojové představení. Jedu dále do prudkého stoupání po úzké cestě, na níž je teď k večeru velmi hustý provoz a to i přesto, že tato cesta ani není vyznačena v mapách. Následuje Lančov a kousek za ním dlouhý sjezd do letoviska Vranov nad Dyjí.
Svačím a pak telefonuji domů a zjišťuji předpověď počasí. JV vítr má zítra ještě zesílit a tak si dávám za cíl dojet dnes co nejblíže domovu. Vyjíždím serpentiny a pak se přes Lesnou, Vracovice, Milíčovice a Citonice dostávám na Kasárenskou křižovatku. Obchvat Znojma přes Přímětice a Kuchařovice je dnes pro veškerou dopravu uzavřen, já ale na kole bez problémů projíždím. Ve 21:30 stmívání mou další pouť přerušuje kousek za znojemskou čtvrtí Suchohrdly. Místo na přenocování pod širákem nacházím na palouku nedaleko fotbalového hřiště, kde mi na dobrou noc hraje živá hudba, kterou sem vítr nese až z "ostrova" v Dyji.
DEN TŘETÍ - DOJEZD DOMŮ (7. 7. 2001)
Vstávám po 6. hodině a už takto brzy fouká silný a teplý vítr od jihovýchodu, předpověď počasí vyšla. Snídám poslední zbytky jídla a pak znovu sedám na kolo. Cestu do Hevlína beru na "jeden zátah", nikde se nezdržuji a kromě stopky u Dyjské křižovatky se nohou nedotýkám silnice. Vítr mi celou cestu hodně znepříjemňuje jízdu a přece jen se dostavuje i únava z předchozích dnů. Cesta přes Hodonice, Krhovice, Hrádek a Dyjákovice mi trvá hodinu a půl, do Hevlína dojíždím před osmou hodinou ranní.
Dojmy z trasy a doplňky:
Po cestě se to jen hemží historickými památkami - zámky, hrady, zříceniny a historická jádra měst. Své kouzlo má i překrásná příroda lesů a rybníků. Dojem pokazil jen hrad Landštejn - to by byl opravdu takový problém zde zřídit úschovnu kol?
Vyjíždím krátce před 9. hodinou, kdy sluníčko už pěkně hřeje a je úplné bezvětří. Foťák už mám a tak mířím rovnou na celnici. Celník si stěžuje na můj zaplněný pas a doporučuje vyřízení nového cestovního dokladu, nakonec však nějaké místo na razítko ještě nachází a pouští mě dál. Na rakouské celnici je vše O. K. a tak se hned vydávám městem na silnici číslo 45. Na rozdíl od nás je tady normální pracovní den a tak je provoz trošku silnější, ale zase tak hrozné to není.
Přes několik vesnic (Wulzeshofen, Obritz, Hadres, ...) přijíždím krátce před desátou do městečka Haugsdorf. Kvůli budování kanalizace jsou tady hodně rozbité silnice - téměř jako v Hevlíně. Ještě mi zbývají asi 2 km, abych dojel na křižovatku u Jetzelsdorfu. Odbočuji doprava a krátký úsek jedu po st. silnici č. 2 Znojmo - Wien. Za žel. přejezdem odbočuji doleva a kolem vinných sklípků vyjíždím mírný kopeček. Začíná trošku foukat od východu a tak se mi jede fajn. Projíždím obcemi Ragelsdorf a Kleinriedenthal, a stejně jako při mé poslední návštěvě tohoto kraje, také dnes si všímám různých předmětů natřených načerveno. Zde to jsou hlavně stará jízdní kola, která jsou téměř všude - při vjezdu do obce, na mostě přes potok, u hostinců. Takovéto "dekorace" jsou pak k vidění v téměř každé vsi v okolí Retzu, asi mají symbolizovat vstřícný vztah k cykloturistice.
Pokračuji podél potoka Altbach a po 2 km jsem opět v Hevlíně, tentokrát však rakouském (Kleinhoflein = Malý Hevlín). Následuje město Retz, kam dojíždím krátce po 11. hodině. Z hlavní silnice odbočuji do centra a Znojemskou branou vjíždím na náměstí. Chvíli si sedám na lavičku u kašny a kochám se pohledem na pěkné renesanční domy. Navštěvuji i informační centrum, ale jeho nabídka se s tím, co je k dispozici v Laa, nedá srovnávat. Nepodaří se mi zde sehnat ani mapu okolí.
Znojemskou branou se vracím zpátky, ale místo na hlavní silnici odbočuji doleva a po dlážděné cestě stoupám na vršek Kalvarienberg. Jeho dominantou je zrekonstruovaný větrný mlýn (symbol Retzu), ale je tu i několik zajímavých sousoší (samozřejmě nesmí chybět Kalvárie) a vojenský hřbitov. Také je odtud pěkný rozhled na město i blízké okolí, vzdálenější Znojmo už ale kvůli oparu moc dobře vidět není. Svačím a odpočívám, a po čtvrthodince pokračuji po jedné z cyklotras, která stoupá na kopec Parapluieberg (371 m).
Míjím na jeho vrcholu stojící nákladní automobil s vysílacími antenámi a lesem pak sjíždím ke kamenolomu u Hofernu. Napojuji se zde na státní silnici číslo 30, kterou už dnes neopustím. Přes Niederfladnitz se dostávám do vsi Waschbach, kde se na křižovatce zrovna radí nad mapou celkem početná skupinka českých cykloturistů. Další úsek cesty vede nádherným údolím potoka Pleisaingbach. Dojíždím do vesnice Riegersburg, kde se krátce zastavuji u místního barokního zámku. I zde potkávám několik českých turistů. Dělám pár fotek zámku a pak pokračuji dále po "třicítce", která chvíli vede podél st. hranic a pak lesním úsekem přes kopec do Langau.
V Langau se nechávám zmást značením a místo přímé (kratší) cesty do Drosendorfu jedu stále po silnici č. 30, která tam sice přes Geras a Zisserdorf vede též, je to však o asi 5 km delší. Krajina se tady začíná již pěkně vlnit, takže neustále vyjíždím a zase sjíždím kopce. Kolem 14. hodiny nakonec přijíždím do Drosendorfu a projíždím podél hradeb do centra městečka. Podobně jako v Retzu, také zde je uprostřed náměstí kostel a kolem mnoho pěkných domů, které se zrovna skupinka asi čtyř malířů snaží zachytit na plátno.
Vracím se na kruhový objezd a pak sjíždím dolů k řece Dyji. Úzkým údolím silnice řeku stále kopíruje, místy cestu lemují i skalní útvary. Ve vísce Primmersdorf projíždím kolem zchátralého zámečku, jenž mi spíše připomíná mlýn. Za další asi 2 km přijíždím do Eibensteinu a mou pozornost ihned upoutává zřícenina hradu, která stojí na ostrohu nad řekou Dyjí. K ruinám však nevede žádná výrazná cesta a tak se na hrad dívám jen z mostu. Další úsek silnice již řeku opouští a já nyní stoupám do velmi dlouhého kopce. Po cca 4 km zastavuji hodně upocený na vrcholu, krátce odpočívám a pak se vydávám na sjezd do Raabsu. Přibrzďuji na křižovatce do Kollmitzbergu a chvíli se rozmýšlím nad zajížďkou k asi 3 km vzdálené zřícenině hradu. Rozhoduji se pro pokračování ve sjezdu - na Kollmitz snad někdy příště.
Na začátku města Raabs čekám 5 minut na semaforu, protože kvůli opravě vozovky je asi 0,5 km úsek ulice s jednosměrným provozem. I v Raabsu, ve městě soutoku Německé a Moravské Dyje, je velmi pěkné náměstí. Dominantou je ale spíše mohutný hrad, jenž se vypíná na vysoké skále nad Německou Dyjí. Při stoupání lesoparkem ven z města najíždím stý kilometr, dojíždím k supermarketu Billa a dávám si asi půl hodinu pauzu. Došlo mi pití a tak dokupuji 3 litry minerálky, pak ještě na posilněnou banány, sýry, jogurt a rohlíky. Na lavečce před obchodem si dávám vydatnou svačinu a okolo 16. hodiny znovu vyjíždím na další úsek kopcovitou krajinou.
Po osmi km přijíždím do Karlsteinu nad Dyjí a také tady stojí pěkný hrad, určitě ale ne tak známý jako Karštejn na Berounce. Čeká mě opět dlouhé stoupání a pak cesta typu "nahoru dolů". Další zajímavou vesnicí, kterou projíždím je Dobersberg. Jak byly vesnice kolem Retzu plné červených kol, tak zde je to samý slamák - míjím slaměného policistu, slaměného výpravčího u nádraží i mnoho ostatních slaměných lidiček - téměř každý má před svým domem alespoň jednoho a všichni jsou moc povedení. Silnice pak vede kolem amatérského letiště do Tiefenbachu a dále do Kautzenu, kde mění směr na jihozápad. Kopce na dalším úseku za Kautzenem, mezi Weissenbachem a městem Heidenreichstein tvoří vlastně střechu Evropy, tedy rozvodí řek Labe a Dunaje.
Přijíždím do dalšího historického města - již zmiňovaného Heidenreichsteinu, v němž je k vidění (jako dnes už obvykle) pěkné náměstí a samozřejmě i hrad. Do mého dnešního cíle - Českých Velenic - je to ještě asi 25 km. Přes Langegg se dostávám až na obchvat města Schrems, kde končí st. silnice č. 30. Nyní jedu po tzv. silnicích s předností, znač. E47 a 303, a kolem 19.30 přijíždím do pohraničního města Gmünd.
Opět si prohlížím místní náměstí a pak se vydávám na cestu do známého přírodního parku Blockheide. V nadm. výšce 519 m n. m. tu mezi pověstmi opředenými žulovými balvany stojí i dřevěná rozhledna. Takto pozdě večer je ale už zavřeno. Usazuji se k jednomu z kamenných stolů a večeřím. Nakonec se rozhoduji, že do Č. Velenic již dnes nepojedu a toto místo si vybírám k přenocování. Spacák si rozbaluji pod dřevěným "áčkem", které stojí na dětském hřišti. Kolem desáté večerní usínám.
DEN DRUHÝ - JIŽNÍMI ČECHAMI A ČESKOU KANADOU (6. 7. 2001)
Vstávám v 5:30, probuzen hlučným přeletem vrtulníku, a na lihovém vařiči si ohřívám snídani - párky s hořčicí. Po provizorní ranní hygieně a sbalení spacáku nasedám v 6:30 na kolo a sjíždím dolů do města. Mířím přímo na hraniční přechod. Rakouská celnice je postavena u známé úzkokolejné trati a česká je odsud nadohled. Po bezproblémovém odbavení se v Českých Velenicích dostávám na třídu Čsl. legií a na první křižovatce odbočuji na ulici Revoluční, po níž pak opouštím město.
Pětikilometrový úsek lesem, do Nové Vsi nad Lužnicí, jedu stále podél železniční trati a potkávám se jen se dvěmi auty. Dál už lesy střídají louky, na některýchž se pasou i koně či ovce. Před Dvory nad Lužnicí odbočuji vpravo, přejíždím "mekku vodáků" a ve vísce Halámky se dostávám na silnici II. třídy E49. Do Třeboně je to asi 20 km a silnice vede vesměs lesem a podél železniční tratě, navíc je to rovina a je hodně slabý provoz - paráda; projížděné vesnice jsou: Tušť, Suchdol nad Lužnicí a Majdalena.
Po osmé hodině dojíždím na okraj Třeboně a hned v prvním obchodě dokupuji zásoby pití a jídla. V nedalekém parku u železniční zastávky Třeboň-lázně svačím a pak pokračuji dále do historického centra. Dělám pár fotek krásného jihočeského náměstí, obklopeného měšťanskými domy s barokními a renesančními štíty. Zajíždím omrknout i místní zámek a pak už mířím na břeh známého rybníka Svět. Chvíli projíždím po cestičkách na břehu a nakonec se rozhoduji, že celý Svět objedu. Nebyl to však šťastný nápad, polovina cesty byla pro mé kolo s desetikilovou zátěží zavazadel téměř nesjízdná. Pěšky ale musí být tento okruh, jenž je zároveň naučnou stezkou, velice pěknou procházkou. Kromě pěkné přírody je tu k vidění i několik zajímavých staveb, např. Spolský mlýn a zejména Schwarzenberská hrobka. Pro mě je to dnes ale kličkování mezi plazícími se kořeny a tak jsem rád, že to mám po cca 20 minutách za sebou.
Začíná se probouzet vítr a vypadá to, že bude dout pěkně silně - a jako naschvál od jihovýchodu. Něco před desátou Třeboň opouštím. Vydávám se po silnici I. třídy č. 34, na níž už je v tuto dobu dost hustý provoz. Auta však jezdí celkem ohleduplně. Nejdříve projíždím lesním úsekem, pak kolem rybníku Vítek (taková odnož Rožmberku), následuje ves Stará Hlína a pak opět lesní úsek. Za osadou Málka jedu znovu lesem a kousek za mostem přes Novou řeku se na chvíli zastavuji na sběr borůvek. Do Stráže nad Nežárkou je to už jen kousek. Projíždím po pěkné návsi a pak kolem zámečku, proslaveného působením Emy Destinové.
Po silnici I. třídy absolvuji ještě asi 6 km do Lásenic, kde odbočuji na komunikaci s podstatně klidnějším provozem. Bez aut se sice jede lépe, ale protože tady začíná tzv. Česká Kanada, znamená to konec roviny a kopcovitý terén. Pořádný "krpál" mě čeká za osadou Bílá a možná ještě delší za vsí Číměř. Kolem 12:30 dojíždím znavený dlouhými výjezdy do Nové Bystřice a protože je doba obědů, začínám se poohlížet po nějaké té restauraci. Těch je na náměstí hodně, ale všechny jsou v obležení cykloturistů, kterých je tady dnes opravdu mnoho. Nakonec se mi daří najít volné místo vedle informačního střediska, jsou tu též stoly venku a mohu si tedy dohlížet na kolo. Dávám si kuřecí řízek a dvanáctku Budvar, s čímž bych byl spokojen, ovšem čekání na placení přes 20 minut mi dost kazí náladu.
Kolem půl druhé vyjíždím po modré turistické trase směr hrad Landštejn. V momentě, když jedu pod úzkorozchodnou železniční tratí, se mi naskýtá pohled na odjíždějící historický parní vlak. Cesta na Landštejn vede nejdříve kolem rybníka Osika, pak dvojosadou Klášter, kde začíná dlouhé stoupání do kopce. Na jeho konci se vydávám na krátkou zajížďku k muzeu čs. opevnění - objektu lehkého opevnění vz. 37 (typ B). Po prohlídce jednoho z nejstarších muzeí tohoto typu u nás se vracím na lesní asfaltku a k Landštejnu už víceméně sjíždím.
Hrad je doslova v obležení lidí a vypadá to, že na prohlídku se musí nějakou tu dobu čekat. Navíc zde není ani možnost dát kolo někam do úschovy a tak se rozhoduji, že prohlídku hradu vynechám. Sjíždím do Starého Města pod Landštejnem a pak se vydávám do dalšího stoupání po silnici číslo 152. Po osmi kilometrech už jsem dostatečně vysoko nad mořem a za odměnu mě čeká sjezd až do Slavonic.
Městskou branou se dostávám na jedno z nejkrásnějších náměstí v naší republice. Jdu do samoobsluhy nakoupit a pak si sedám na lavečku do podloubí a svačím. I toto náměstí je dnes plné turistů, z nichž hodně jich sem přijelo na kole. Ve čtyři odpoledne vyrážím dále po silnici č. 152. Po 5 km přejíždím po dlouhé době řeku Dyji, která je tady ještě potok, a pak vyjíždím do pořádného kopce nad Staré Hobzí. Tento kopec není zalesněný a tak se odtud dá přehlédnout daleké okolí. Dostávám se do okresu Třebíč, což jde poznat hlavně na kvalitě silnice - je úzká a samý výmol.
V 17:20 přijíždím do dalšího historického města - Jemnice. Na rozdíl od Nové Bystřice a Slavonic, tady na náměstí téměř nepotkávám živáčka, přitom ale historické jádro je též velmi pěkné. Přemýšlím nad dalším směrem mé cesty a nakonec se vydávám přes Jiratice do Police, pak sjíždím do údolí Želetavky a opět stoupám do Vysočan. Znovu mě čeká sjezd - k vranovské vodní nádrži, chvíli jedu podél břehu a skal a pak se po mostě dostávám na druhou stranu přehrady.
Z mostu fotím hrad Bítov a pokračuji dále ke zřícenině hradu Cornštejn. Běžné prohlídky už se tady dnes nekonají, přesto se sem scházejí lidé na večerní ohňostrojové představení. Jedu dále do prudkého stoupání po úzké cestě, na níž je teď k večeru velmi hustý provoz a to i přesto, že tato cesta ani není vyznačena v mapách. Následuje Lančov a kousek za ním dlouhý sjezd do letoviska Vranov nad Dyjí.
Svačím a pak telefonuji domů a zjišťuji předpověď počasí. JV vítr má zítra ještě zesílit a tak si dávám za cíl dojet dnes co nejblíže domovu. Vyjíždím serpentiny a pak se přes Lesnou, Vracovice, Milíčovice a Citonice dostávám na Kasárenskou křižovatku. Obchvat Znojma přes Přímětice a Kuchařovice je dnes pro veškerou dopravu uzavřen, já ale na kole bez problémů projíždím. Ve 21:30 stmívání mou další pouť přerušuje kousek za znojemskou čtvrtí Suchohrdly. Místo na přenocování pod širákem nacházím na palouku nedaleko fotbalového hřiště, kde mi na dobrou noc hraje živá hudba, kterou sem vítr nese až z "ostrova" v Dyji.
DEN TŘETÍ - DOJEZD DOMŮ (7. 7. 2001)
Vstávám po 6. hodině a už takto brzy fouká silný a teplý vítr od jihovýchodu, předpověď počasí vyšla. Snídám poslední zbytky jídla a pak znovu sedám na kolo. Cestu do Hevlína beru na "jeden zátah", nikde se nezdržuji a kromě stopky u Dyjské křižovatky se nohou nedotýkám silnice. Vítr mi celou cestu hodně znepříjemňuje jízdu a přece jen se dostavuje i únava z předchozích dnů. Cesta přes Hodonice, Krhovice, Hrádek a Dyjákovice mi trvá hodinu a půl, do Hevlína dojíždím před osmou hodinou ranní.
Dojmy z trasy a doplňky:
Po cestě se to jen hemží historickými památkami - zámky, hrady, zříceniny a historická jádra měst. Své kouzlo má i překrásná příroda lesů a rybníků. Dojem pokazil jen hrad Landštejn - to by byl opravdu takový problém zde zřídit úschovnu kol?
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
',560,420);)
